VÝZBROJ PĚCHOTY

Duel: Browning M1919 vs. Mauser MG34: Zrození univerzálních kulometů

Výcvik se 7,92mm kulometem Mauser MG34 v zimních podmínkách

Kulomety zásadně ovlivnily vedení „zákopových“ bojů v první světové válce. Význam si udržely i ve druhé světové válce, ale jejich význam se posunul, neboť už nesloužily pouze pro statickou obranu, ale i pro pohyblivý útočný boj. Pro takové univerzální využití byly vyvinuty kulomety jako americký M1919 a německý MG34.

Univerzální kulomet by měl mít dostatečnou palebnou sílu, aby se dal nasadit v úloze těžkého kulometu na trojnožce, a zároveň by měl mít natolik nízkou hmotnost, aby se mohl přenášet a vést palbu z dvounožky coby kulomet lehký. Navíc by mělo být možné jej instalovat na různá obrněná i neobrněná vozidla, případně také na letadla. Všechny tyto požadavky splňovaly dva typy kulometů, se kterými ozbrojené síly USA a Německa vstoupily do druhé světové války a které používaly až do konce konfliktu. Kromě svých kvalit měly ale obě zbraně společné také to, že je posléze v historii zastínily jiné, slavnější typy.

Kulomet Browning M1919A4 s připojenou schránkou pro nábojový pás

Potomek kulometu M1917

Jak prozrazuje už označení, historie kulometu Browning M1919 sahá až na začátek 20. století. Jeho funkční princip si John M. Browning patentoval vlastně už v roce 1900, trvalo však ještě řadu let, než se jeho zbraně prosadily. Není jistě překvapivé, že k tomu zásadně přispěla první světová válka, do níž armáda USA vstoupila s malým a zastaralým arzenálem kulometů. Bylo tedy nutno získat modernější zbraně. Browningův patent si získal pozornost a následně slavil i úspěch při zkouškách, takže začala produkce kulometu označeného M1917, který pálil municí typu .30-06 Springfield ráže 7,62 mm. Jeho typickým znakem, ostatně dost podobným většině tehdejších kulometů, byl masivní válcový vodní chladič kolem hlavně. V této podobě sloužily kulomety M1917 v první světové válce a ještě řadu let po ní, ale již v roce 1919 začala výroba nové zbraně se vzduchovým chlazením, takže se vytvořil typický vzhled s děrovaným pláštěm hlavně. Funkční mechanismus nového kulometu M1919 se však nezměnil; zbraň pracovala na principu krátkého zákluzu hlavně a měla svisle pohyblivý blok, jenž před výstřelem uzamykal hlaveň pohybem vzhůru a poté ji posuvem dolů zase odemykal. Zákluz hlavně poháněl rovněž urychlovač pohybu závěru směrem vzad, což zvyšovalo spolehlivost fungování. K zásobování sloužily nerozpadavé nábojové pásy na 250 nábojů, standardně podávané z levé strany, byť se později objevily též „pravostranné“ verze. První sériová podoba M1919 měla poměrně těžkou hlaveň. Následovala M1919A1 s lehčí hlavní a dvounožkou a ještě lehčí M1919A2, která byla určena pro kavalerii a měla kratší hlaveň a lehkou trojnožku. Tato verze se potom zdokonalila na M1919A3, ale počty vyrobených kulometů stále zůstávaly poměrně nízké. Průlom přinesla až obměna M1919A4, která se vyráběla zdaleka nejvíce. Šlo o podařenou víceúčelovou zbraň, která se užívala u pěchoty jako těžký kulomet na trojnožce i na různých lafetách na vozidlech. Proslulost si získala mj. na automobilech britských Dálkových pouštních skupin (Long Range Desert Groups), kde sloužila i jako protiletadlová.

Kulomet M1919A4 na přední lafetě džípu britských speciálních jednotek v africké poušti (tzv. Long Range Desert Groups)

