VÝZBROJ PĚCHOTY

Puška vz. 24

Puška vz. 24

Po válce mělo nově vzniklé Československo řadu typů pušek a karabin, jak původem z Rakouska-Uherska, tak Německa, Itálie, Francie a Ruska. Tou dobou u nás ještě nebyla zavedena výroba vojenských pušek a po Rakousko-Uherské armádě jich u nás mnoho nezůstalo, takže šlo hlavně o zbraně  které k nám přišly s legionáři a nákupy z přebytků válčících zemí. To přinášelo problémy s unifikací a zásobováním, takže přezbrojení na jednotnou zbraň bylo jednou z priorit armády. Dalším problémem byl také stav zbraní, ať už v důsledku opotřebení, jejich stáří nebo horší válečné výroby.

Vzhledem k absenci domácích výrobců pušek a také nejasnosti jakou pušku zavést, objednávala armáda zatím jen opravy stávajících pušek. Sic například Státní zbrojovka v Brně už v roce 1919 nakupovala některé stroje na výrobu pušek v Rakousku. V roce 1920 pak získala nový objekt pro puškárnu a začali do ní být umisťovány stroje na výrobu pušek Mauser. V tomto roce také vyrobila a upravovala pušky podle návrhu Rudolfa Jelena jenž pak sloužily ke zkouškám. Na podzim pak MNO objednalo 300 pušek Mauser-Jelen na zkoušky. Podmětem k tomu byl zájem o výběr společné pušky pro ČSR a Jugoslávii a její výrobu v Československu. Takže část pušek putovala do Jugoslávie.

Celá věc se ale táhla. Armáda v srpnu 1921 vrátila pušky zbrojovce k úpravám. Zbrojovka měla problémy i s puškami Mannlicher. stále nebyla vybavena pro kompletní výrobu pušek a nákup dalšího strojního vybavení ze Štýrské zbrojovky nebyl možný, protože už byla vyprodaná. Takže i v roce 1921 pokračovali nákupy pušek v zahraniční. Šlo o kořistní pušky Mannlicher z Itálie.

Zato narůstali problémy s puškami ve výzbroji armády. Panoval nedostatek náhradních dílů a špatný stav pušek Mannlicher. Navíc do válečných počtů chybělo armádě přes 100 000 pušek. K 24. červnu 1921 měla 364 198 opakovaček Mannlicher, 77 000 Mauser a 13 adaptovaných ruských pro strážní službu.

Zvažovaná omezená výroba pušek Mannlicher, která měla doplnit chybějící pušky a nahradit nejopotřebovanější, byla nakonec zamítnuta, protože se plánovalo jejich vyřazení a nebyla ani možná jejich kompletní výroba v domácích zbrojovkách, zatímco na výrobu pušek Mauser bylo k dispozici potřebné výrobní zařízení. V roce 1921 se zvažoval odprodej pušek Mauser, ale nakonec byl zastaven. Stále ale nebylo rozhodnuto, jaká puška se stane standardní výzbrojí v československé armádě. I tak ale MNO v červenci 1921 přijalo nabídku německé firmy IHAG na odkoupení výzbroje německých jednotek odzbrojených v Holandsku. Šlo např. o 60 000 pušek a karabin Mauser vz. 98. Po určitých obtížích dorazily na jaře 1922 do Brna, kde měli být opraveny.

puška Mauser vz. 98

První objednávky

V roce 1922 začaly také první objednávky pušek Mauser z brněnské zbrojovky. Zatím šlo o 1000 pušek a MNO chtělo finanční prostředky na objednání dalších 39 000. V roce 1922 bylo také rozhodnuto o náhradě pušek Mannlicher puškami Mauser a začaly též zkoušky pušek Mauser-Jelen ve dvou rážích (7 a 7,92 mm) a třech provedeních přejímaných od října 1921.

V dubnu 1922 byly odeslány do Jugoslávie pušky Mauser-Jelen a také byla uzavřena smlouva na výrobu 39 000 pušek Mauser s bodáky pro československou armádu. Stále ale nebylo jasné, jak budou puška a bodák vypadat. Důvodem byly rozporuplné hodnocení pušek Mauser-Jelen a také návrhy brněnské Zbrojovky na zjednodušení zbraně. Dělostřelectvo a jízda žádaly co nejkratší pušku. Řešilo se také, jaké bude použito hledí.

