ZPRÁVY

Ukrajinská a syrská krize

Proč nejsme jako Polsko? Finsko a Švédsko se blíží k NATO. Putin zase stahuje vojska. Smrt a chaos v Sýrii.

Proč nejsme jako Polsko? To není výzva k analýze. To je povzdechnutí. Martin Ehl z Hospodářských novin srovnává postoje Polska, Česka, Maďarska a Slovenska. Nejproruštější je asi Maďarsko. Orbán požaduje po Ukrajině autonomii Maďarů. Jeho země je závislá na ruském plynu, odmítá se bavit o zvýšení výdajů na obranu, obhajuje plynovod z Ruska South stream. S Ruskem se dohodl, že mu Rusko půjčí na výstavbu další dvou bloků jaderné elektrárny.

Fico sice, jak jsem nedávno napsal, kritizuje evropské pokrytectví ve vztahu k Rusku, ale používá to jako obhajobu své ne tak přísné antiruské politiky, jak by bylo v dnešní době vhodné. Odmítá zvýšit výdaje na obranu. Společně se Sobotkou varoval před narušováním "hospodářských vztahů" s Ruskem. Slovensko alespoň souhlasilo s dodávkami plynu na Ukrajinu.

Český postoj snad všichni dobře známe. Sobotka se podobně jako další čeští politici potácejí mezi protiruským postojem a postojem nahrávajícím Rusku. Prostě země Vyšegrádské skupiny to je hrůza, bída, děs, včetně Česka.

V4 je hotová mizérie, až na jednu výjimku a tou je jednoznačně Polsko. Jak píše Ehl, Polsko hraje vědomě jinou hru než ostatní. Polský premiér Tusk jako jediný nemusel obhajovat výdaje na obranu, protože Polsko dává na obranu 1,95% HDP a přesto vyhlásilo nový modernizační plán armády pro příštích deset let a prezident Komorowski naznačil možnost zvýšení dalších výdajů na obranu. Tusk prosazuje svůj nápad na energetickou unii, která by pomohla Evropě proti Rusku a která naráží na odpor EU a mnoha členských zemí.

Ehl konstatuje, že polská prozápadní a proevropská orientace je nezpochybnitelná. Tusk jednoznačně prozradil: ""Když nebudeme v ukrajinské krizi jednotní, tak prohrajeme bitvu o budoucnost Evropy."

K tomu dodávám, že není v Evropě země, která by byla v pode, jako ta naše. Můžeme cítit spříznění s Izraelem, který ale řeší jiné problémy než my. Můžeme chtít být spojenci USA, ale to je velmoc na jiném kontinentě. Náš vliv na mezinárodní politiku je úměrný naší velkosti. Ale každopádně máme možnost se rozhodnout, jestli budeme nemasnou neslanou evropskou pidizemičkou ohroženou Ruskem nebo jestli se spojíme s naším silným a ambiciózním sousedem, který ctí stejné hodnoty.

Co si takhle říct: "Polsko náš vzor?" A usilovat o to.

Stejně jako by byla logická návaznost naší zahraniční politiky na tu Polskou, tak stejně je logické sbližování Švédska a Finska s NATO. Finský ministr obrany konstatoval, že Finsko a Švédsko je nyní NATO blíže dříve než kdy jindy, což je důsledkem Putinovy politiky a což, jak finský ministr dodává, určitě nebyl jeho záměr. Finský ministr se rovněž zastal Ukrajiny, která má dle něj právo na svou suverenitu a sebeurčení. A to bez ruských vojsk.

Ty prý Putin zase stáhnul, jak nám Rusko po milionté oznámilo a NATO po milionté potvrdilo, že nám Putin po milionté že lže. Že ho to pořád baví. Asi ho to baví. Dělat si ze světa srandu a neustále dokazovat, že si může říkat a dělat co chce a že kašle na mínění světa.

To veřejné mínění je stejně zvláštní úkaz. V Sýrii už zahynulo více než 160 000 lidí a počet obětí v Sýrii již je daleko za počtem obětí války v Iráku od roku 2003. Přesto však válka v Iráku vyvolala mediální a davové šílenství, ale vraždění v Sýrii nechává většinu veřejnosti ledově chladnou.

Největší cynici, hojně podporovaní Ruskem se nám snaží dokonce popisovat to, co se děje v Sýrii jako souboj údajně stability prezentované prezidentem Asadem a teroristického chaosu představovanému islamistickou opozicí. Odhlédneme-li od toho, ta údajná Asadova stabilita je vykoupená bezbřehým terorem, je tu ještě věc, že to není vůbec pravda. Jednak opozice nejsou jen islamisté a chceme snad zapomenout na to, že část opozice je tvořena lidmi, kteří chtějí svobodu. Ale to už snad víme. Ale je tu i další věc. Ukazuje se, že ani vládní strana není příslibem stability.

V Homsu, který Asad tak slavně dobyl, se do sebe pustily provládní milice. Příčinou tohoto boje bylo rabování, které vypuklo v Homsu, poté, co do něj vstoupily provládní jednotky. Dokonce existuje silné podezření, že provládní milice rabovaly křesťanskou čtvrť.

Asadova strana tedy rozhodně není poslem stability a není to ani strana výhodná pro křesťany, jak se nám někteří snaží tvrdit. Vítězstvím vlády by Syřané nezískali vůbec nic, ani mír, ani stabilitu. Jediný, kdo by s takového vítězství měl prospěch, by byly Írán a Rusko.