VÝZBROJ PĚCHOTY

Brokovnice v zákopech: „Nelidské zbraně“ ve službách US Army

Winchester Model 1897

Američtí kluci si do „Velké války“ v Evropě přivezli také svoje oblíbené brokovnice, o jejichž účinnosti přesvědčivě hovořily marné stížnosti Němců.

Jako brokovnice se označuje zbraň s hladkou hlavní, jež obvykle střílí patronami obsahujícími větší množství broků. Jejich velikost se řídí podle druhu zvěře, proti které jsou určené, protože standardní uplatnění nalézají brokovnice při palbě např. na zajíce či lovné ptactvo. Postupně si ale našly i místo v ozbrojených silách a sborech, a proto americké expediční jednotky dorazily v roce 1918 do Evropy vybavené také brokovnicemi Winchester M97. O jejich využití nejvíce vypovídá přezdívka „trench sweep“, tzn. „zametač zákopů“. Jejich efektivitu velice paradoxně prokazovaly také protesty ze strany císařského Německa.

Zrození opakovací brokovnice

Už první kolonisté v Americe měli ve výbavě tzv. blunderbussy, tj. zbraně s rozšířeným ústím hlavně, z nichž se střílelo sekaným olovem. Ty se tudíž uplatňovaly v různých konfliktech, jež v Novém světě probíhaly, aby pak přišly i „opravdové“ brokovnice, které se řadily mezi velmi rozšířené zbraně v éře, které se říká „Divoký Západ“. Zpočátku šlo o zbraně jednoranné, popř. dvouhlavňové, druhá polovina 19. století však přinesla i první opakovací brokovnice, většinou pojaté jako tzv. pumpy. Systém, známý také jako „slide-action“, se vyznačuje předpažbím, jež je posuvné a spojené se závěrem. Po výstřelu střelec přitáhne předpažbí k sobě, díky čemuž se otevírá závěr a vypadne prázdná nábojnice, načež pohyb předpažbí vpřed zajistí zasunutí další nábojnice z trubicovité schránky pod hlavní. Jde o princip velice jednoduchý a spolehlivý, což způsobilo jeho rychlé rozšíření mezi civilisty i příslušníky ozbrojených sil a sborů. Mezi četné konstruktéry takovýchto brokovnic se řadil i Andrew Burgess, jenž prosadil svou zbraň mj. do výzbroje policie státu New York. Jeho fabriku však v roce 1899 koupila firma Winchester, jež v té době úspěšně prodávala zbraň Model 1893, kterou vytvořil slavný John Moses Browning. Po čtyřech letech ji nahradil inovovaný a prodloužený Model 1897, jenž byl schopen používat delší nábojnice s bezdýmným střelným prachem. Jednalo se o zbraně brokové ráže 12, což má metrický ekvivalent (tj. průměr hlavně) 18,5 mm. Oba modely postrádaly přerušovače spouští, což s určitým rizikem dovolovalo střelcům držet spoušť stisknutou a vést palbu jenom pohyby předpažbí, což samozřejmě výrazně zvyšovalo kadenci.

Blunderbuss

Postřehy generála Pershinga

V roce 1898 se začala prodávat také policejní úprava M97 Riot Gun s hlavní dlouhou 20 či 21 palců, jež si brzy získala i pozornost amerického ministerstva obrany. Roku 1899 totiž vypukl konflikt na Filipínách, kde američtí vojáci čelili bojovníkům kmene Moro, u nichž kombinace fanatismu a drog způsobovala necitlivost vůči bolesti. Často je proto nebylo možné zastavit za pomoci tehdy běžných pistolí či pušek, což později vedlo ke vzniku slavného náboje .45 ACP, avšak jako dočasné řešení se osvědčily právě brokovnice Winchester. Účinek dávky broků byl na krátkou vzdálenost totiž skutečně zničující. Na Filipínách v té době působil i podplukovník John J. Pershing, na něhož schopnosti brokovnic hodně zapůsobily. Proto jimi disponovali též muži pod jeho velením, když už jako generál v roce 1913 vedl trestnou expedici proti rebelům v Mexiku. Když USA v roce 1917 vyhlásily válku Centrálním mocnostem, velitelem jednotek pro operace v Evropě se stal právě John Pershing a mezi jeho první příkazy v této nové funkci patřilo nařízení, aby byly pro americké vojáky zakoupeny brokovnice. Americká armáda tudíž oslovila firmu Winchester, aby osvědčenou zbraň M97 Riot Gun modifikovala pro zákopovou válku. Výsledné zbrani se tedy začalo říkat M97 Trench Gun, ačkoliv oficiální dokumenty US Army užívají jen název „Winchester Riot Gun, Model 1897“. A aby to bylo ještě složitější, do výzbroje armády i námořní pěchoty se během války dostal i určitý počet původních brokovnic bez oněch vyžádaných úprav. Uvádí se, že ministerstvo obrany za „Velké války“ koupilo něco mezi 19 000 a 25 000 exempláři zbraní Winchester M97.

