VÝZBROJ PĚCHOTY

Carl Gustav: Univerzální bezzákluzová zbraň

Reklamní snímek zbraně Carl Gustav od firmy SAAB

Za druhé světové války se zrodily přenosné protitankové zbraně na bezzákluzovém nebo raketovém principu, předchůdci moderních pancéřovek. Mezi nejlepší poválečné zbraně této kategorie se zařadil švédský typ Carl Gustav, jenž dokáže plnit široké spektrum rolí a nachází se i ve výzbroji Armády České republiky.

Nejrozšířenější pěchotní protitankovou zbraní světa je určitě ruská pancéřovka RPG-7, ovšem její stáří se už přece jenom projevuje, protože na trhu figuruje řada výkonnějších zbraní. Mezi ty nejkvalitnější patří švédská bezzákluzová zbraň Carl Gustav, která přitahuje zájem nejenom dostřelem a přesností, ale rovněž neobyčejně pestrou nabídkou munice. Zpravidla se označuje jako „pancéřovka“ (a budeme se toho držet i v tomto článku), ačkoli její parametry odpovídají spíše tomu, čemu se v češtině v minulosti říkalo také „tarasnice“, a v každém případě platí, že Carl Gustav díky mnoha druhům střeliva významně přesahuje kategorii protipancéřové zbraně a představuje víceúčelový pěchotní podpůrný prostředek.

Jednoduchá konstrukce

Švédsko zavedlo první bezzákluzovou pěchotní protitankovou zbraň do služby již v roce 1942 pod názvem Pansarvärnsgevär fm/42. Tato velká bezzákluzová puška však měla ráži pouze 20 mm a její klasické průbojné střelivo proti pancéřování tehdejších tanků již nestačilo. Ale záhy přišly na scénu velmi slibné kumulativní náboje, jež si dokázaly poradit se silnějším pancířem a jejichž efekt nezávisel na dopadové rychlosti. Tak vznikl koncept velkorážové bezzákluzové pěchotní zbraně, jež bude pálit tímto novým druhem munice. Zbraň navrhli Hugo Abramson a Harald Jentzen, kteří pracovali v Odboru munice Královské armádní správy (KAFT, Kungliga Arméförvaltningens Tygavdelning). První prototyp byl hotov v roce 1946 a sériovou výrobou, jež začala o dva roky později, byla pověřena firma Carl Gustav Stads Gevärsfaktori, podle níž potom zbraň dostala své nejběžnější jméno (někdy psané i v podobě Carl Gustaf). Do švédské armády byla zařazena pod oficiálním názvem 8,4 cm Granatgevär m/48, což říká, že formálně vlastně patří mezi granátomety. Jak již bylo uvedeno, na rozdíl od americké zbraně Bazooka a německého Panzerschrecku nejde o raketomet, ale o zbraň bezzákluzovou, což znamená, že se pro kompenzaci zpětného rázu využívá výšleh pohonné náplně tryskou v zádi zbraně. Některé novější typy munice ale mají také letový raketový motor, takže Carl Gustav dnes vlastně patří (podobně jako RPG-7) do kategorie zbraní dynamicko-reaktivních. V každém případě se však od jiných typů odlišuje drážkovanou hlavní, která zabezpečuje rotační stabilizaci střel. Design zbraně Carl Gustav je jinak velmi jednoduchý; zahrnuje hlaveň se záďovou Venturiho tryskou k úniku plynů, spoušť, dvojici rukojetí, ramenní opěrku a pevná mechanická mířidla. Zbraň se ale standardně doplňuje optickým zaměřovačem se zorným polem 17 stupňů a dvojnásobným, u novějších verzí trojnásobným zvětšením. Pro nasazení v noci se dá Carl Gustav vybavit také zesilovačem světla. Střelbu lze vést ze stoje, kleku, sedu i lehu, k dispozici je i dvounožka pro podepření nebo podstavec pro montáž na vozidla.