2. října 1922 vydal náčelník generálního štábu požadavky na novou jednotnou pušku, kde byly definovány průbojnost, přesnost, bodák, hledí a že puška bude společná pro všechny zbraně (pěchota, dělostřelectvo, jízda). Mezitím už ale Zbrojovka vyrobila část pušek, zatím s částí dílů dodávaných z Německa. Ty nesli například původní německá hledí. Tato první část čítající asi 10 000 pušek nesla označení puška vzor 98/22. Armáda měla zájem na rychlém přezbrojení, a proto se také hledala možnost koupit další pušky Mauser v zahraničí u nich, ale panovali komplikace s dodáním a hrozilo propadnutí vyčleněných peněz, proto došlo ještě 30. prosince 1922 k objednávce u brněnské Zbrojovky na „90 000 zkrácených pušek Mauser vz. 98“ a 50 000 „souprav součástek pušek Mauser vz. 98 bez hlavní a pažeb“. K nákupům ze zahraničí nedošlo, ale ani domácí výroba nemohla zatím řešit problém přezbrojení, protože stále nebylo jasné jak má nová puška vypadat. Zatím probíhaly zkoušky a menší objednávky dalších zkušebních variant.

V armádě se projevoval problém s rozdílností pušek Mauser získaných z různých zdrojů, kdy nebyly některé součástky zaměnitelné. To dávalo podměty ke kritice Zbrojovky. Ta byla obviňována, že do nově vyráběných pušek používá některé součástky ze starých pušek apod.

Pušky vz. 23 a hledání definitivního vzoru

Od července 1923 začala zbrojovka dodávat zkrácené pušky ve stávajícím schváleném provedení, ty byly značeny „krátké pušky vz. 98“, pak vz 98/23  nakonec jako vz. 23. U posledních 10 000 ks pak byly použity vyměnitelné křivky hledí. Tyto pušky pak nesly označení puška vz. 23a. Dlouhé bodáky k nově dodávaným zbraním nesly označení vz. 23 - vycházelo se z požadavku, že zbraň s bodákem musí být dlouhá 150 cm a proto bylo nutno při zkrácení zbraně prodloužit bodák.

Stále se ale vyjasňovalo, jak mají jednotná puška a její bodák vypadat. 7. února 1924 začalo další jednání výzbrojní komise, kde se rozhodlo o podobně nové pušky a bodáku. Později došlo už jen k menším úpravám. Mimo jiné se zde rozhodlo o zkrácení čepele bodáku na 300 mm tj. o 100 mm. Díky tomu měla Zbrojovka také už podle čeho vyrábět dalších 40 000 pušek a 50 000 bodáků z objednávky vydané 30. prosince 1923.

Bodák vz. 24

Počátky pušky vz. 24

Rok 1924 přinášel náročné požadavky na brněnskou Zbrojovku. Čekalo jí přezbrojení armády, ale hlavně požadavek na vzájemnou zaměnitelnost dílů což s prostředky a výkresy zakoupenými původně od zbrojovky Mauser nebylo možné. Ostatně ani nedostačovaly pro zahájení kompletní výroby pušky. Takže bylo nutné zpracovat nové výkresy, výrobu různých přípravků a pomůcek, rekonstrukci některých stávajících a nákup nových strojů. V září 1924 byl vydán příkaz, aby byly nové pušky označovány vz. 24.

V roce 1925 se už dosahovalo 90-95% zaměnitelnosti dílů. Objevovali se sice ještě některé nedostatky ve výrobě, ale kvalita postupně rostla. Nebylo to zásluhou jen brněnské Zbrojovky, ale i jejích subdodavatelů, na kterých byla ještě několik let závislá.

V roce 1926 byla zaveden dvousměnný provoz což bylo jen přínosem, protože už zpráva z roku 1924 poukazovala na horšící se stav pušek Mannlicher a potřebu urychleného přezbrojení. 7. října 1925 MNO nařídilo přezbrojení puškami vz. 23 a vz. 24 u útvarů 9. až 12. pěší divize, 1. a 2. horské brigády a 3. jezdecké brigády. Pušky z výzbroje vyjmenovaných jednotek, tj. pušky Mauser vz. 98 původní i československé výroby, Mauser vz. 98/22 a všechny typy pušek Mannlicher měly být předány od pobočky hlavního výzbrojního skladu. Ze starých pušek zůstaly ve výzbroji pouze adaptované ruské pušky vz. 91 pro asistenční roty, kombinované pušky Mannlicher vz. 95 pro střelbu granátomety a pušky Mannlicher vz. 95 pro západkovou střelbu.

