Server Longwarjournal si všiml rozhovoru s bývalým americkým velvyslancem v Iráku Jimem Jeffreyem ve Foregin policy s kterého vyplývá, že Obamova administrativa schválně zatlačila Irácké politiky do rohu, aby odmítli další americkou přítomnost v zemi. Iráčané chtěli, aby Američané nechali "na věčné časy" v zemi 8000 až 24 000 vojáků. Obamova administrativa s nimi sehrála politickou komedii, aby mohla prohlásit, že v Iráku nemohou zůstat, protože Iráčané by je šikanovali. Obama tak v podstatě zradil tu část irácké společnosti, která vsadila na spolupráci s USA. Moc se o tom nemluví a Iráčané i Obama mají štěstí v tom, že situace v Iráku je taková, že ačkoliv opuštění Obamou, Iráčané už nemohou podlehnout nepříteli. To je mimochodem zásluha generála Petraeuse o kterém se teď tak mluví. A taky se tedy není co divit šíitským představitelům Iráku, že hledají nějakého zahraničního spojence, když už se díky Obamovi nemohou na USA 100% spolehnout. Je tedy logické, že mírně pokukují po šíitském Iránu. Přesto však oteplování vztahů mezi Irákem a Iránem zdaleka není tak fatální, jak by bylo vzhledem k postoji Obamy k Iráku pochopitelné. Je mnohem menší a Irák se na USA stále spoléhá. Američtí poradci z velvyslanectví v Bagdádu stále školí irácké bezpečnostní složky a americká vojenská základna na velvyslanectví je velmi nestandardní a netypická a to jen dokazuje nadstandardnost americko-iráckých vztahů. Stejně jako dodávky amerických zbraní do Iráku i přes všechny kontrakty s Ruskem.
Doufám jen, že Obama neudělá nebo nestihne udělat to samé v Afghánistánu. Anebo doufám, že když to udělá, že situace v Afghánistánu bude stejná jako v Iráku.
Nejsou žádné známky toho, že by se situace v Iráku měla zhoršit a trend v Afghánistánu nesměřuje k vítězství Talibánu. Ale přesto, i kdybych se pletl a situace se v obou zemích zhroutila, je téměř nemožné, že by se situace vrátila do původního stavu. No Saddám z hrobu asi nevstane. Ale řekněme, že by se v Iráku znovu rozmohl terorismus. Určitě by se nedostal na takovou úroveň, že by se teroristé zmocnili vlády nad zemí a mohli v klidu plánovat útoky po světě. A řekněme, že by v Afghánistánu vyhrál Talibán, což je velmi nepravděpodobné. Řekněme, že by opravdu nastala ta fantastická možnost, že by se ujal znova vlády. Opravdu je pravděpodobné, že by do své země zase pozval Al Kajdu, aby plánovala své útoky. Zní to velmi nepravděpodobně, že?
Američané už zkrátka prohrát nemohou. Je to danou jakousi historickou setrvačností. Je to dáno energií, kterou do obou tažení vložili a trpělivostí s jakou je vedli. Ano, obě tažení jsou na západní způsob vedení války příliš dlouhá, špinavá a neoblíbená, ale Amerika se tou bažinou přebrodila.
V televizi běží jeden ne moc dobrý seriál o elitních komandech, ale jeho moderátor řekl něco opravu zajímavého o válce proti terorismu. Jsou dva způsoby boje s ním. Jeden je pasivní. To znamená, že chráníme svou zemi před teroristy, aby do ní nepronikali a neprováděli zde útoky. A pak je způsob aktivní, kdy teroristy pronásledujeme po celém světě, aby museli bojovat s našimi vojáky a neměli čas plánovat útoky na naše území.
A to se dělo a stále děje. V Iráku sice teroristi nebyli, ale hrozilo reálné nebezpečí, že se s nimi tamní režim spojí. No a pak během té války byly tisíce teroristů, džihádistů a sebevrahů zlikvidovaných na tom jednom území, když se tam stahovali, aby si to tam s Američany rozdali. Díky tomu si to s nimi nerozdávali na jejich nebo jiném území. No a můžeme si myslet o současné situaci v Afghánistánu, co chceme, ale tamní Al Kajda už rozhodně nemá čas plánovat teroristické útoky. To samé v Somálsku, v Jemenu a jinde. Západ bojuje ve zdánlivě nekonečné válce. No a co? Probíhá daleko od nás. Na územích, kde stejně zuřila válka nebo teror, takže pro tamní lidi neznamená zhoršení, ale naopak naději. A bojují v ní dobrovolníci. Takže co? No stojí to peníze...akorát. Ale teroristické útoky by nás taky stály peníze.
Válku proti terorismu jsme vyhráli už jen díky tomu, že ji vedeme a odmítáme se nechat spořádaně pozabíjet. Svět už nikdy nebude takový, jaký byl předtím. A to je dobře.
Ale tohle je to minimum, co se dá považovat za vítězství. Jsem však přesvědčen, že mimo to jsou tady ještě další úspěchy. Další přidaná hodnota, o které pravidelně píšu.
