VÝZBROJ PĚCHOTY

Vynález Richarda Gatlinga: Kulomet s klikou, který změnil historii válek

Jižanský vynálezce poskytl Severu zbraň, která střílela stovky ran za minutu a stala se vlastně prvním prakticky použitelným a účinným kulometem.

Boje o Petersburg v letech 1864 a 1865 představovaly jedno z posledních střetnutí v občanské válce a zároveň první příležitost pro premiérové nasazení jedné tehdy ultramoderní zbraně, jež se nacházela ve výzbroji Severu. Vícehlavňový kulomet, který vynalezl Richard Gatling, pálil stovky ran za minutu a u nepřátel často vyvolával smrtelnou hrůzu, což se poté ukázalo v řadě konfliktů, kde jej použila americká armáda i zahraniční zákazníci. Ačkoliv na konci 19. století musel Gatlingův princip ustoupit novým typům kulometů, nedlouho po druhé světové válce se dočkal „vzkříšení“ a rychlopalné zbraně jej úspěšně používají.

První pokusy o rychlopalné zbraně

Palné (tedy střelný prach využívající) zbraně se objevily na scéně ve středověku, a ačkoli byla drtivá většina pouze jednoranná, od začátku existovaly snahy vyvinout zbraně, které by mohly vypálit více ran, pokud možno velice rychle. Objevily se např. tzv. varhanové pušky, jež měly více hlavní poskládaných vedle sebe. V roce 1718 předložil britský vynálezce jménem Puckle návrh čehosi, co lze pokládat za primitivní kulomet, resp. velký revolver poháněný klikou. Od začátku 19. století a zejména v jeho druhé polovině pak podobných nápadů prudce přibylo. Za zmínku stojí mj. francouzská zbraň Mitrailleuse se svazkem hlavní v jednom pouzdře, ačkoliv ta svým reálným fungováním připomínala spíše brokovnici. V americké občanské válce přišlo na scénu hned několik rychlopalných zbraní, a to na obou stranách, jelikož i průmyslové méně vyspělý Jih nasadil takovou zbraň, kterou navrhnul jakýsi kapitán Williams. Větší potenciál se ale přece jen nacházel na straně Severu, který použil např. zbraně systému Billinghurst-Requa s 25 hlavněmi nebo konstrukci, kterou vynalezl Wilson Ager a které se říkalo „kafemlejnková zbraň“ („Coffe Mill Gun“), protože byla poháněna klikou a zásobována střelivem z násypníku nahoře. V principu to nebyl špatný nápad, Agerův systém však byl poruchový a přehříval se, a tak armáda Unie o první „kulomety“ ztratila zájem. V té době ale již svůj nejznámější vynález dokončoval jeden mimořádně talentovaný muž, který se (stejně jako řada vynálezců před ním) původně nechtěl věnovat vývoji zbraní. Touha po míru jej ale přivedla k názoru, že když bude existovat zbraň tak děsivá, že každého odstraší už svým potenciálním smrticím účinkem, bude daleko pravděpodobnější, že lidstvo zvolí život bez válek.

Konstrukce se svazkem šesti hlavní

Onen muž se jmenoval Richard Jordan Gatling. Narodil se 12. září 1818 v Severní Karolíně, a proto byl původem a výchovou fakticky Jižan. Posléze se ale odstěhoval na Sever, jelikož tam vnímal větší možnost pro uplatnění svého technického talentu. Věnoval se zejména vymýšlení zařízení pro domácnost, průmysl a zemědělství, avšak pohled na nastupující vojáky, o kterých mu bylo jasné, že se většina z boje nevrátí, jej přivedl k výše zmíněné naivní myšlence, že pro mír udělá nejvíc vynálezem strašlivé zbraně. Patrně věděl o slabinách Agerova „kafemlejnku“ a rozhodl se je vyřešit tím, že vymyslel zbraň, kterou tvořilo v zásadě šest kvazi-samostatných zbraní (resp. hlavní a k nim příslušejících závěrů) v jednom otáčivém svazku. Svazek, spojený s ruční klikou pro zajištění pohonu, byl řešený tak, aby v každé chvíli probíhaly funkční cykly všech hlavní a závěrů současně. Nabíjení probíhalo nahoře z násypníku a k výstřelu docházelo dole, resp. v pozici, která u různých provedení odpovídala na ciferníku šestce až osmičce. Tak vypadala zbraň, kterou Gatling postavil roku 1861 a na kterou 4. listopadu 1862 dostal patent. Je tedy známa jako Model 1862, a přestože ihned přitáhla značný zájem, pro praktické využití nebyla úplně ideální. Měla kalibr .58 a dokázala střílet rychlostí okolo 200 ran za minutu, byla však v některých rysech poněkud nedomyšlená. Richard Gatling ovšem nelenil a svůj vynález pořád zdokonaloval, takže mohl záhy představit Model 1865, který se pak stal vlastně jakýmsi vzorem pro pozdější podoby. Výroba se přesunula od puškaře Greenwooda do závodu Cooper Fire Arms v Philadelphii, ale objednávky nepřicházely. Kromě celkově skepse armády zřejmě sehrál roli i původ vynálezce, jelikož Jižan Gatling se zapojil do aktivit skupiny Copperheads, která usilovala o mírové „narovnání“ Severu s Jihem.

