ZPRÁVY

Fallúdža 2014; 1.díl; Co se stalo a kdo za to může

Aktuální situace v Iráku. Proč se stalo, co se stalo a jaké jsou příčiny současné situace a současný stav.

 Doslova několik hodin před tím, než Al Kajda zaútočila v provincii Anbar v Iráku schválila vláda USA prodej dalších zbraní do této země. Říkal jsem si, že prodej bomb a bojových letadel do země, která čelí hlavně terorismu, je celkem k ničemu, ale vkrádá se podezření, že zpravodajské služby USA musely informovat své představitele, že konvenční hrozba ze strany teroristů stoupá. Zřejmě se tyto zprávy musely kumulovat, když USA schválily tento obchod, ve chvíli, kdy už bylo pozdě.

Teroristé z Al Kajdy vtrhli do Anbaru a obsadili část Ramádí a většinu Fallúdži. Města, která jsou srdcem sunnitské oblasti Iráku. Teroristé využili toho, že vláda stáhla z těchto měst armádu, která zde byla rozmístěna kvůli zvýšené hrozbě terorismu i pokračujícími politickému napětí mezi Sunnity a Šíity a rychle zlikvidovaly místní civilní policii.

Je to samozřejmě průšvih. Jeho příčiny jsou však jasné. Seřadil jsem je podle důležitosti.

Situace v Sýrii. To je hlavní důvod zhoršené situace v Iráku a důvod, proč umírají nejen Syřané, ale i Iráčané. Po vypuknutí občanské války v Sýrii se zde přemístily zdecimované zbytky Al Kajdy z Iráku, aby zde na území drženém islamistickými povstalci našli relativně klidnou oblast pro znovuvytvoření svých partyzánských oddílů. Jasně, že byli pod neustálými útoky Asadova letectva a dělostřelectva, ale měli zde oblasti pod svou kontrolou, které v Iráku ztratili. To jim umožnilo vstát z popela. O tom, že  Al Kajda v Sýrii a Iráku je jedna a tatáž organizace svědčí název, kterým se nazývá sama sebe. Zatímco v dobách americké intervence v Iráku jsme ji znali jako " Al Kajdu v Iráku" nebo "Islámský stát Irák" Dnes se jedna ta samá organizace přejmenovala na Islámský stát v Iráku a Levantě (zkratka ISIL). Asi každý zná zeměpisný výraz Levanta, jeho zpřesnění lze najít na Wikipedii například. Důležité je to, že výraz Levanta zahrnuje i Sýrii. Al Kajda tedy  v Sýrii zregenerovala a vrátila se do Iráku, kde loni rozpoutala silné orgie vraždění, destabilizovala situaci a nakonec si dovolila podniknout konvenční útok.

Americká zahraniční politika. Konkrétně katastrofální zahraniční politika amerického prezidenta Barracka Obamy. Jednu z prvních svých mnoha chyb udělal, když v roce 2011 předčasně stáhl americké vojáky z Iráku. Válka byla vyhraná, Američany téměř nikdo nenapadal, Al Kajda byla na dně a irácké síly na vrcholu. Američané jim pomáhali, jak mohli a dohlíželi na jejich rozvoj. Zároveň v zemi působili jako strategická pojistka proti ohrožení ze strany Íránu a proti možným šíleným nápadům některých vládnoucích šíitských politiků. Ztráty měli minimální, ale Obama si prostě nemohl pomoct a stáhl je ze země. Přestože mu mnoho lidí radilo, ať to nedělá. Stáhl je a vyhlásil slavnostní konec irácké války. Jenže války nekončí tím, že jedna strana vyhlásí, že válka skončila. Na tom se musí shodnout obě strany nebo musí být jedna ze stran zcela potlačena. Takže se podívejte dnes na Fallúdžu, jak vypadá Obamův mír. Další chybu udělal Obama v tom, že se stáhl z ovlivňování situace v Sýrii. Nejprve dlouhé měsíce váhal, co se Sýrií a pak uskutečnil onen nešťastný názorový kotrmelec po té, co Asadův režim provedl masivní chemický útok v Damašku. Nechal se vyšachovat ze Sýrie Putinem. I přesto však mohl do situace v Sýrii dále zasahovat, ale je téměř jisté, že na to rezignoval. A to i přesto, že je zcela evidentní, že Sýrie je nádor, ze kterého se šíří chaos a zmar do jejího okolí. Jeho snahy o izolaci syrského nepořádku jsou naprosto nedostatečné. A tady máme výsledek. Armáda teroristů vpochodovala do sousední země.

Politika iráckého premiéra a jeho mocenské kliky. Al Kajda nezaútočila v srdci sunnitského osídlení v Iráku náhodou. Jednak proto, že Al Kajda je sunnitská organizace, ale také proto, že potřebuje podporu místního obyvatelstva a provincie Anbar má v tom jistý potenciál. Irácký premiér- Šíita se totiž nechová jako vzorný demokrat. Zhruba se demokratických pravidel drží, ale kouká, kde mu společnost dovolí, aby je porušil, aby posílil svou moc a vliv své stranu a Šíitů jako takových. To mu působí nejen problém ve vztahu vůči Kurdům, ale hlavně vůči Sunnitům. Přesto však Malíkí není takový autoritář, jak je občas líčen. Všimněte si, že Irák je jedna z mála zemí, kde nevypuklo Arabské jaro. (I když se jedná o úhel pohledu. Z jiné úhlu pohledu vypuklo Arabské jaro v roce 2003 právě v Iráku proti Saddámu Hussainovi). Přesto však Sunnité nejsou z jeho chování nadšeni a nelze se jim divit. Malíkího bych přirovnal k takovému šíitskému Zemanovi. Na venek ctí demokratické instituce, ale ve skutečnosti mu jde o svou moc. Je tedy jasné, že mezi iráckými Sunnity existuje jistý potenciál pro Al Kajdu.

Naštěstí nejsou nějaké výrazné zprávy o výrazné podpoře místního obyvatelstva Al Kajdě. Zdá se spíše, že náznaky o tom, že nějaké místní kmeny se přidaly ke kajdistům je spíš výsledek působení teroristické propagandy. Naopak je evidentní, že většina místních kmenů je nadále věrná vládě a protiteroristické milice tvořené členy těchto kmenů a vytvořené generálem Petraeusem úzce spolupracují s konvenční iráckou armádou v obraně před teroristy. Není to žádný tribalismus. Naopak Irácké vláda sklízí plody, které nastavili Američané tím, že tyto milice vytvořili. Tak se místní komunity naučili mít odpovědnost za vlastní území a to, že spolupracují s vládou, je znakem přetrvávající autority vlády, i když premiéra Sunnité nemusejí. Je to rozlišování mezi instituci a osobou, v těchto krajinách dost neobvyklé, ale Iráčané se toho od Američanů v krvavých lekcích naučili.

Zdůrazňuji, že tyto kmeny jsou sunnitské, kdežto ústřední vláda je šíitská a armáda je ovládána šíitskými politiky. Proto jsou mediální fráze o "sektářském násilí" nebo jeho hrozbě nebo pokusy vydávat tuto situaci za čistě sunnitsko-šíitský konflikt značně zjednodušující. Náboženské rozdíly jistě hrají roli, ale Iráčané je stále dovedou překonat.

pokračování příště