ZPRÁVY

Irák

Džihádisticko teroristická invaze do severozápadního Iráku. Co ji způsobilo a co stane a co se stát nesmí.

To, co se nyní děje v Iráku je džuhádisticko teroristická invaze ze Sýrie. Zprávy, které přicházejí ze země, jsou špatné, ale mohly by být ještě horší,

Z oblasti, kterou obsazují džihádisté prchá půl milionu lidí. To je špatná zpráva. Ale horší by bylo, kdyby je ti lidé vítali jako osvoboditele. I když to chudákům těžce zkoušeným Iráčanům nepřeju, jejich hlasování nohama o tom jak mají rádi džihádisty je nadějí, že to, co se děje v zemi, není fatální.

Špatná zpráva je, že mnoho iráckých jednotek uprchlo a zahodili zbraně a uniformy. Ale horší by bylo, kdyby uprchly všechny, protože některé jednotky se teroristům statečně bránily několik dní.

Každopádně je nutno přiznat, že zatímco obsazení Fallúdži v lednu se dalo považovat za exces, kdežto, to, co se děje v Iráku nyní, je evidentní trend. Trend velmi, velmi špatný.

Co je příčinou tohoto trendu?

Jednoznačně a hlavně situace v Sýrii. Po vypuknutí občanské války v Sýrii se zde přemístily zdecimované zbytky Al Kajdy z Iráku, aby zde na území drženém islamistickými povstalci našli relativně klidnou oblast pro znovuvytvoření svých partyzánských oddílů. Jasně, že byli pod občasnými útoky Asadova letectva, ale měli zde oblasti pod svou kontrolou, které v Iráku ztratili. To jim umožnilo vstát z popela. Al Kajda tedy  v Sýrii zregenerovala a vrátila se do Iráku, kde loni rozpoutala silné orgie vraždění, destabilizovala situaci a nakonec si dovolila podniknout konvenční útok.

Za tento vzestup Al Kajdy může neřešená situace v Sýrii. Respektive situace, která zabetonovala Asada v jeho funkci, což vedlo k tomu, že v dlouhém a krvavém boji proti němu získali navrch fanatičtí džihádisté. Nebylo by Asada, nebylo by džihádu v Sýrii a nebylo by džihádu ani v současném Iráku, protože tam byl poražen Američany. A kdo udržuje Asada při životě? Kromě Íránu Putinovo Rusko. Destruktivní ruská zahraniční politika může za katastrofální situaci v Sýrii a v Iráku.

Pochopitelně, že spoluzodpovědnost za to nese Obama. Obamův ústup z bombardování Sýrie v loňském roce byla největší zahraničně politická katastrofa jeho vlády. Spousta lidí varovala před důsledky jeho rozhodnutí a varovalo před nedozírnými následky, které to bude mít. A teď se to všechno vyplňuje. Časem se ukáže, že to bude právě ta věc, kterou se Obama nechvalně zapíše do dějin. Kdyby byl v Sýrii rozhodnější, opět to nemuselo dojít tak daleko. Tak to dopadá, když Západ ustoupí. Po světě se šíří mor a cholera, protože teroristický džihád a ruský imperialismus nic jiného nejsou.

Sýrie však není jediným Obamovým průšvihem. Tím je i samotný Irák. Jeho stažení Američanů z Iráku v roce 2011 bylo stupidní. Válka byla vyhraná, Američany téměř nikdo nenapadal, Al Kajda byla na dně a irácké síly na vrcholu. Američané jim pomáhali, jak mohli a dohlíželi na jejich rozvoj. Zároveň v zemi působili jako strategická pojistka proti ohrožení ze strany Íránu a proti možným šíleným nápadům některých vládnoucích šíitských politiků. Ztráty měli minimální, ale Obama si prostě nemohl pomoct a stáhl je ze země. Přestože mu mnoho lidí radilo, ať to nedělá. Stáhl je a vyhlásil slavnostní konec irácké války. Jenže války nekončí tím, že jedna strana vyhlásí, že válka skončila. Na tom se musí shodnout obě strany nebo musí být jedna ze stran zcela potlačena.

Takže se podívejte na dnešní Irák. Tak vypadá Obamův mír.

Samozřejmě, že podíl na situaci má i irácké vedení. Irácký premiér- Šíita se totiž nechová jako vzorný demokrat. Zhruba se demokratických pravidel drží, ale kouká, kde mu společnost dovolí, aby je porušil, aby posílil svou moc a vliv své stranu a Šíitů jako takových. To mu působí nejen problém ve vztahu vůči Kurdům, ale hlavně vůči Sunnitům. Přesto však Malíkí není takový autoritář, jak je občas líčen. Všimněte si, že Irák je jedna z mála zemí, kde nevypuklo Arabské jaro. (I když se jedná o úhel pohledu. Z jiné úhlu pohledu vypuklo Arabské jaro v roce 2003 právě v Iráku proti Saddámu Hussainovi). Přesto však Sunnité nejsou z jeho chování nadšeni a nelze se jim divit. Malíkího bych přirovnal k takovému šíitskému Zemanovi. Na venek ctí demokratické instituce, ale ve skutečnosti mu jde o svou moc. Je tedy jasné, že mezi iráckými Sunnity existuje jistý potenciál pro Al Kajdu.

No, co se dá dělat. Váza je rozbitá, mísa je spláchnutá a mléko je rozlité. Přes všechno jak situace vypadá hrozivě, nemusí to zákonitě skončit špatně. Existuje silná šance, že se současná krize stmelí iráckou politiku a že Irák podnikne protiútok. Že teroristům dojde dech, podobně jako před léty Talibán táhl na Islámábád. Irák má na to, aby hrozbu potlačil. Jeho vojenské a policejní složky jsou stejně početné jako za Saddáma a jsou zaměřeny právě na tyto hrozby. Navíc jim pomáhají američtí poradci.

I když za půl roku neosvobodily Fallúdžu je to proto, že vedou velmi delikátní protipovstalecký boj ve stylu Američanů, neorganizují masakry a etnické čistky jako syrské vládní síly. Nebombardují civilisty. Proto jim to trvá tak dlouho a nejsou to akce, které by byly tak senzační jako tažení teroristů. O to jsou však účinnější a užitečnější.

Úloha Západu a hlavně USA nyní je, aby poskytl potřebnou podporu Iráčanům a aby působil na Malíkího tak, aby se s hrozbou vypořádal přijatelným způsobem.

Vítězství teroristů by byla katastrofa. Přeměna Iráku v Sýrii rovněž. Zásah íránských jednotek nebo šíitských milicí jakby smet. Hrozivých scénářů je opravdu hodně.

Doufejme, že se nenaplní. Je potřeba si uvědomit, že Irák je nyní náš spojenec a brání se agresi podobně jako Ukrajina. Samozřejmě, že nepřítel je jiný, ale způsob je stejný. Ukrajina je takový evropský Irák. Irák je taková arabská Ukrajina.

Je třeba je podpořit. Všechny, kteří bojují za svobodu proti teroru i diktatuře.