Gatlingovy zbraně v občanské válce

Naštěstí pro Gatlinga se našli i velitelé, kteří (navzdory zklamání z Agerovy zbraně) pochopili význam nového vynálezu. Byl to hlavně generál Benjamin Butler, který investoval své vlastní peníze do pořízení tuctu kulometů, a dále admirál D. D. Porter, jenž koupil několik exemplářů k montáži na plavidla na řece Mississippi. Lodní zbraně zřejmě do skutečného boje nezasáhly, zatímco ty Butlerovy zcela jistě pálily na vojáky Konfederace během obléhání Petersburgu na jaře 1865. Právě proto se o této vleklé vyčerpávající bitvě hovoří i jako o „prototypu“ toho, co za nějakých padesát let čekalo Evropu, jelikož složité zákopové linie a kulometná palba, která se u Petersburgu ozývala, vzdáleně připomínala masakry v první světové válce. Podle nových výzkumů se navíc zdá, že několik exemplářů kulometů Gatling ukořistili a použili i Jižané. Na zavedení svého vynálezu do řadové služby ale musel Richard Gatling ještě chvíli čekat, neboť US Army tak učinila až rok po válce. V roce 1866 si objednala první stovku sériových kusů, a to v kalibrech 0,5 palce a 1 palec. Na takový kontrakt ale už síly firmy Cooper nestačily, takže Gatling zahájil spolupráci se slavnou značkou Colt, u které se následně vyráběly všechny jeho zbraně zhotovené v USA. Vynálezce pochopitelně pokračoval ve vylepšování, a tak se objevil Model 1869 (v Americe kvůli pozdějšímu udělení patentu známý i jako Model 1871), který se lišil několika změnami, jež si vyžádal největší zahraniční zákazník, a sice Velká Británie. Poté vznikl dále modernizovaný Model 1874, který existoval se dvěma dostupnými délkami hlavní (32 a 18 palců), a za tři roky verze Model 1877, která měla v bronzovém pouzdru deset hlavní o menší délce, a proto se jí dostalo přezdívky „Bulldog“.

Několik ráží a způsobů zásobování

Objevila se ještě nová provedení Model 1883, 1890, 1895, 1900 a 1903, ve kterých docházelo nejen k různým menším úpravám mechanismu, ale i ke změnám ráží či zásobování. Americká armáda totiž používala kulomety Gatling postupně v několika rážích a kromě již zmíněných to byly .30-03, .30-06 Springfield a .30-40 Krag, zatímco některé zbraně pro americké lodě měly kalibr .45. Také ve Velké Británii se používaly kulomety Gatling jako „pětačtyřicítky“ a dále i v kalibru .65. Zbraně pro vojáky Jejího Veličenstva královny Viktorie vyráběla britská značka Armstrong, kromě níž probíhala licenční produkce i u rakouské firmy Paget, jelikož kulomety amerického konstruktéra zavedla v malém počtu i armáda jinak vysoce konzervativního císaře Františka Josefa. Rozvíjely se rovněž zásobovací systémy, protože původní násypník byl záhy (resp. u Modelu 1865) nahrazen rovným či zakřiveným schránkovým zásobníkem. Roku 1872 nastoupil další systém, podle jména vynálezce označovaný i jako zásobník Broadwell. Jednalo se o svisle umístěný válec, kde byly náboje uskládány ve vodorovných vrstvách po 20 kusech, což při dvaceti vrstvách znamenalo maximum 400 ran. Později se však nejvíce rozšířila verze, která pojala „jen“ 240 nábojů. Asi nejsložitější zásobník byla „kobliha“ systému Accles, která obsahovala 104 ran, v americké armádě však dosáhl největší obliby zásobovací systém Bruce. Šlo o rovný zásobník na 20 nábojů, jenž se dal shora neustále doplňovat, takže se dalo pálit už prakticky nepřetržitě. Teoretická kadence posledních modelů kulometů Gatling dosahovala až 1200 ran za minutu! Většina zbraní byla umístěna na dvojkolových lafetách, ovšem některé se objevily i na různých pevných podstavcích a trojnožkách. Coby kuriozitu lze doplnit, že firma Colt vyvinula také zařízení pro montáž na hřbet velblouda.

