ZPRÁVY

Skutečné Arabské jaro nastává

Nepokoje v Egyptě nejsou žádné nepokoje. Je to další revoluce. Je to boj za právnou věc. Nástává skutečné Arabské jaro.

Nepokoje v Egyptě neutichají. Lidé donutili prezidenta opustit palác. Pak se zase vrátil. Byly nasazeny tanky. Lidé zase prorazili bezpečnostní bariery. Byli mrtví a ranění. Nepokoje se rozšířily po celé zemi. Lidé zapalují sídla Muslimského bratrstva.

V politické rovině demonstranti odmítají jakékoliv kompromisy, které jim jsou z vládní strany nabízeny. Jakýkoliv ústupek by byl krokem od svobody k diktatuře.

Veřejné mínění, média ani západní politiky to jakoby nezajímalo. Ano média nám o nepokojích v Egyptě nic nezamlčují, ale vypadá to, jakoby si nikdo neuvědomoval, jak důležité, je to co se v Egyptě děje.

Nejde o nějaké nepokoje. O tom, že by se měly obě strany uklidnit a posadit k jednacímu stolu. Ale kdeže. Tohle je opravdový boj proti islamismu. Žádné kompromisy. Egypťany bychom měli podpořit v boji proti svému prezidentu a Muslimskému bratrstvu.

Vždyť ti lidé chtějí svobodou demokracii. Odmítli sice prozápadního diktátora Mubaraka, ale ne proto, že byl prozápadní, ale protože to byl diktátor. A nyní odmítají islamistického diktátora Mursího. A to se Mursí ještě nestihl zprofanovat, nestačil poškodit ekonomiku nebo podpořit korupci nebo ukázat neschopnost  řešit problémy a další věci, které lidi štvou na každé vládě, kdekoliv na světě. A přesto jej Egypťané odmítají. Protože chce diktaturu, protože chce náboženský stát a protože chce šariju. Rozumíte? Ti lidé chtějí svobodu a demokracii. Dokazují, že svoboda a demokracie je universální a že nevadí, že ji prosazuje západ.

Ti lidé se nespokojili s tím, že svrhli Mubaraka a že jej nahradí někdo jiný. Nechtějí druhého Mubaraka, nechtějí diktátora, nechtějí  faraona. A protože se v Egyptě věci řeší politicky, v nejhorším případě kameny a klacky a ne tanky a samopaly vidíme to, co lidé na Blízkém východě i v muslimských zemích opravdu chtějí. Stejně jako všichni jiní lidé na celém světě chtějí svobodou. Domnívám se, že díky válkám a násilí a krvi se to ztrácí jako v mlze, ale vždycky o to šlo. V Egyptě je to vidět jasně. A Egypt není jediný. Libyjci vyhánějí islamistické milice a v Iráku a Afghánistánu by to vypadalo jinak, kdyby tamní národy byli skutečně všichni islamističtí džihádisté a nenáviděli by západ, jak se nám snaží leckteří tvrdit. Akorát, že v těchto zemích se ta idea svobody jaksi umazala od války a krve, ale jde tam o to samé, o co jde v Egyptě. Vsadím se, že když dostanou šanci Syřané nebo Íránci, tak tam taky zvítězí svoboda ne diktatura nebo džihádismus.

Proč nás další egyptská revoluce tak nevzrušuje. Pro levičáky už to není taky sexy, když to není vzpoura proti někomu prozápadnímu. A co tolik populární pravicoví izolacionalisté a islamofobové? Ti házejí muslimy nebo araby do xenofobního nebo až rasistického pytle a říkají, že oni svobodu nechtějí, že chtějí pouze džihád. Což je nesmysl. Lidé zase nejsou tak rozdílní. A obyčejný člověk i na Blízkém východě chce mít normální život a ne džihád. A k normálnímu životu patří ekonomická prosperita a politická svoboda. Všichni jsme lidé a všichni chceme to samé, ať věříme v jakéhokoliv boha. Chce se mít dobře a chceme si dělat, co se nám zlíbí. Co je  na tom tak nepochopitelného?

Ani politici se k Egyptu nevyjadřují, protože angažovat se ve prospěch svobody na Blízkém východě není populární. Západ má své starosti, hlavně ekonomické. Z důvodu této nepopularity se do toho neangažují ani komentátoři ani novináři. Protože i tihle jsou na popularitě závislí, ať si říkají, co chtějí.

Ale to, že tomu nevěnujeme takovou pozornost, nic nemění na dějinném významu těchto událostí. Jde ale o to, že teď máme jedinečnou možnost podpořit mírovým diplomatickým způsobem svobodu na Blízkém východě, provést diplomatickou intervenci a nečiníme tak. Prostě nás to nezajímá. Arabáči se zase mlátí, to je všechno.

Nic to ale nemění na tom, že to co se děje v Egyptě, je další revoluce. Arabské jaro nastává teprve teď, i když je zima.