VÝZBROJ PĚCHOTY

Dragunov: Puška sovětských odstřelovačů

Nejznámější pěchotní zbraní sovětské, resp. ruské výroby je zajisté útočná puška AK-47. V éře Sovětského svazu se ovšem zrodila i řada dalších typů vysoce podařené a rozšířené výzbroje, mezi nimi odstřelovačská puška SVD.

Sovětská armáda přikládala odstřelovačům velký význam již za druhé světové války, avšak po válce se názor na jejich využití postupně posunul. V důsledku hromadného zavádění útočných pušek se změnila i doktrína nasazení pěchoty, která měla vést boj prakticky pouze na krátké či střední vzdálenosti, a proto palba na velkou vzdálenost trochu ztratila na důležitosti. Bylo tedy rozhodnuto, že nová zbraň pro odstřelovače bude řešena trochu jinak než klasické „snajperky“ a bude spíše univerzálnější podpůrnou zbraní. Přesto je ale výsledkem puška, která jako zbraň odstřelovačů odváděla a stále odvádí výbornou práci.

Maďarský voják s Dragunov SVD

Do výzbroje vstupuje SVD

Požadavky na novou zbraň byly upřesněny na konci 50. let a do užšího kola výběru se dostaly tři pušky. Návrh konstruktéra Jevgenije Fjodoroviče Dragunova pak zvítězil nad zbraněmi, jež byly navrženy Simonovem a Konstantinovem. Vzhledem k výše zmíněné doktríně nasazení se nová zbraň na počátku označovala jako PVD (poluavtomatičeskaja vintovka Dragunova), tedy „jen“ poloautomatická, nikoli odstřelovačská puška, avšak nakonec byla v roce 1963 zařazena do služby přece jen jako puška odstřelovačská, resp. pod jménem SVD (snajperskaja vintovka Dragunova). Po zkušební sérii 200 exemplářů a armádních zkouškách se v roce 1964 rozběhla plná sériová produkce, ve které Iževský strojírenský závod (Ižmaš) pokračuje dodnes, ačkoliv nyní se pochopitelně jedná o modernizované varianty (viz níže). V základní podobě má puška inženýra Dragunova značně charakteristický vzhled s dlouhou hlavní, dřevěným předpažbím a rukojetí „pistolového“ tvaru, k níž je připojena dřevěná pažba s odlehčovacími otvory. Dlouhá hlaveň bývá někdy terčem kritiky, avšak faktem je, že puška je dost dobře vyvážená a chování při střelbě je více než vyhovující. Podobně jako u řady dalších sovětských zbraní se i zde silně projevila snaha zkonstruovat výrobek nikoli pro soutěžní střelnice, nýbrž pro skutečné bojové podmínky. Z tohoto důvodu byl součástí specifikací také požadavek, jenž pro odstřelovačskou pušku působil tehdy přinejmenším zvláštně, totiž poloautomatický systém nabíjení. Ještě dnes je běžné, že „snajperky“ jsou opakovačky s ručně zamykaným závěrem, což pramení ze snahy omezit pohyb součástí, a tím co nejvíce zlepšit přesnost. Takový mechanismus však může být dost choulostivý na podmínky bojiště. Sověti se naopak rozhodli zjednodušit obsluhu zbraně a zvýšit odolnost, a to i za cenu určitého snížení přesnosti palby na větší vzdálenosti, což ale při zamýšleném použití pušky neznamenalo zase takový problém. Potvrdilo se, že přesnost pušky požadavkům armády plně vyhovuje i s tímto prvkem.