První exportní zakázky

V říjnu přišla další objednávka, tentokrát na 15 000 pušek, v listopadu na dalších 45 000. Dodávky pušek armádě se ale zpožďovaly, kvůli požadavkům exportu. V listopadu 1925 požádala Jugoslávie o dodání 50 - 60 000 pušek Mauser ze skladů MNO. Ministerstvo národní obrany nabídko 20 000 pušek Mauser vz. 98 „bavorského bloku“. Zbytek si měla Jugoslávie objednat ve Zbrojovce. Nabídlo však, že posune své dodací lhůty. Nakonec ale stejně muselo ze svých skladů předat 27 000 pušek pro svého spojence. Zbrojovka se zavázala, že za 24 000 pušek vz. 98 dodaných Jugoslávii dodá MNO 12 000 pušek vz. 24. Dalších 24 600 dostalo MNO za více jak 30 000 pušek vz. 98 a 98/22 čs. výroby, které Zbrojovka prodala do Turecka na jaře 1926.

24. srpna 1926 nařídilo MNO přezbrojení puškami vz. 23 a vz. 24 u 6. až 8. pěší divize a 2. jezdecké brigády na Moravě. Pro tento účel vyčlenilo 10 000 pušek vz. 23 a necelých 68 000 pušek vz. 24. To bylo podmětem k dalším objednávkám pušek vz. 24, protože byl pociťován problém v tom, že jednotky na východě a západě země mají ve výzbroji odlišné pušky. Na tento problém bylo poukazováno v lednu 1927 a v dubnu 1927 bylo objednáno dalších 75 000 pušek vz. 24. V roce 1928 dostalo MNO dalších 20 000 pušek vz. 24 náhradou za odprodané starší zbraně.

Rostoucí výroba

V létě 1928 pak byla uzavřena smlouva, která zavazovala brněnskou Zbrojovku k výstavbě další továrny, která měla mít výrobní kapacitu 400 pušek a bodáků denně. V samotném brněnském závodě, pak měli být schopni vyrobit dalších 800. Součástí smlouvy byla i objednávka 200 000 pušek.
Do konce roku 1929 obdržela československá armáda už 460 000 pušek vz. 23 a vz.24. Díky tomu převládaly už i ve výzbroji jednotek dislokovaných v Čechách. V březnu 1933 byla dokončena výroba pušek z objednávky 200 000 z roku 1928. V tu dobu československá armáda disponovala už 570 000 puškami vzorů 23 a 24. Mimo to Zbrojovka vyrobila řadu dalších pušek na export.

Dalšími dodavateli navázanými na vz. 24 byla např. firma Ing. Karel Schultz v Komořanech (dodával podstatnou část pochev na bodáky), Česká zbrojovka ve Strakonicích a firma Grodetzky a Polák v Karlíně dodávali chránítka na mušky. Prvně jmenovaná firma měla také MNO uzavřenou smlouvu o výrobních kapacitách.

Ještě v roce 1930 bylo ve zbrojních skladech přes 300 000 pušek Mannlicher, které se už nedařilo prodat a z větší části to tak zůstalo až do okupace. Oproti tomu Mauser vz. 98k a dlouhé Mauserovky vyráběné v československých zbrojovkách šli dobře na odbyt. Takže ve zmiňovaném období jich bylo nadbytečných ve skladech už jen pár stovek. Později následovali další objednávky pušek vz. 24 za prostředky utržené prodejem vyřazovaných modelů.

Pušky vz. 24 byly dodávány do Jugoslávie, Íránu (10 000 v roce 1930), Brazílie (15 000 v roce 1931), Venezuely, Bolívie, Číny, Rumunska.

Nectnosti, úpravy a úspory

Mezi nedostatky pušky vz. 24 patřilo střední boční poutko, které překáželo střelci. Šroub dolní objímky způsoboval zranění cvičícím střelcům. V roce 1928 provedla Zbrojovka úpravy objímky a šroubu objímky a MNO objednalo pro již vyrobené pušky 410 000 šroubů dolní objímky v novém provedení. Stížnosti byly také na životnost hlavní. Proto se zkoušela ocel i od jiných výrobců a také kvalitnější od stávajících. Také byly obavy ohledně případného nedostatku ořechové kulatiny na pažby a tak se zkoušeli další druhy dřevin.

Mimo kvality oceli se řešila i cena. Ocel z Poldi byl levnější, ale to bylo dáno i malými objednávkami pro Vítkovické ocelárny. Dále se řešilo zlevnění pušky i snížením operací leštění, broušení a ručních úprav. Panovaly, ale obavy, že by horší zpracování pušek snižovalo důvěru vojáků v jejich zbraň a vedlo by to také k zanedbávání péče o ní.