Přichází „lehký“ M1919A6

Pro protiletadlové využití M1919A4 byly vytvořeny i speciální protivzdušné lafety, ovšem ve většině případů se kulomet na vozidla montoval na klasické oběžné kruhy či lafety s kulovým čepem. Když byla zbraň užívána u pěchoty na trojnožce, stačili pro obsluhu teoreticky jen dva muži, ale nejobvyklejší byl tým čtyř vojáků; první pálil a při pochodu nesl trojnožku a munici, druhý podával munici a nesl vlastní kulomet a nářadí pro údržbu a třetí a čtvrtý přenášeli další střelivo. Pak byla vyvinuta varianta M1919A5, určená k instalaci do tanků a jiných obrněných vozidel. Pro americké letectvo byla zkonstruována verze AN/M2, optimalizovaná pro montáž do letadel. Odvozeninu této zbraně vyráběla i zbrojovka Colt pod názvem MG40. Ale k tomu, aby mohl být M1919 označován za opravdu univerzální kulomet v pravém slova smyslu, ještě pořád něco chybělo. Zbývala ještě verze, jež by byla používána jedním mužem coby přenosná palná zbraň. Vojáci na bojištích občas prováděli podobné improvizované úpravy, když sundali kulomety z vozidel či letadel a opatřili je pažbou, rukojetí a nosným popruhem, ovšem tovární zbraň pro tento účel přišla až v roce 1943 v podobě verze M1919A6. V podstatě měla doplnit, popř. nahradit tehdy používané zbraně BAR (Browning Automatic Rifle), které byly navzdory svému názvu daleko spíše lehkými kulomety než puškami. M1919A6 měl lehčí hlaveň, nosný popruh, pistolovou rukojeť, zvláštně tvarovanou ramenní opěrku a dvounožku. Jednalo se sice o zbraň poměrně těžkou a neohrabanou, navíc při výměně rozpálené hlavně bylo nutno použít speciální rukavice, ovšem palebná síla, kterou pěchota díky této zbrani získala, za to rozhodně stála. Druhou velkou výhodou byla možnost vyrábět tento kulomet na existujících linkách pro starší verze M1919, a to s minimálními změnami. M1919A6 se velice osvědčil a byl zhotoven v počtu 43 479 kusů. Do konce druhé světové války bylo vyrobeno celkem 438 971 kulometů M1919 všech verzí, ale výroba běžela i nadále. Kulomet byl později upraven pro nové střelivo typu 7,62×51 mm NATO, zúčastnil se mnoha konfliktů a v řadě států zůstává pořád ve službě, ač popularitou jej záhy překonal jeho příbuzný, 12,7mm těžký kulomet M2 (původně M1921), který také využívá osvědčený princip Browning.

Browning M1919A6 ráže 7,62 mm s pažbou byl vyvinut jako přenosná zbraň

První univerzální kulomet

Bez větší nadsázky lze říci, že slavný německý kulomet MG34 se zrodil vlastně jako výsledek podvodu. Také jeho historii zásadně ovlivnila první světová válka, ovšem zcela jinak, protože Versailleská mírová smlouva zakazovala Německu vývoj automatických zbraní. Zbrojní firma Rheinmetall-Borsig zákaz obešla prostě tak, že založila dceřinnou společnost Solothurn, která sídlila ve stejnojmenném městě ve Švýcarsku a bez omezení vyvíjela kulomety. Jako výsledek se brzy dostavilo úspěšné dokončení vývoje a poté sériová výroba kvalitního kulometu MG30 na munici Mauser ráže 7,92 mm. Konstruktérem zbraně byl Louis Stange a kulomet sloužil ve výzbroji armád Německa, Švýcarska a Maďarska. A co bylo ještě důležitější, stal se základem pro vývoj leteckého kulometu MG15, na jehož bázi pak inženýři z firem Rheinmetall-Borsig a Mauser (jejichž tým vedl Heinrich Vollmer) navrhli zbraň, která se pak stala prvním sériovým univerzálním kulometem světa. Projektu pomohla i politická situace, jelikož záhy po příchodu nacistů k moci se německé zbrojení stalo „veřejným“ a Versailleskou smlouvu ignorovalo. Na počátku 30. let bylo testováno několik prototypů 7,92mm kulometů a finální podoba byla roku 1934 schválena pro produkci pod označením Maschinengewehr 34 alias MG34. Mechanismus pracoval s krátkým zákluzem hlavně, avšak na rozdíl od koncepce Browning měl přímoběžný závěr s otočnou hlavou se zářezy, jež sloužily k uzamykání hlavně. Skutečně důmyslné řešení celého mechanismu přispělo k tehdy nezvykle vysoké kadenci MG34, jež se blížila 900 ran za minutu. Další zvláštností zbraně byla dvoupolohová spoušť; při lehčím stlačení střílel kulomet poloautomaticky, tj. jednotlivými ranami, teprve při silnějším stisku zahájil plně automatickou palbu dávkou. Podávání nábojů standardně probíhalo z levé strany kulometu. Používal se buď dvojitý bubnový zásobník na 75 ran, nebo nábojové pásy na 50 ran, jež se ale daly propojovat, takže vznikal delší pás. Později se začal dodávat i dlouhý pás na 250 výstřelů, původně určený především pro kulomety instalované v pevnostech.