Základní podoba pušky SVD s optickým zaměřovačem PSO-1

Technický popis zbraně

Poloautomatický mechanismus pušky SVD je poháněný odběrem prachových plynů z hlavně, k čemuž slouží plynový kanálek nad hlavní. V něm se pohybuje píst, jehož dlouhý pohyb pak pohání otočný závorník v závěru zbraně. Existuje zde vzdálená příbuznost s principem útočné pušky AK-47, byť propojení pístu se závěrem i rotace závorníku jsou řešeny poněkud odlišně. Zbraň je konstruována na dlouhou puškovou munici ráže 7,62×54 mm s okrajovou nábojnicí, jež byla zavedena již v 19. století pro pušky Mosin-Nagant. Stejnou munici používají i mnohé sovětské, resp. ruské kulomety, což je někdy terčem posměchu a poznámek, že střílejí municí, která by patřila spíše do muzea, avšak střelivo 7,62×54 mm je pořád vysoce účinné a přesné, a proto Rusové necítí potřebu se jej zbavovat. Navíc je nutno dodat, že pro pušku Dragunov byl v rámci oné ráže vytvořen nový, ještě výkonnější náboj 7N1 s ocelovou střelou. Kromě běžné munice existují také střely protipancéřové či zápalné. Standardní zásobník zbraně SVD pojme deset nábojů. Puška je standardně opatřena tlumičem záblesku na ústí hlavně a mechanickými mířidly stavitelnými do 1200 m, ke každé pušce je však dodáván i optický zaměřovač PSO-1, který se připojuje k liště na těle zbraně. Ve své době se bezesporu jednalo o jeden z nejlepších přístrojů svého druhu na světě. Nabízí čtyřnásobné zvětšení a zorné pole 6 stupňů. Součástí je také jednoduchá, ale vysoce účinná pomůcka pro měření vzdálenosti, a to stupnice využívající průměrnou výšku těla člověka. PSO-1 obsahuje dokonce i pasivní infračervený detektor, který lze používat jak samostatně, tak i s připojeným infračerveným světlometem. PSO-1 umožňuje teoreticky palbu do vzdálenosti 1300 m, ačkoli v praxi se Dragunov používá na vzdálenosti do 800 m, což je na moderním bojišti více než dostačující. Ke každé zbrani se kromě zaměřovače dodává sada příslušenství, která obsahuje mj. bodák (připojuje se k ústí hlavně), nosný řemen, čtyři náhradní zásobníky, sumku na zásobníky, soupravu k čistění zbraně a elektrickou baterii, která slouží coby zdroj pro infračervený detektor v PSO-1. Standardní součástí výbavy nebyla dvounožka, která se dodávala pouze výjimečně.

Rozborka odstřelovačské pušky SVD podle instrukcí ruské armády

Verze a rozšíření po světě

K základní sériové podobě SVD záhy přibyla verze SVDN, uzpůsobená pro připojení nočních zaměřovačů, zejména sovětských přístrojů řady NSP. Od počátku 90. let se puška SVD vyrábí v modernizované variantě, v níž jsou dřevěné součástky nahrazeny plastovými; některé prvky byly navíc vyrobeny s vyšší přesností. Počínaje rokem 1995 se nabízí rovněž varianta SVD-S, která je zkrácená a je opatřena skládací pažbou (v pochodové poloze měří zbraň 87,5 cm). Pro všechny pušky série Dragunov je k dispozici i modernizovaný zaměřovač PSO-1M. Pokud jde o další varianty, v malém počtu byla zhotovena velkorážová zbraň SVDK na speciální střelivo ráže 9,3×64 mm; tuto zbraň používají hlavně speciální jednotky. Pro civilní trh a pro zahraničí byly zkonstruovány verze Tigr a Medvěd (resp. Tiger a Bear), jež mohou sloužit coby lovecké pušky a nabízejí se i v jiných rážích včetně 7,62×51 mm NATO.

Puška SVD-S, zkrácená verze pušky Dragunov opatřená skládací pažbou

Další evolucí zbraně SVD se dospělo k nové sérii pušek SVU, jež využívají stejný nabíjecí mechanismus, ale mají koncepci „bullpup“ (čili zásobník za spouští), takže zbraň může být kratší. Vedle základní SVU existuje puška SVU-A schopná střílet i dávkou a SVU-AS opatřená dvounožkou. Není asi překvapivé, že se mimo Rusko vyráběly (nebo pořád vyrábí) kopie SVD; nejrozšířenější je čínská Type 79 (a její modernizace Type 85), další kopie pocházejí z Indie, Iráku (jméno Al-Qadissia) a Íránu (název Nakhjir). Polsko vytvořilo vlastní modernizovanou verzi SWD-M. Kromě toho se hodí dodat, že existuje několik typů pušek, které se zbrani inženýra Dragunova podobají vzhledem, avšak využívají jiný funkční princip (typicky zbraně jugoslávské firmy Zastava). Každopádně ale platí, že se pušky SVD a jejich kopie dostaly do výzbroje téměř čtyř desítek zemí, nehledě na množství nestátních organizací. Mezi uživateli pochopitelně nechyběla ani Československá lidová armáda, ve které byla tato zbraň zavedena jako „7,62mm odstřelovačská puška vzor 63 Dragunov“. Používá ji i dnešní Armáda ČR, jež zakoupila také nové verze s plastovými prvky a modifikaci Tiger. Odstřelovačská a podpůrná puška SVD tedy i na současném bojišti nadále prokazuje své kvality a rozhodně se nechystá do výslužby.

Příslušník americké námořní pěchoty při výcviku s puškou Dragunov

Hlavní zdroje:
Chris Bishop: Velká encyklopedie – Moderní vojenské zbraně
Kolektiv: Bojevoje strelkovoje oružije Rossii
Kolektiv: Ruční zbraně AČR
Ižmaš, World.guns.ru, Wikipedia.org

Publikace: Válka Revue 12/2012