VÝZBROJ PĚCHOTY

Duel: Mauser Karabiner 98k vs. Mosin-Nagant 1891/30 Opakovačky z východní fronty

Výcvik žen v Rudé armádě s puškami Mosin-Nagant a bodáky

Druhá světová válka přinesla i velký pokrok v sektoru pěchotní výzbroje. Běžnou zbraní se staly samopaly, na scénu přišly plně automatické útočné pušky. Přesto ovšem po celou dobu konfliktu zůstávaly nejrozšířenější zbraní většiny pěšáků klasické opakovací pušky vyznačující se ručně ovládaným otočným závěrem.

Válečné filmy mají často sklony zobrazovat sovětské a německé vojáky zejména se samopaly, jako byly slavné modely PPŠ nebo MP40. Skutečnost byla ovšem poněkud střízlivější, jelikož typický pěšák Rudé armády nebo Wehrmachtu musel počítat s tím, že zřejmě dostane do ruky pušku-opakovačku, až na několik detailů shodnou s tou, s jakou pravděpodobně válčil již jeho otec. Na německé straně to byla puška Karabiner 98k od firmy Mauser, kdežto sovětský voják „fasoval“ zbraň konstruktéra Mosina (vylepšenou několika prvky systému Nagant). Jednalo se o pušky pocházející z konce 19. století, ale pozoruhodné je, že i za druhé světové války mohly odvádět dobrou službu a ještě stále se poměrně významně používají, a to nejenom ve vojenské sféře, protože našly uplatnění i v civilním sektoru.

Standardní armádní podoba opakovací pušky Mauser Karabiner 98k

Zbraň pro císařskou armádu

Firma Mauser se nepochybně řadí mezi nejslavnější výrobce pěchotních zbraní a již od 70. let 19. století zásobovala (nejen) německou armádu. Ta roku 1898 zařadila do výzbroje nový typ opakovací pušky, oficiálně označený jako Gewehr 98. V zásadě vycházela z předchozí zbraně z roku 1888, ale obsahovala řadu vylepšení, s nimiž firma Mauser přišla v 90. letech. Puška se vyznačovala ručně ovládaným otočným závěrem, který se ovládal táhlem umístěným na zadní části a uzamykal se pomocí tří ozubů (dvou symetrických vepředu a jednoho vzadu). Křidélko pojistky se mohlo nacházet ve třech polohách, z nichž první se používala pro palbu, druhá pro rozborku a třetí zabraňovala obojímu. Celý systém byl tedy velice jednoduchý a pro rozborku nebylo potřebné žádné nářadí. Střelivo bylo uloženo v nábojové schránce, jež byla celá ukrytá v pažbě a vešlo se do ní pět nábojů, jež se nabíjely buď jednotlivě, nebo naráz prostřednictvím nabíjecího pásku. Schránka byla řešena stupňovitě, resp. fakticky jako dvouřadá, takže náboje byly vůči sobě posunuté zhruba o polovinu průměru. Zpočátku šlo o munici ráže 8,08 mm, ale tu v roce 1905 vystřídalo moderní střelivo 7,92×57 mm se zahroceným projektilem, který měl podstatně lepší balistické vlastnosti. V důsledku toho se samozřejmě muselo změnit nastavení hledí konstrukce Lange. V této podobě poté Gewehr 98 sloužil jako standardní pěchotní zbraň císařské armády za první světové války. Během ní se objevily i odstřelovačské verze, jež byly opatřeny dalekohledy různých značek. Existovala také zkrácená verze jménem Karabiner 98a, která měřila o 16 cm méně (tj. 1,09 m). Po první světové válce přišel další model, jenž obdržel označení Karabiner 98b, avšak ve skutečnosti šlo o normálně dlouhou pušku, která měla podle jména zdánlivě vyhovovat limitům Versailleské dohody. Z této zbraně byla následně vyvinuta zřejmě nejslavnější varianta původního vzoru 1898.

Němečtí vojáci s puškami Mauser 98k s nasazenými bajonety

Mezi puškou a karabinou

Již varianta Karabiner 98b přinesla některé důležité změny, např. nový tvar táhla závěru, které nyní nebylo rovné, nýbrž ohnuté v pravém úhlu, což trochu usnadňovalo obsluhu. Objevilo se i nové sektorové hledí. Roku 1935 bylo rozhodnuto zavést jako standardní pušku Wehrmachtu novou zbraň s názvem Karabiner 98k. Ono koncové „k“ znamenalo „kurz“ (krátká), jelikož se délka oproti modelu 98b zmenšila zhruba o 15 cm, takže výsledná zbraň byla takřka přesně na hranici mezi „normální“ puškou a karabinou. V každém případě přinesla i nová zlepšení, mezi nimiž je třeba uvést odlišně řešené výstupky v nábojové schránce, jež usnadňovaly nabíjení za pomoci pásku, a změněnou konstrukci podavače. Ta způsobovala, že po vystřelení posledního náboje zůstal závěr otevřený, což střelce informovalo, že jeho zbraň je prázdná. Šlo o opravdu velmi kvalitní a přesnou pušku, ve své době určitě jednu z nejlepších na světě, o čemž ostatně svědčilo také její hojné kopírování v mnoha zemích světa (včetně Československa).

