VÝZBROJ PĚCHOTY

Avtomat Fjodorova: Pravzor útočných pušek

Ruská automatická puška systému Fjodorov ráže 6,5 mm

První světová válka je právem nazývána také „válkou kulometů“, protože tyto zbraně se v zákopových bojích ukázaly jako klíčový faktor. Kromě toho ale přišly na scénu i první samopaly a také jedna zbraň, která byla nenápadná a dosud není příliš známá, ačkoli po stránce konstrukce výrazně předběhla svou dobu.

Svého času bylo de facto ideologicky motivovanou povinností prohlašovat, že první a nejlepší ve vědě a technice byli ruští, potažmo sovětští vynálezci. Po roce 1989 se však lze často setkat s opačným extrémem, tj. naopak s naprostým zatracováním všeho ruského. Tyto „přemety“ se samozřejmě týkají i zbraní, ale kupodivu existuje jeden zajímavý typ vojenské techniky, který se nestal předmětem nekritického obdivu ani zamítavého opovržení. Puška, pro kterou se dnes běžně používá název „avtomat Fjodorova“, byla automatickou pěchotní zbraní na malorážový náboj, která v podstatě naplňovala specifikace, jež dnes spojujeme s kategorií útočných pušek. Nakonec se však příliš nerozšířila a z jakéhosi záhadného důvodu dosud zůstává rovněž mimo ohnisko zájmu většiny odborníků i fanoušků.

Dodnes zachovaný exemplář Fjodorovova automatu

Poučení z války s Japonskem

Vladimir Grigorjevič Fjodorov (1874–1966) byl v ruské armádě dělostřeleckým důstojníkem, avšak věnoval se zejména pěchotním zbraním. Patřil mezi ty, kdo si bolestně uvědomovali, že carská armáda za většinou zemí světa zaostává, což prokázala i rusko-japonská válka. Rusové sice disponovali kvalitními opakovacími puškami vz. 1891 systému Mosin, avšak jejich počet byl nedostatečný, takže mnoho vojáků stále používalo jednoranné zbraně, navíc ruská armáda neměla dostatek kulometů. Výsledkem byla snaha vytvořit nové typy pěchotních zbraní, které výrazně zvýší palebnou sílu pěšáků carské armády. Na rozdíl od Mosinovy zbraně už ale mělo jít o pušky samonabíjecí, u nichž už voják nemusí ručním pohybem závěru vyhazovat prázdné nábojnice a zasouvat do komory nové náboje. Vedle konstruktérů Tokareva a Roščepeje dodal prototyp samonabíjecí pušky také Fjodorov, kterému pomáhal později slavný tvůrce samopalů a kulometů Děgťarjov. Prototyp byl otestován v roce 1906, avšak teprve roku 1911 (!) armáda objednala 150 kusů. Puška pálila klasickou munici kalibru 7,62×54 mm s okrajovou nábojnicí a vykazovala dobré výkony. V roce 1913 předložil Fjodorov další prototyp, avšak tentokrát se jednalo o pokročilejší zbraň schopnou také plně automatické palby. Další rozdíl představovala munice, jelikož Fjodorov zkonstruoval také nový náboj. Již tehdy vyslovil tvrzení, k němuž se zahraniční puškaři dostali vesměs až za mnoho let. Konstatoval, že běžné puškové náboje ráže mezi 7 a 8 mm jsou prostě zbytečně výkonné a že pro zbraň střílející dávkou by byl vhodnější menší náboj. Zároveň ale usoudil, že plně automatická puška je vhodná jen pro disciplinované a zkušené střelce, kteří nebudou plýtvat municí. Svou automatickou pušku vzoru 1913 vyrobil pro nový náboj ráže 6,5 mm. Na Fjodorova také značně zapůsobil lehký kulomet Chauchat, se kterým se seznámil v roce 1915 ve Francii. Byl ale příliš velký a těžký, takže se ruský inženýr rozhodl navrhnout svoji pušku ruské armádě jako zbraň, která velikostí odpovídá běžné pušce, ačkoliv nabízí palebnou sílu téměř na úrovni kulometu.