Úpravy M97 pro zákopový boj

„Zákopová puška“ se od základní verze brokovnice M97 lišila třemi prvky. Nejvýznamnějším byl veliký úchyt pro bajonet pod ústím hlavně. Sloužil pro bajonet M1917, jenž jinak příslušel k pušce M1917, tzn. americké kopii slavné britské zbraně Lee-Enfield. Brokovnice dostala též dvě oválná oka pro nosný popruh a konečně vroubkované předpažbí, které mělo zlepšit držení zbraně ve stresu bojové situace. V menších počtech ale byly koupeny i nejméně dva další typy „pumpových“ brokovnic. Firma Winchester kromě svého legendárního modelu M97 dodávala také modernější Model 1912, jenž patřil mezi brokovnice se skrytým kohoutem. Pro vojáky se to jevilo jako vhodné řešení, protože se tímto eliminovalo riziko zachycení kohoutu o nějakou překážku a omezoval se průnik nečistot do zbraně. Armáda si proto objednala pušky nazývané M12 Riot Gun, avšak do léta 1919 získala jen asi 600 kusů, jež navíc postrádaly výše uvedené úpravy pro vojenské využití. Modifikovaná zbraň M12 Trench Gun vznikla pouze v prototypu a do sériové výroby se dostala až za druhé světové války, kdy firma Winchester dodala vojsku přes 60 000 brokovnic. Pokud se ovšem vrátíme do éry „Velké války“, menší zakázky obdržel i hlavní konkurent této značky, zbrojovka Remington. Vojáky totiž zaujala její zbraň M10, jež měla trochu jinak řešený závěr se skrytým kohoutem. Během „Velké války“ si pořídilo zhruba 1500 kusů a v určitém počtu se kupovaly i upravené zbraně M10 Trench Gun, jež měly hlavně o délce 23 palců a opět i držáky na bajonety M1917. Zdá se však, že skutečné bojové nasazení v Evropě prodělaly pouze brokovnice Winchester M97

.Winchester Model 12 Trench Gun

Reakce na německé samopaly

Ve skutečnosti se brokovnice ve „Velké válce“ vyskytovaly ještě před příchodem expedičních jednotek z USA, jednalo se však o ojedinělé případy. Je známo, že několik vojáků z Británie a Austrálie užívalo tyto zbraně mj. u Gallipoli, avšak Američané byli první a jediní, pro které se nejednalo o exces, nýbrž o standardní zbraň. Generál Pershing měl totiž podrobné informace o zákopových bojích, takže ihned pochopil, že v krutých bojích zblízka může být destrukční síla brokovnic opravdu užitečná, a to v obraně i v útoku. A když na jaře 1918 jeho vojáci prodělali „křest ohněm“, záhy se ukázalo, že se veterán z Filipín a Mexika nemýlil. Ve službách Němců totiž promluvila do boje jiná novinka pro střelbu na krátké vzdálenosti, a sice samopal MP 18, ale americké brokovnice představovaly odpověď přinejmenším rovnocennou. Vojáci si je tedy opravdu oblíbili a dali jim přiléhavou přezdívku „trench sweep“ („zametač zákopů“), jež sama o sobě vypovídá o tom, k čemuž se zbraně M97 nejčastěji využívaly. Existuje řada výpovědí o tom, jak Američané s brokovnicemi dokázali odrazit útoky Němců. Vytvořili dokonce i novou techniku střelby, kdy jeden voják střílel s využitím výše popsaného postupu s držením spouště a druhý muž zajišťoval neustálé nabíjení zbraně. Podle názoru některých vojáků byla M97 pro takové situace účinnější než kulomet. S oblibou se proto využívaly i sumky, které pojaly až 32 patron, byť právě s patronami byly spojené i občasné stížnosti. Běžné papírové nábojnice totiž v podmínkách zákopového boje někdy selhávaly, což se pak mělo řešit dodávkami mosazných nábojnic, ale vojáci jich stihli získat jen poměrně malý počet.