Odstřelovačská varianta pušky Mauser 98k s dalekohledem

Německá armáda tedy v roce 1939 vstoupila do války právě s touto zbraní, jež měla zpočátku vynikající výrobní kvalitu, ale s postupem války úroveň klesala, až v roce 1944 nastoupila verze jménem Kriegsmodell. Ta byla zbavena všech „nadbytečných“ součástí, namísto ořechové pažby měla pažbu z dřevotřísky, nábojová schránka byla z tenkého plechu apod. Na druhém konci spektra stály odstřelovačské zbraně, což byly vlastně exempláře, které při továrních testech prokázaly lepší přesnost, než jakou žádaly předpisy; nešlo tedy o zvláštní pušky, které by se coby přesné cílevědomě vyráběly. Tyto zbraně byly vybaveny dalekohledy (nejčastěji od značky Zeiss, ale používaly se i jiné) se čtyř- až osminásobným zvětšením, díky čemuž se daly použít pro palbu na vzdálenost až 1000 m. Pušky Karabiner 98k se hromadně exportovaly a ještě dnes najdeme i v ozbrojených silách mnoha zemí jejich moderní odvozeniny (zejména jako odstřelovačské a ceremoniální zbraně), nehledě k faktu, že opakovačky s Mauserovým závěrem stále patří mezi vysoce oblíbené sportovní a lovecké zbraně.

Kombinace dvou principů

Pokud Německo na konci 19. století stálo na špičce vývoje pušek, pak o carském Rusku se dá říci přesný opak. Ještě na konci 80. let totiž byla standardní zbraní ruských vojáků jednoranná puška Berdan na černý střelný prach, ačkoliv již rusko-turecká válka v letech 1877–1878 (kde Turci disponovali opakovačkami) jednoznačně ukázala, že taková zbraň patří spíše do muzea. Ale až na přelomu 80. a 90. let začalo v carské armádě seriózní hodnocení opakovacích pušek s nábojovou schránkou, resp. posuzování trojice zbraní, jež nabídli domácí konstruktéři Mosin a Zinověv a belgický průmyslník Nagant. Komise nejprve vyhlásila vítězem zbraň posledního zmíněného účastníka, ale nakonec bylo rozhodnuto upřednostnit ruského konstruktéra Sergeje Mosina, ale s tím, že měl do svého systému integrovat některé prvky Nagantovy zbraně. To je také důvod, proč se výsledná puška často nazývá „Mosin-Nagant“, byť je předmětem věčných debat, nakolik je to oprávněné. Skutečností je, že velká většina mechanismu pušky, která byla do služby zavedena jako vz. 1891, pochází z Mosinovy dílny. To se týká zejména závěru, jenž byl (podobně jako u zbraně Mauser) řešen jako otočný a ručně ovládaný, ale lišil se způsobem zamykání ozubů, umístěním táhla ve střední části závěru (nikoli vzadu) a mnoha dalšími rysy. Celý systém byl o něco jednodušší, skládal se jenom ze sedmi součástek, čehož bylo dosaženo např. absencí pojistky jako samostatné součástky, jelikož její funkci přebrala matice úderníku, jejímž otáčením se dala zbraň zajistit či odjistit. Zbraň byla pětiranná, nábojová schránka však technicky pojala čtyři náboje, protože pátý byl zasouván přímo do komory. Mezi hlavní řešení převzatá z Nagantova principu patřila pružina v nábojové schránce, jež současně plnila funkci vyhazovače. Zbraň používala okrajový náboj kalibru 7,62×54R mm, který se vysoce osvědčil, a ačkoli dnes konstrukčně působí jako dosti zastaralý, fakticky si zachovává značnou účinnost a v mnoha puškách a kulometech se pořád užívá.