Zbraňový konstruktér Vladimir Grigorjevič Fjodorov

Mechanismus zpětného rázu

V roce 1916 tedy provedl na své zbrani z roku 1913 dvě úpravy, a sice doplnění přepínače pro možnost palbu jednotlivými ranami nebo dávkou a integraci velkého zásobníku. Původně byla jeho puška zásobována (stejně jako opakovačky) z vnitřní schránky, zatímco vzor z roku 1916 dostal zahnutý řadový zásobník na 25 nábojů. U armády vyvolal značný zájem, ale ve válečné situaci bylo vyloučeno začínat s produkcí nového náboje, takže Fjodorov překonstruoval svou pušku na již existující střelivo s dosti podobnými parametry. Jednalo se o japonský náboj ráže 6,5×50 mm, používaný v opakovacích puškách Arisaka. Ruská armáda disponovala značnými zásobami střeliva, z nichž část dodala Británie a část byla zakoupena přímo z Japonska. Puška na tuto munici obdržela v roce 1916 oficiální jméno „2,5-linějnaja vintovka Fjodorova“ a byla objednána v počtu 25 000 kusů. Záhy se ale pro ni začalo používat i slovo „avtomat“, které se potom v ruštině pevně etablovalo a následně se stalo pevnou součástí označení automatických pušek, na prvním místě pochopitelně legendární zbraně konstruktéra Kalašnikova. Lze říci, že Fjodorov vytvořil zbraň, která se značně přibližovala moderní kategorii útočných pušek, a to i z hlediska použitého střeliva, protože 6,5mm náboj typu Arisaka již leží na hranici toho, co se dnes označuje jako náboje střední balistické výkonnosti a co představuje standardní munici do útočných pušek. Po stránce fungování využíval první ruský „avtomat“ koncepci zpětného rázu s krátkým zákluzem hlavně; střelbu vedl z uzamčeného závěru, jehož zamykání prováděly dvě závory, které byly umístěné po stranách. Pohybovaly se ve svislé rovině a ve chvíli výstřelu se pootočily, což umožnilo závěru pohyb do zadní polohy, vyhození prázdné nábojnice a vsunutí nového náboje do komory. Zbraň měla stavitelná mechanická mířidla, při střelbě jednotlivými ranami se dal na vzdálenost 200 m spolehlivě zasáhnout kruh o poloměru 0,5 m, palba dávkou se pokládala za účinnou zhruba do vzdálenosti 500 m.

Rozborka 6,5mm automatické pušky systému Fjodorov

Automat pro Rudou armádu

Předpokládalo se, že pušky systému Fjodorov obdrží čtyři vojáci v každé pěchotní četě carské armády (každá četa měla cca padesát mužů), logicky ti nejlepší střelci. Ona slibná objednávka 25 000 exemplářů byla však záhy snížena na pouhých 9000 kusů, jelikož se ukázalo, že puška systému Fjodorov je pro masovou výrobu velmi složitá a drahá (její cena se tehdy přibližovala lehkému kulometu). Konstrukce navíc přece jen nebyla úplně vyzrálá a puška měla ze začátku problémy se spolehlivostí při střelbě dávkou, protože se hlaveň značně přehřívala. Pokud bylo ze zbraně dávkami vystřeleno přibližně 300 nábojů, znamenalo to v podstatě konec životnosti. Během první světové války bylo proto zhotoveno jenom několik stovek pušek, z nichž některé získala speciální rota 189. pluku, která je v roce 1917 s úspěchem použila na rumunské frontě. Několik exemplářů zamířilo i k námořnímu letectvu a objevilo se na palubách letadel, celkový vliv „avtomatu Fjodorova“ na průběh konfliktu byl však prakticky nulový. Situace se poněkud změnila až s bolševickou revolucí, protože velitelé formující se Rudé armády nalezli ve zbrani zalíbení a podporovali její výrobu bez ohledu na náklady, takže sériová produkce běžela až do roku 1925 a vzešlo z ní celkově přes 3000 exemplářů. Ty vesměs „fasovaly“ elitní (a politicky pochopitelně nejspolehlivější) jednotky Rudé armády, mj. ty, jež v letech 1921–1922 bojovaly proti tehdy již nezávislému Finsku. Zbraně se celkem osvědčily a jistou dobu se uvažovalo, že by se Fjodorovova puška po úpravách mohla stát standardní zbraní Rudé armády, ale následně bylo rozhodnuto vyřadit ze služby všechny zbraně na zahraniční munici (aby nevznikly potíže se zásobováním), takže do roku 1928 byly „avtomaty“ staženy z výzbroje. Ale kupodivu se do ní zase vrátily, a sice během „zimní války“ s Finskem (1939–1940), kdy Rudá armáda pocítila nedostatek automatických zbraní. Ve zmenšujících počtech se poté pušky objevovaly v boji až do konce druhé světové války. V jejím závěru a v poválečném údobí se pak rodily představy o perspektivních pěchotních zbraních, tedy útočných puškách, v jejichž historii má Fjodorovova konstrukce často opomíjené, ale zcela zasloužené místo.

Finští vojáci s ukořistěnými automatickými puškami Fjodorov

Lukáš Visingr

Hlavní zdroje:
A. B. Žuk: Pušky a samopaly, Praha 1992
World.Guns.ru, Wikipedia.org

Fotografie: RGVA, archiv autora