Trojnožka kulometu MG34 byla technicky pokročilá, ale zbytečně složitá

Kvalitní, ale příliš složitá zbraň

Kulomet MG34 se používal v řadě různých variant. Nejjednodušší byl lehký kulomet, jenž byl opatřen dvounožkou pod hlavní, ale patrně nejznámější je podoba na speciální trojnožce, která se označovala jako Lafette 34. Jednalo se o vysoce pokročilou, ale k praktickému použití dosti složitou konstrukci. Trojnožka měla tlumič zpětného rázu a ovládání pro nepřímou palbu, aby se kulomet dal ovládat také ze zákopu; za tímto účelem se ke zbrani připojoval malý periskop. Trojnožka byla navíc opatřena dokonce i dvěma polstrovanými opěrkami, které měly usnadnit přenášení lafety na zádech vojáka. Obsluhu kulometu MG34 zpravidla tvořili čtyři muži, kteří nesli samotný kulomet, lafetu, náhradní hlavně a schránky se střelivem. Po použití speciálního adaptéru se Lafette 34 mohla používat i pro palbu na vzdušné cíle, pro což byl kulomet MG34 díky vysoké kadenci velmi vhodný. Posléze vznikly zvláštní protiletadlové lafety s konzolami pro montáž dvojice kulometů MG34S, které neměly možnost palby jednotlivými ranami. Dále byly vyráběny různé lafety k instalaci na tanky a jiné typy obrněných vozidel. Přímo do tanků se jako doplňková zbraň (vedle primárních kanonů) montovala varianta kulometu označovaná jako MG34 Panzerlauf a vybavená jinak řešenou hlavní. Pro Luftwaffe byl od MG34 odvozen kulomet MG81, v podstatě náhrada již zmíněného MG15. Kadence vzrostla na 1400-1600 ran za minutu a bylo možné zásobování z obou stran; objevila se rovněž verze MG81Z, která byla montována ve dvojicích do střelišť německých bombardérů. Existence mnoha verzí kulometu a široké nabídky příslušenství však paradoxně znamenala problém, neboť výroba odvozenin a příslušenství probíhala v podstatě na úkor základní a zdaleka nejpotřebnější pěchotní varianty. Kulomet MG34 navíc nebyl z nejjednodušších; jednalo se o moderní a pokročilou zbraň, která vyžadovala náročné a zdlouhavé postupy a kvalifikované dělníky, kteří byli potřeba k obsluze sofistikovaných obráběcích strojů. Kulomet MG34 byl u vojáků hodně oblíbený, ale postupně se dospělo k závěru, že bude lépe jej nahradit výkonnějším a výrobně jednodušším typem. To vedlo k vytvoření slavnějšího (a u nepřátel obávanějšího) 7,92mm kulometu MG42, ale zbraň MG34 se rozsáhle používala až do konce druhé světové války.

Měření sil

Na teoretické „soutěžní střelnici“ by ze srovnání jistě vyšel lépe německý kulomet. MG34 byl moderněji konstruovaný, byl výrazně lehčí, střílel prakticky dvakrát rychleji než typ M1919 a jako lehký přenosný kulomet se obsluhoval daleko pohodlněji. Naneštěstí pro Němce ale trpěl stejným nedostatkem jako mnohé jiné německé zbraně druhé světové války: Byl v podstatě až příliš dobrý pro masovou produkci a použití na skutečném bojišti. Jeho výroba byla zdlouhavá a náročná a v extrémních klimatických podmínkách občas selhával. Americký M1919 byl sice těžší, střílel pomaleji a mohl působit poněkud „primitivně“, ale dal se snadno a rychle vyrábět v obrovských počtech a fungoval zcela spolehlivě i v extrémních podmínkách. „Papírově“ byl německý MG34 lepší, avšak z praktického a historického hlediska musíme vítězství přiřknout americkému kulometu M1919. O jeho kvalitách ostatně nejlépe svědčí skutečnost, že se s ním ještě dnes můžeme setkat ve výzbroji řady armád světa.

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války
BrowningMGs.com, World.Guns.ru, Wikipedia.org

Fotografie: BrowningMGs.com, WW2 Album, Bundesarchiv

Němečtí vojáci se chystají k palbě z kulometu Mauser MG34

Publikace: Publikace: Extra Válka – II. světová 10/2012