ZPRÁVY

Morální Tomahawk na odpůrce zásahu v Sýrii

Předpokládá se, že sofistikované, účinné, silné a neporazitelné rakety Tomahawk dopadnou na cíle Asadova režimu v Sýrii. Něco podobného se stalo i na stránkách IDNES.

Mám na mysli článek anonymního Syřana s pseudonymem Azzam Al-Bahrí. Pan "Bahrí" nám všem uštědřil lekci a vysvětlil nám situaci v jeho zemi. Samozřejmě, že cynický neempatický člověk může namítnout, že takový to článek může být dílem "propagandy" (dosaďte si jaké dle potřeby – CIA, NATO, židovské) nebo, že pan Bahrí ke svým tvrzením nemá žádné přímé důkazy.

Přesto je jeho líčení sugestivní, logické a pravděpodobné, že je třeba jej brát vážně. Jistě tady naleznu dostatek svědků, kteří mi potvrdí, že se článek původně jmenoval "Očima Syřana: Radikální islamisté jsou přijatelnější než Asad" a že byl tento nadpis později upraven. Původní název článku tedy vyvracel rozšířené tvrzení, že islamisté jsou větší zlo než Asadův režim. A domnívám se, že pan Bahrí takový nadpis podepsal, čili si to skutečně myslí. A protože to je Syřan, věřím mu.  Myslím, že i v diskuzi pod tímto článkem projevil nebývalý respekt k názoru tohoto pána, což je až s podivem.

Ale k obsahu. Basrí líčí specifiku syrské předválečné totality. Opět něco co známe. Jak říká i on bylo to jiné než v ČSSR. A na první pohled se mohlo zdá, že jsou Syřané v pohodě. Na první pohled. Znáte to přece z dob komunismu. Turisté ze západu byli příjemně překvapení, když zjistili, že tady na každém rohu nestál ruský tank a každých 100 metrů nestala Rus se samopalem a nezastavoval je slovy "Bumážky u tibja jesť?" Přesto to však byla totalita a diktatura. A rádi jsme se toho zbavili. Proč bychom tedy neměli věřit Syřanům, že v dobře víře, že skončí jejich "normalizace" začali demonstrovat a požadovat svobodu.

Byly to pokojné a mírumilovné protesty, ale vláda proti nim zasáhla s nevídanou brutalitou. Osobně jsem si říkal, že si to dovedu představit. Střílení do lidí. Mlácení, možná nějaké najíždění tanků. Takový krutější, více orientální rok 68. Jenže rok 68 byl proti tomu šťouchaná. Asadův režim prováděl domovní razie, které známe z filmu o Haydrichovi. Obyvatelstvo bylo zastrašováno údajnou specialitou syrské tajné policie – brutálními vraždami dětí. Režim se choval jako režim v KLDR. Za zmínku o politice vyvraždění celé rodiny. Toto svědectví mě šokovalo. Nemyslel jsem si, že to bude až tak špatné.

Můžeme tedy konstatovat, že v současné době nejsou na světě jiné krutější režimy, než je ten Severokorejský a Syrský. Možná, že nad Kim-čong-unem vede Asad. Severní Korejci asi umírají hlady, ale mohou tomu říkat mír. Takovou situace nelze tolerovat.

Ale ještě víc zdrcující než líčení jakýchkoliv krutostí je popis jejich důsledku – strachu. Historka o tom, jak příbuzní ze Syrie komunikují tím, že "lajkují" česky pasné statusy, protože více si nedovolí, tak s toho běhá mráz po zádech. Kdyby měli v KLDR sociální média, muselo by to být obdobné. V takové situaci je absolutně bezpředmětné spekulovat o tom, jako má Asad podporu mezi Syřany. Bylo by to stejné, jako se ptát jakou má podporu Kim-čong-un.

Jak pan Basrí říká, na začátku byla nejlepší šance, aby západ v Sýrii zasáhl, ale neměl se k tomu. Vždy jsem byl pro zásah v Sýrii. Vždy jsem pro každý zásah. Jsem pro to, že se má konat. Konat, konat, konat dřív než bude pozdě. A v Sýrii už je pozdě. Pokazili jsme to pasivitou. Pokazili jsme to váháním. V Sýrii už je pozdě, ale klidně si můžeme za 2 roky říkat, že už je pozdě a že v roce 2013 to ještě šlo. Proto je potřeba konat.

To však neznamená, že bych si myslel, že by tam měl kdokoliv bezhlavě vlítnout. Jak Basrí říká, za léta válčení krev ulpěla i na rukou povstalců a i ti se již chovají krutě. Proti zajatcům a provádějí krutosti i na civilním obyvatelstvu. Opravdu nemá cenu jejich zločiny omlouvat, ale je to právě důsledek západní pasivity. Nelze se divit lidem, kterým byly vyvražděny rodiny, zabity děti, že rozlíceně vraždí "ty druhé". Nelze se divit některým Syřanům, že v absolutně beznadějné situaci se dali k islamistům, když ti byli jediní, kteří jim byli ochotni pomoct. Krutá opozice a vzestup islamistů je důsledkem počínání západu. Ale ne jeho vměšování, ale jeho nedostatečného vměšování.

Zatímco se západní veřejné mínění rozčiluje nad tím, že se má západ zapojit do další války, někteří jsou dokonce naprosto pokrytecky rozlíceni nad bombardováním pan Basrí v zásah západu doufá. Kvůli němu i jeho rodině a dalším milionům Syřanů bychom v to měli doufat taky. Doufat, ne to odsuzovat.

Ale ta pravá naděje není na Tomahawcích, amerických letadlových lodích, na západě. Ta je zase v Sýrii. Basrí o tom mluví. Říká "šedá zóna" a mluví o obyčejných lidech, kteří mají plné zuby toho vraždění a chtějí normální život, mír a svobodu a jsou tedy úplně stejní jako my. Jak říká, Syřané jsou nábožensky vlažní a poměrně světští. A tyto lidi je potřeba osvobodit ze spárů krutovládce stejně jako islamistů. Sýrie potřebuje svobodu. Jak již bylo řečeno, Syřané nesmí ani pípnout o politice. Proto existuje naděje, že když dostanou svobodu svůj problém vyřešit a začnou jej diskutovat, vyřeší ho. Ale dejme jim šanci.

Basrí říká, že nelze svrhnout režim tak, aby vláda spadla do klína opozici, protože by to nic nevyřešilo a reálnou šanci vidí v tom, že západ dohlédne na další vývoj v zemi. Jenže takový dohled není možný z lodí ve Středozemním moři.

Plánovaný úder v Sýrii nic nevyřeší z hlediska syrské budoucnosti. Bude potřeba odvážnějších kroků.