VÝZBROJ PĚCHOTY

Ruční granát No. 74: Neslavná protitanková improvizace

Hromadnou výrobu „lepivých bomb“ zajišťovaly většinou ženy

Historie vojenství je plná provizorních zbraní, z nichž některé se velice osvědčily, kdežto další se ukázaly být těžko použitelnými kuriozitami. Nechvalně proslulá „lepivá bomba“ britské výroby jednoznačně patří do druhé kategorie.

Po rychlém pádu Francie a evakuaci z Dunkerque se zdálo, že každý den může přijít německá invaze na britské ostrovy, jejichž faktická připravenost byla takřka zoufalá. Není tedy divu, že na obranu proti německému útoku byla činěna i hodně zoufalá opatření. Nedostatek vhodných protitankových zbraní se řešil mj. tím, že byl vyvíjen speciální ruční granát, který měla britská pěchota či Home Guard použít proti německým tankům.

Lepidlo a nitroglycerín

Tato podivná zbraň vznikla v organizaci MIR (Military Intelligence Research), známé též pod přezdívkou „Churchillovo hračkářství“. Mezi její činitele patřil i ženijní expert Millis Jefferis, s nímž se na tomto projektu podílel vynálezce Stuart Macrae. Záměrem bylo vytvořit účinnou, ovšem jednoduchou a levnou zbraň, jež by se dala házet na útočící německé tanky. Standardní problém takových protitankových zbraní (typicky Molotovových koktejlů) však představovala otázka, jak zajistit, aby jejich výbuch opravdu způsobil požadované škody. Macrae tedy přišel s myšlenkou „lepivého“ granátu, který by sám přilnul k povrchu tanku, což by zaručilo účinek exploze. Ale kde vzít to správné „lepidlo“? Řešením se nakonec ukázal být lep, pomocí něhož se chytali drobní ptáci, a příslušná firma posléze vyvinula jeho silnější úpravu. Výbušná nálož byla tvořena směsí nitroglycerinu a dalších chemikálií, které dodaly větší stabilitu a viskozitu, takže vzniknul jakýsi přilnavý gel. Zhruba libra a čtvrt (necelých 600 g) tohoto materiálu bylo naplněno do skleněné lahve (při prvních pokusech se používaly 150wattové žárovky), jež byla obalena textilem, který byl napuštěn zmíněným lepem. Tato sestava byla kryta obalem z lehké kovové slitiny, složeném ze dvou polokoulí. „Lepivá bomba“ (Sticky Bomb či S.T. Grenade), jak se neobvyklé zbrani brzy začalo přezdívat, měla také masivní válcovou odlévanou rukojeť (uvnitř které se nalézal rozněcovač), pákovou rukojeť převzatou ze známého Millsova ručního granátu a konečně dva malé kovové pojistné kroužky.

Dochovaná „lepivá bomba“ v Imperiálním válečném muzeu

Téměř sebevražedná zbraň

Standardní způsob použití vypadal takto: Voják vytrhnul první kovový kroužek, čímž odpadly obě poloviny kovového obalu a obnažil se lepivý povrch nálože. Po vytržení druhého kroužku došlo k odjištění rozněcovače. Ten byl ovládán onou pákovou rukojetí a měl zpoždění o délce trvání 5 sekund. Voják posléze musel páku zvednout a granát hodit (nebo silou přitisknout) na povrch tanku, aby došlo k přilepení a současně k rozbití skleněné nádrže, takže se výbušný gel roztekl a přilnul k pancíři, načež jej rozněcovač odpálil. Už sám tento popis patrně ukazuje, že nešlo o příliš „uživatelsky příjemnou“ zbraň, což se prokázalo při testech i ve výcviku. Ovšem i navzdory četným výhradám byla „lepivá bomba“ zavedena do služby pod oficiálním názvem „Grenade, Hand, Anti-Tank, No. 74“. Mezi vojáky se brzy stala extrémně nepopulární, jelikož lepivý povrch měl tendence přilnout k oblečení vojáka a kvůli celkové váze (zhruba 1 libra) se granát dal hodit jen na dosti malé vzdálenosti, takže výbuch ohrožoval i házejícího, nemluvě o prakticky sebevražedné možnosti, že by se granát na tank ručně přitisknul. Navzdory tomu ale sám Winston Churchill trval na produkci milionu granátů. Nakonec vzniklo pouze asi 250 000 kusů, z nichž většina zůstala ve skladech Home Guard. Menšina byla odeslána partyzánům do Francie a britským a spojeneckým jednotkám na různá bojiště včetně Afriky a Pacifiku. Nikde se tato podivnost nesetkala s nadšením, ačkoli jistý počet tanků s ní zničen byl. Kromě toho se používala i jako demoliční nálož proti statickým objektům. Celkově ale „granát No. 74“ zůstal jen prapodivnou kuriozitou vzešlou ze zoufalé situace.

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války
Gordon L. Rottman: World War II Infantry Anti-Tank Tactics
Wikipedia.org

Fotografie: Imperial War Museum

Publikace: Extra Válka – II. světová 12/2013