Zbraň Carl Gustav z výzbroje polských speciálních jednotek

Široké spektrum nábojů

Švédská armáda od počátku přisuzovala pancéřovce Carl Gustav více úloh než „jen“ destrukci tanků, čemuž odpovídá i dnešní nabídka druhů střel, které vždy identifikuje třímístné číslo. Za základní protitankový projektil lze považovat typ HEAT 551, jehož kumulativní hlavice může prorazit až 400 mm silný pancíř; díky pomocnému raketovému motoru má nejvyšší dostřel asi 700 m. Alternativu představuje projektil HEAT 651 s větším doletem (až 1000 m); průbojnost homogenního pancíře je u něj sice nižší, zvyšuje se však schopnost probíjet reaktivní ochranu. Nejvyšší účinek proti tankům pak nabízí střela HEAT 751 s tandemovou hlavicí, jež má dosah „jen“ okolo 500 m, ale zato dokáže překonat reaktivní pancéřování a za ním prorazit ještě 500 mm vrstveného pancíře. V zájmu úplnosti lze dodat, že existovala i speciální střela HEAT 597 s hlavicí, jejíž průměr přesahoval ráži samotné zbraně. Střela tedy byla dvoudílná, hnací náplň se zasouvala (stejně jako všechny ostatní projektily) zezadu, zatímco velká hlavice se vkládala do ústí hlavně. Tato střela probíjela až 900 mm pancíře, měla však dosah jen 300 m a nakonec se příliš nerozšířila. Dalším typem munice je víceúčelová HEDP 502, která dovede ničit lehce pancéřovaná vozidla, méně odolné budovy i „měkké“ cíle; její výbuch může nastat při dopadu nebo bezkontaktně. Granát MT 756 s pomocným raketovým motorem slouží pro likvidací cílů uvnitř budov (takže proráží zeď a exploduje se zpožděním), zatímco střela ASM 509 je určena speciálně k boření staveb. Proti živé síle, neobrněným vozidlům či dalším „měkkým“ cílům se používá tříštivo-trhavý projektil HE 441, se kterým se dá střílet i nepřímo na vzdálenost, která přesahuje 1300 m. Střela ADM 401 slouží také primárně proti neobrněným cílům, ale užívá se na kratší vzdálenosti, typicky ve městě nebo v džungli. Nabídku pro „ostré“ nasazení uzavírají střely SMOKE 469 a ILLUM 545, z nichž první je dýmová a druhá osvětlovací. K výcviku se používají střely TPT 141 („slepá“) a TP 552 (pro trénink protitankového boje) a navíc adaptér SUB-CALIBRE 553B pro střelbu 20mm municí.

Nabídka 84mm střeliva pro pancéřovku Carl Gustav

Odlehčená varianta M3

Již základní podoba pancéřovky Carl Gustav získala značné exportní úspěchy, ale v roce 1964 ji nahradila zdokonalená verze Carl Gustav M2, která umožnila střelbu projektily s raketovým motorem (původní verze fungovala jako čistě bezzákluzová). Tato varianta pak zaznamenala i největší úspěchy na světovém trhu, takže počet ozbrojených sil užívajících zbraně Carl Gustav brzy přesáhl tři desítky. Další vzrůst pak přišel v 90. letech, kdy se začala nabízet i nová verze nazvaná Carl Gustav M3. Pro švédskou armádu byla vyvinuta už v 80. letech a do její výbavy se dostala v roce 1986 pod názvem 8,4 cm Granatgevär m/86. U základní verze i M2 je hlaveň vyrobena jako ocelová trubka, kdežto varianta Carl Gustav M3 má obal hlavně z uhlíkových a skelných vláken a uvnitř ocelovou vložku. Na další součástky se využívá hliník a plasty, takže se hmotnost zbraně z původních zhruba 14,5 kg dramaticky snížila, a to na 8,5 kg. V současné době pancéřovku Carl Gustav M3 vyrábí a nabízí zbrojovka SAAB Bofors Dynamics. Dnešní seznam vlastníků zbraní Carl Gustav všech variant zahrnuje asi čtyřicet zemí světa. Patří mezi ně rovněž dvanáct členských států NATO včetně České republiky, Německa, Velké Británie a také USA. Američané totiž potřebovali nějakou zbraň, která by umožňovala efektivně bojovat s povstalci s pancéřovkami RPG-7 v Afghánistánu, resp. která by nabídla větší dostřel. Zvolili si zbraně Carl Gustav M3 a zavedli je do výbavy zvláštních jednotek, kde se označují jako M3 MAAWS (Multi-role Anti-armor Anti-tank Weapon System). V případě Velké Británie určitě stojí za zmínku jedno z nejzajímavějších použití zbraně Carl Gustav vůbec. Proběhlo 3. dubna 1982, když Britové dobývali zpět souostroví Jižní Georgie, a britská námořní pěchota pomocí svých pancéřovek vážně poškodila argentinskou korvetu Guerrico. Z dalších uživatelů mohou být jmenovány mj. Austrálie, Brazílie, Indie, Izrael, Japonsko, Pákistán, Thajsko či Rakousko. Pancéřovka Carl Gustav každopádně prokázala vysokou účinnost a spolehlivost, byla úspěšně použita v několika ozbrojených konfliktech a dá se předpokládat, že její zdokonalování bude i nadále pokračovat a že poroste i počet uživatelských zemí.

Příslušníci Armády ČR při palbě ze zbraně Carl Gustav

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Moderní vojenské zbraně
SAAB Group, World.guns.ru, Wikipedia.org

Fotografie: autor, SAAB Group, Armáda ČR

Publikace: Válka Revue 11/2013