Tyto věci nabyly na důležitosti, když se v roce 1935 řešily další objednávky pušek a také válečné ohrožení. Z dřevin se při zkouškách osvědčil jilm, také se podařilo díky jiným materiálům zvýšit životnost hlavně na 13 500 až 14 000 ran. Dřevo jilmu na pažby se mělo dovážet ze spojenecké Jugoslávie.

Byly vydány dvě objednávky. První na 50 000 pušek, které měli vzniknout kompletací skladových součástek a to i původních německých nakoupených v roce 1922. Druhá objednávka pak byla na 100 000 pušek, z nichž 65 000 mělo být vyrobeno ve stávajícím provedení a zbývající už podle odsouhlasených úprav ke zlevnění a zrychlení výroby.

V srpnu 1936 následovaly další dvě objednávky. 40 000 pušek měl vyrobit nový závod na Zbrojovky umístěný na Slovensku v Považské Bystrici. Měl být použit materiál zvýšené pevnosti. Druhá objednávka byla určena pro brněnský závod a jednalo se o 62 000 pušek. Z toho 55 000 z dosavadního materiálu a 7 000 z náhradního. U menší části měly být použity pažby z náhradních dřevin. Nešlo jen o jilm, ale i javor, buk, bříza, vrba, višeň nebo jiný druh ovocného dřeva. Požadovala se také výroba z domácí oceli (Škodovy závody) a použití domácích rud zpracovaných ve státních železárnách v Tisovci. Všechny hlavně měli mít zvýšenou pevnost.

V červenci 1938 přišla objednávka na 102 000 pušek vz.24, které měli být vyráběny v Brně i na Slovensku. Opět zde byla podmínka použití domácího materiálu.

Pušky byly také součástí výzbroje lehkého opevnění.

Bodák vzor 24 s pochvou

Mnichovský diktát a březnová okupace

Po Mnichovském diktátu se začala armáda zbavovat části pušek vz. 24 a také starších pušek vz. 23 a vz. 23a, než se však podařilo pušky odprodat, tak přišla okupace. Po ní dodávala Zbrojovky pušky do Rumunska, Íránu a Japonska, ale válka pak část obchodů přerušila. Pušky vz. 24 se pak vyráběly pro Wehrmacht s určitými úpravami v Považské Bystrici, ale výroba klesala a ukončena byla v roce 1942 po vyrobení 330 050 ks. V německé armádě byla používaná pod označením Gewehr 24(t).

V březnu 1939 disponovala československá armáda mimo jiné 84 634 puškami vz. 23 a 529 366 puškami vz. 24.

Po válce

Po válce československá armáda disponovala ještě asi 50 000 pušek vz. 23 a vz. 24 předválečné výroby. Pro pušky vz. 24 se po válce vyráběli jen bodáky a náhradní díly a armáda hledala novou pušku pro přezbrojení.

Puška vz. 24 po válce v Rumunsku

Bojové použití
Boje v československém pohraničí (1938–1939)
2. světová válka
Čínská občanská válka
Druhá čínsko-japonská válka
Válka o Gran Chaco
Maďarsko-slovenská válka
Španělská občanská válka
a řada dalších

Níže přidávám souhrn prodaných pušek vz. 24 převzatý z http://www.guns-info.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=1338
Rumunsko - 750 000 kusů
Bolívie - 101 000 kusů
Čína - 195 000 kusů
Japonsko - 40 000 kusů
Jugoslávie - 10 000 kusů
Španělsko - 40 000 kusů
Írán - 30 000 kusů
Brazílie - 15 000 kusů
Litva - 15 000 kusů
Turecko - 40 000 kusů
Kolumbie - 10 000 kusů
Ekvádor - 30 000 kusů
Uruguay - 4000 kusů
Peru - 5000 kusů
Guatemala - 4000 kusů
Nikaragua - 1000 kusů
Venezuela - 300 kusů.

Puška vz. 24 - standardní zbraň pěšáků naší armády za první republiky

Zdroje:
KLIMENT, Charles K a Břetislav NAKLÁDAL. Slovenská armáda 1939-1945. V Praze: Levné knihy KMa, 2006, 360 s. ISBN 80-730-9395-2.
Pavel Šrámek - Ve stínu Mnichova. Z historie československé armády 1932-1939
ŠÁDA, Miroslav. Československé ruční palné zbraně a kulomety. Praha: Naše vojsko, 2004. ISBN 80-206-0745-5.
policie.cz
worldwar2.ro