Samopal Bergmann MP18

Zbytečné stěžování z Berlína

Kromě střelby zblízka v zákopovém boji se pro brokovnice našlo i jiné využití. Do vzduchu si je občas brali letečtí pozorovatelé, kteří jimi poškodili několik letadel s černými kříži. Dodnes se ale vedou spory o to, jak pravdivé jsou zprávy o mužích, kteří s pomocí brokovnic dokázali sestřelit nebo odrazit hozený německý ruční granát. Skutečností je, že někteří Američané měli zkušenosti se střelbou na lovné ptactvo či asfaltové holuby, což se palbě na granát blíží, avšak někteří odborníci dnes podobnou praxi zpochybňují. Četná svědectví ovšem nezávisle na sobě mluví o tom, že k takovým případům opakovaně docházelo, byť je jasné, že kromě zkušeností potřeboval takový střelec rovněž velkou dávku štěstí. Co je ovšem naprosto nepochybné, to je psychologický účinek, který americké brokovnice na Němce měly. Prostřednictvím diplomatů neutrálního Švýcarska podal Berlín opakované ostré protesty proti užívání těchto zbraní, které označoval za „nelidské“ a porušující zákony a obyčeje války. Šlo především o strašná zranění, která mohly salvy broků způsobit v boji zblízka. Němci dokonce hrozili, že budou popravovat americké vojáky, které zajmou s brokovnicemi, ovšem Washington všechny takové stížnosti a hrozby odmítl. Německé noviny také psaly o tom, že brokovnice prokazují, jak mizerní střelci Američané jsou, ovšem ani tato propagandistická strategie evidentně neuspěla. US Army i US Marine Corps na své zbraně značek Winchester a Remington nedaly dopustit a užívaly je také ve druhé světové válce a dalších konfliktech. Moderní typy brokovnic koneckonců nacházíme ve výzbroji (nejen) amerických vojáků i v současnosti.

M1014 shotgun

Kontroverzní „poloautomaty“

Vedle opakovacích brokovnic už na konci 19. století existovaly též první samonabíjecí typy, o něž logicky projevili zájem vojáci. Několik exemplářů „poloautomatů“ firmy Remington bylo s úspěchem použito již na Filipínách, a proto je armáda objednala i za první světové války. Na seznam jejich předností patřila jednodušší obsluha a možnost pálit i jednou rukou, ale zároveň platilo, že proti „pumpám“ byly složitější, choulostivější a náročnější na kvalitu střeliva. Coby hlavní typ se v US Army etablovala zbraň Remington Autoloading Shotgun, později označená jako M11, kterou navrhl slavný John Moses Browning. Nábojová schránka pojala čtyři náboje ráže 12 a k zajištění poloautomatické funkce sloužil zákluz hlavně. V praxi se ale brzy zjistilo, že tento jemný mechanismus se do bláta a prachu zákopového bojiště nehodí, takže se koupilo jen poměrně málo kusů M11, jež sloužily hlavně strážným a hlídačům, popř. pro výcvik palby na vzdušné cíle. Objevil se také prototyp Remington Automatic Trench Gun, jenž dostal držák pro bajonet na zvláštní objímce hlavně. Do sériové výroby se nedostal, avšak základní podoba M11 se široce užívala za druhé světové války. Příslušníci americké armády a námořní pěchoty si pochvalovali jejich zničující účinek zejména v přestřelkách s Japonci v džunglích, avšak ani za studené války Browningovy zbraně nezahálely, protože se uplatnily mj. v bojích s povstalci v Malajsii či Rhodesii. Spolehlivost pozdějších typů „poloautomatů“ se výrazně zlepšila, a tak se dnes již prakticky vyrovná opakovacím typům, přestože mnozí vojáci dodnes upřednostňují jednoduché, osvědčené a takříkajíc nezničitelné „pumpy“.

Winchester Model 1911 Self Loading shotgun

Lukáš Visingr

Publikace: RadioDixie.cz, 30. listopadu 2018