Jak kulomet rozséval po světě smrt

Kulomety Gatling v oficiální službě v americké armádě byly poprvé nasazeny v 70. letech 19. století během konfliktů s Indiány na západních a jižních pláních. Jistě nepřekvapuje, že děsivá účinnost těchto zbraní značně přispěla k porážce odvážného, ale slabě vyzbrojeného nepřítele. Velice zvláštní případ představoval v tomto smyslu generál George Custer, který na své tažení proti Siouxům vezl i dva kulomety, ale na onen svůj výpad, který skončil (ne)slavnou bitvou u Little Bighornu, si je nevzal s vtipnou poznámkou, že by ho takovéto „nablýskané hračky“ jen zpomalovaly. Pokud by tehdy prozíravost zvítězila nad jeho proslulou arogancí, zřejmě by byl výsledek oné bitvy naprosto opačný. To koneckonců nepřímo dokázalo i použití Gatlingových zbraní v zahraničí, zejména pak v armádě Velké Británie, která je nasadila v řadě koloniálních konfliktů v Asii a Africe, mj. v Indii, Afghánistánu, Egyptě, Súdánu či jižní Africe. Všude byl tento vícehlavňový kulomet užíván proti domorodcům, kteří sice měli velkou početní přesilu a většinou i dost odhodlání, jenže proti smršti ohně a olova z Gatlingových zbraní prostě neměli šanci. Drtivá většina střetů proto končila stovkami až tisíci mrtvých domorodců a jen několika padlými u armády Jejího Veličenstva. Podobný účinek měly kulomet Gatling také ve službách carského Ruska, kde byly (podle jména dozorujícího generála) známy pod označením Gorlov. Uplatnily se hlavně ve střední Asii a ve válce proti Turecku v letech 1877 až 1878. Vedle toho se používaly např. na straně Francouzů ve válce s Pruskem (1870), na obou stranách občanské války v Peru (1879) či v konfliktech v Japonsku (1868 až 1689 a pak 1877). Americká armáda je naposledy použila proti Španělsku (1898), a to v boji na Filipínách a Kubě, kde je pochválil také pozdější americký prezident Theodore Roosevelt.

Konkurence, pád a slavné vzkříšení

To už se však neúprosně blížil i konec. Už v 90. letech 19. století se totiž hodně rozšířily nové principy rychlopalných zbraní, které měly vnitřní pohon, a proto nevyžadovaly otáčení klikou, zejména kulomety Maxim či Colt-Browning. Ozbrojené síly Velké Británie a USA je dokonce několikrát nasadily společně s Gatlingovými zbraněmi a výsledky mluvily jasně v neprospěch vícehlavňového systému, jenž se ukazoval jako příliš složitý, nehledě na to, že nové kulomety nabízely vyšší praktickou rychlost palby. Richard Gatling se snažil svoji zbraň zdokonalovat i nadále, dokonce přišel s elektrickým pohonem, který měl umožnit kadenci až 3000 výstřelů za minutu. Díky své agresivní marketingové strategii ovšem stejně triumfovala britská zbrojovka Vickers, u níž se vyráběl kulomet, jehož tvůrcem byl původně americký občan Hiram Maxim. Poslední bojové nasazení Gatlingovy zbraně proběhlo v rusko-japonské válce v roce 1905, ale geniální vynálezce se toho již nedožil, protože 26. února 1903 zemřel. US Army označila jeho zbraně v roce 1911 za zastaralé a vyřadila je. Gatlingovy kulomety tak putovaly do šrotu nebo do muzeí. Právě z muzea byl jeden z nich v roce 1945 vytažen a po doplnění elektromotoru se ukázalo, že lze střílet tehdy fantastickými kadencemi. Systém Gatling se tak záhy dočkal svojí „druhé kariéry“, když vznikly stále oblíbené zbraně jako 20mm kanon M61 Vulcan a 7,62mm kulomet M134 Minigun. Několik amerických firem dnes nabízí také repliky starých zbraní na principu Gatling. Jeden kulomet Modelu 1865 (podle státní zkušebny je to „dlouhá opakovací mechanická perkusní vícehlavňová kulovnice“) můžete spatřit na rekonstrukcích bitev z války Severu proti Jihu na různých místech v České republice.

Lukáš Visingr

Publikace: RadioDixie.cz, 16. září 2016