ZPRÁVY

Sýrie jako rukojmí islamistů

Větším problémem než Asad. je přítomnost islamistů v Sýrii. Nezbývá než svrhnout Asada a bojovat proti islamistům.

V souvislosti se situací v Sýrii mě napadá následující úvaha.

Ono to vypadá, že v Sýrii je největší problém zatvrzelý Asad. Samozřejmě, že tomu tak není. V Sýrii máme problémy dva. Asada a islamisty. Přítomnost islamistů je vlastně ten hlavní problém Sýrie.

Když Američané vpadli do Iráku, stali se terčem obviňování z toho, že pád Saddáma Husajna způsobil příliv islamistů do země. Způsobil. Ale jak je vidět v Sýrii, islamisté proniknou do země i bez intervence USA. Stačí, když poleví diktatura. A diktatura nepolevila nějakým zásahem zvenčí, ale přáním Arabů v diktatuře nežít. Problém  svobody v muslimských zemích je v tom, že jakmile se povolí uzda svobodě, ihned toho využijí islamisté. Čili problémy v těchto zemích nevyvolávají západní intervence, ale touha lidí po svobodě. Ale proč bychom měli tyto lidi za to odsuzovat? Podívejte se, my úžasní bílí křesťané jsme žili v královstvích. Jakmile tato království padla, přišli jsme s komunismem a nacismem. Komunismus a nacismus znamenaly největší masakry v dějinách lidstva a přinesly to nejhorší utrpení, jaké si dovedete představit. Budeme však vyčítat naším předkům, že zrušili království a zavedli republiky, jejichž nastolení právě přineslo tento vedlejší efekt? Samozřejmě už tehdy byli lidé, kteří prorokovali, že svržení králů právě k tomuto povede a měli pravdu. No a co? Dějiny prostě nezastavíte. Nemůžete zabránit přirozené touze lidí po svobodě. Bránit svobodě je větší utopie než ji podporovat.

V tomto konfliktu máme tři strany. Světského krvavého diktátora. Náboženské hnutí, které se chystá být horší než on a lidi, kteří chtějí svobodu. Myslím, že vůbec není řešit, koho máme podporovat.

Otázka je jak. Ozbrojená intervence v Iráku přinesla krvavou válku. Jenže v Sýrii se žádná nekoná a válka je tam ještě horší. V Iráku stačilo islamistům dělat masakry, aby blamovaly západ. V Sýrii to stačí k tomu, aby se tam západ bál zasáhnout. Západ se bojí do Sýrie, protože tam jsou islamisté, kteří tam přišli díky tomu, že tam nepřišel on. Ti islamisté se nemusí ani namáhat s útoky na západní cíle nebo západní vojáky. Máme z nich respekt. Bojíme se jich. V podstatě vítězí. Ale vítězí jen díky tomu, že nemáme dostatek vůle a odvahy proti nim bojovat a že nemáme politiky s touto vůli a odvahou. Irák a Afghánistán dokázaly, že nejsou neporazitelní a že máme  na to je porazit, kdybychom se odhodlali se do toho opravdu opřít a provádět dlouhodobou intervenci, která potrvá roky, desítky let. Ale to se nám nechce. Zcela iracionálně. Profesionální vojáci dnes tvoří jen malé procento obyvatelstva a jejich ztráty tvoří minimální procento. Dnes v podstatě z čistě matematického hlediska, své životy v boji neobětujeme. Přesto vše, co se napsalo, tak ani z ekonomického hlediska nás tyto akce nevysávají. Náklady na válku v Iráku tvořily 1% amerického HDP. V té době dávaly USA na obranu 4% HDP. V době války ve Vietnamu to bylo 16%.

Je to jen o vůli. Islamisté jsou ochotní za svou věc umřít. Zápaďané se na boj za svobodu nejsou ani ochotni dívat v televizi. O tom to celé je. Všechno, co se chce po lidech na západě je, že musí sledovat, že "jejich" chlapci bojují proti těm zlým a s toho je veřejnost strašně "unavená".

Ti, kteří říkají, nepomáhejme muslimům v boji za svobodu, podporujeme tím islamisty, ty islamisty nejvíce podporují, protože když nepodpoříme sekularisty, ti prohrají. Jako v Egyptě.

Je to jen o vůli. Když vidím, jak na Sýrii každý kašle mám skepsi. Je to podobné, jako v době války v Bosně v devadesátých letech. To ovlivnilo nejvíc můj názor na svět, který tady prosazuji. Nejhůř jsem se cítil a nejvíc sem se za západ styděl, ne v době aféry Abu Ghraib v Iráku, ale v době masakru ve Srebrenici, protože vím, že je lepší se snažit a kazit to, než nedělat nic.

Začínám se cítit stejně jako v době Srebrenice.