ZPRÁVY

Tři mýty o východoukrajinském separatismu

Zatímco v Doněcku, Luhansku a Charkově pokračují proruské akce, je třeba vyvrátit některé mýty, které se šíří mezi širokou veřejností mimo jiné i díky ruským médiím.

Mýtus první: Lídři východoukrajinských separatistů vyšli z lidu, který je podporuje

Všechny separatistické akce ve východních regionech Ukrajiny se odehrávají podle stejného scénáře, který nápadně napodobuje krymský – shromáždění pod ruskou trikolorou volí takzvané „národní gubernátory“. Ale díky neexistenci reálné podpory lidu podobných akcí (více o tom níže) se „lidovými gubernátory“ stávají lidé nejen bez jakéhokoliv vlivu, ale i absolutně neznámí široké veřejnosti.

Prvním takovým pseudogubernátorem se stal nějaký 29 letý Pavlo Hubarev. Jeho biografie se již objevila na ruské Wikipedii a vypráví o hrdinském boji za „ruskou myšlenku“, který údajně začal ještě v roce 2004 mimo jiné i v rámci Pokrokové socialistické strany Ukrajiny Natalie Vitrenkové. Přesto ani v této politické organizaci, která se specializuje převážně na politické komediální výstupy a je známá hloupými prohlášeními své afektované vůdkyně, Hubarev neměl žádný vliv.

Základní činností Hubareva bylo vedení společnosti, která organizuje silvestrovské večírky. Prostou mluvou řečeno, „lidový gubernátor“ pracoval jako Děda mráz na objednávku, v čemž v podstatě nic špatného není, ale také to nijak nesvědčí o jeho vysokém vlivu a společenské autoritě.

Po zatčení Hubareva si doněčtí separatisté našli nového „lidového gubernátora“ Denise Pušylina, zaměstnance obchodní firmy Sladký život. Tento separatista je znám pouze tím, že byl svého času ředitelem na Ukrajině nechvalně známé finanční pyramidy MMM. Takže pracovat se zloději je „lidový gubernátor“ zvyklý. Pokud ale dříve pracoval s ruskými zloději, tak nyní se v kariérním žebříčku posunul o něco výš a pracuje s politickými zloději.

V Luhansku si za svého „lidového gubernátora“ zvolili také absolutně neznámého člověka, lídra Luhanské gardy Oleksandra Charitonova, který stejně jako jeho kolega Hubarev patří mezi zběhy ze strany Vitrenkové, jejíž podpora již dávno balancuje na hranici statistické chyby. Není tedy divu, že většina obyvatel Luhansku neměla o existenci tohoto politika ani nejmenší ponětí.

„Lidový gubernátor“ Charkova je člověk ve svém regionu o něco více známý. Bohužel ne z té lepší stránky. Je jím hlava seskupení Čest a důstojnost a současně vedoucí centra Kremelské strategie Ihor Masalov, soudruh a bývalý komsomolec, nyní člen Strany regionů a aktivista hnutí proruského radikála Viktora Medvědčuka Ukrajinská volba.

Masalov je v Charkově znám především tím, že byl svého času hlavou akciové společnosti Salamandr, která byla fakticky finanční pyramidou a s jejíž pomocí (jak píší místní média) Masalov podvedl téměř sto tisíc lidí. Kromě toho Masalov vedl pohřební službu. Tím se z tohoto „lidového gubernátora“ vyklubal obyčejný podvodník a hrobař. A spojení s „Medvědčukovou volbou“ hovoří samo za sebe.

Mýtus druhý: Hnutí za připojení k Rusku se těší podpoře široké veřejnosti

Ruská média mezi jinými lži aktivně šíří i mýtus o tom, že většina obyvatel jihovýchodní Ukrajiny se nemůže dočkat Putina –osvoboditele v tanku a sní o sjednocení s bratrským Ruskem. Realita však vypadá jinak. Většina sociologických průzkumů říká, že myšlenku společného státu s Ruskou federací na jihovýchodě Ukrajiny podporuje nevelká menšina obyvatel.

O faktu, že o žádné široké podpoře separatistů na jihovýchodě Ukrajiny nemůže být řeč, svědčí počet účastníků prokremelských shromáždění, který jen zřídka převyšuje tisíc lidí. Což je zanedbatelné množství nejen v milionovém Doněcku a Charkově, ale i v půlmilionovém Luhansku. Čili „masových proruských demonstrací“ se v Doněcku průměrně účastní 0,1% obyvatel. V tomto městě bychom o masovém hnutí mohli hovořit, pokud by do ulic města vyšlo sto tisíc lidí, nebo alespoň 50 tisíc. Ale 1 – 1,5 tisíce účastníků meetingu dokazuje jen rozsáhlou provokaci a ne široké lidové hnutí. A i mezi nimi je velká část protestujících-gastarbeiterů ze sousední země.

To vše nasvědčuje tomu, že lidské zdroje sloužící Putinovi jsou na Ukrajině velmi omezené a vystačují pouze na to, aby vyprovokovaly nepořádek jen ve třech oblastech současně. Putinův plán „ruského jara“ na celé Jihovýchodní Ukrajině očividně ztroskotal, proto separatisté omezili svou činnost jen na tři základní oblasti, které se mají stát jakýmsi ruským nástupním prostorem pro další nátlak.

Mýtus třetí: Policie pomáhá separatistům

V poslední době je na Ukrajině módou kritizovat policii za pouhou imitaci postupu proti separatistům, zejména po nedávných událostech v Doněcku a Charkově, kde bylo mnoho zraněných a dokonce zabitých lidí. Proto je třeba pochopit, že ukrajinské ozbrojené složky musí bojovat se separatisty s ohledem na obrovské síly ruské armády čekající v bezprostřední blízkosti „horkých“ příhraničních oblastí. Nelze zapomínat, že velká silová akce proti separatistům v podobě rozehnání jejich shromáždění se může stát vhodnou záminkou pro sousední stát pro vtržení armády kvůli „ochraně ruskojazyčného obyvatelstva“. Právě proto policie zvolila taktiku nekrvavého přidušení separatismu.

Kromě toho nelze zapomínat, že policie každý den zatýká aktivisty separatistického hnutí a „lidoví gubernátoři“ Hubarev a Charitonov již dávno odpočívají za mřížemi. Pohraniční službě se také víceméně podařilo převzít kontrolu nad pohybem gastarbeiterů-separatistů přes více než děravou rusko – ukrajinskou hranici.

Tímto způsobem se ukrajinská policie opatrně, ale systematicky snaží bojovat se separatistickými snahami Kremlu a zároveň nevyprovokovat vetší ozbrojený konflikt nebo dokonce vojenskou agresi.

Autor žije na Ukrajině