Základní verze opakovací pušky Mosin-Nagant vz. 1891/30

Dvakrát modernizovaná zbraň

Vedle základní verze pušky se začaly vyrábět také zkrácené verze, tzv. kozácká, dragounská a (od roku 1907) rovněž pěchotní karabina. Roku 1910 proběhla první modernizace, při níž byla zavedena nová munice se zahrocenou špičkou; tyto zbraně se označují jako vz. 1891/10. Další velká modernizace přišla v roce 1930. Rudá armáda totiž coby svou standardní zbraň převzala dragounskou pušku, jež byla oproti základní verzi zhruba o 7 cm kratší. Modernizované pušky vz. 1891/30 se vyznačovaly zejména metrickým sektorovým hledím (do té doby byla stupnice markována v tzv. aršínech, což byla stará ruská míra rovnající se 71 cm), dále byly provedeny další menší změny, co se týče mušky, pažby, pouzdra závěru nebo vnitřku nábojové schránky. Opakovací puška Mosin (resp. Mosin-Nagant) vz. 1891/30 posléze byla nejrozšířenější zbraní pěšáků Rudé armády za Velké vlastenecké války. Vznikla také nová karabina, jež se dodávala jako vz. 1938 a byla určena mj. pro jízdu a spojaře.

Speciální varianta pušky Mosin-Nagant pro sovětské odstřelovače

Za šest let ji ve výrobě vystřídala karabina vz. 1944, s níž se po určitou dobu počítalo jako s budoucí standardní zbraní sovětské pěchoty, ovšem s nástupem zbraní samonabíjecích (Tokarev a Simonov) a posléze zcela automatických (Kalašnikov) pozbyl tento záměr smyslu. Jistě nejdůležitější variantou pušky vz. 1891/30 byla přesná varianta, kterou používali takřka všichni slavní sovětští odstřelovači. Šlo o pušky, které se vyráběly s menšími tolerancemi, měly kvalitnější zpracování hlavně a jinak tvarované táhlo závěru a byly doplněny dalekohledem s 3,5násobným či čtyřnásobným zvětšením. Také pušky Mosin-Nagant byly široce kopírovány a exportovány. Bojovaly v mnoha konfliktech v období studené války v rukou prosovětských sil, stále figurují v arzenálech řady zemí zejména třetího světa a (stejně jako opakovačky na principu Mauser) si dosud zachovávají nespornou účinnost a popularitu jako zbraně některých sportovních a loveckých střelců. Ti na princip konstruktéra Mosina nedají dopustit, což je pro něj asi největší poctou.

Měření sil

Porovnávání systémů Mauser a Mosin-Nagant rozhodně není jednoduchým úkolem, jelikož se v obou případech jedná o skutečně velice vydařené a nadčasové principy. O tom pochopitelně nejvíce vypovídá fakt, že pušky obou konstrukcí tvořily páteř výzbroje „svých“ armád v obou světových válkách a stále se hodně uplatňují. Mechanismus Sergeje Mosina je jednodušší, což logicky usnadňuje a zlevňuje výrobu, na druhou stranu ale platí, že opakovací zbraně s táhlem na zadní části závěru (zejména tedy Mauser) se ovládají poněkud snadněji a pohodlněji než ty, u nichž je táhlo uprostřed (jako u ruské pušky). Německá puška se dá označit za pokrokovější, pokud jde o řešení nábojové schránky. Zbraně Mauser 98 byly rovněž o něco přesnější, ovšem postupně se ukázalo, že řadový pěšák může jejich přesnost na velkou vzdálenost využít jenom omezeně. S tím vzdáleně souvisí jedna velká odlišnost obou pušek, jež se ovšem netýká jejich konstrukce, nýbrž taktiky. Pro početnější ruskou a sovětskou armádu totiž byly pušky de facto základem palebné síly pěchoty, zatímco Wehrmacht viděl v této funkci zejména kulomety, při čemž pěšáci s puškami měli fakticky „jen“ krýt a podporovat kulometčíky. Právě z toho a také z již zmíněného zjištění, že dostřel a přesnost klasických pušek využije obyčejný voják vcelku málo, se poté zrodila koncepce moderní útočné pušky na náboje střední výkonnosti. Pokud jde o opakovačky Mauser a Mosin-Nagant, obě stále mají své nadšené zastánce a fakticky se nedá objektivně rozhodnout, který systém je lepší. Oba dva se nesmírně osvědčily a ovlivnily vývoj pěchotních palných zbraní takřka v celém dvacátém století. Patrně tedy bude nejlépe ponechat závěrečný verdikt na vkusu každého experta či fanouška.

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Zbraně druhé světové války
A. B. Žuk: Pušky a samopaly
World.Guns.ru, Wikipedia.org

Fotografie: Waralbum.ru, Bundesarchiv, archiv autora

Publikace: Extra Válka – II. světová 7/2013