ZPRÁVY

Ruské raketové ambice: Důvod pro znepokojení?

Dramatické události na Ukrajině nesporně výrazně posílily pozici těch, kdo tvrdí, že Putinovo Rusko představuje ohrožení pro bezpečnost a stabilitu a že se mu nedá důvěřovat, pokud jde o dodržování mezinárodního práva a dohod. Není ale určitě bez zajímavosti, že tento názor dost hlasitě (ačkoliv pochopitelně ne tak jako v případě Krymu) zazněl již na konci minulého roku, kdy bylo Rusko obviněno z porušování Smlouvy o raketách středního doletu. Nehledě k tomu, že se již delší dobu hovoří o záměru Moskvy od této dohody úplně odstoupit a že Rusko pořád napadá plány protiraketové obrany jako něco, co ohrožuje jeho raketový arzenál. Jaké má tedy vlastně Kreml v tomto oboru záměry do budoucnosti?

Velké obavy ze středního doletu

Není to tak dávno, co jsme si připomněli čtvrt století od podpisu smlouvy, jež nese plný název The Treaty Between the United States of America and the Union of Soviet Socialist Republics on the Elimination of Their Intermediate-Range and Shorter-Range Missiles, ačkoliv se běžně užívá kratší název Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty nebo prostě zkratka INF. Ve své době šlo o skutečně průlomovou dohodu, která vedla k naprosté likvidaci celé jedné kategorie zbraní v silách USA a SSSR. Smlouva řešila nebezpečnou situaci, která se v Evropě vytvářela od počátku 80. let, když supervelmoci začaly rozmisťovat balistické rakety středního dosahu a střely s plochou dráhou letu. Po obou stranách „železné opony“ velice rychle přibývalo nosičů jaderných hlavic, jež by mohly sloužit pro první „dekapitační úder“, tj. takový, který by zničil primárně centra velení a řízení, takže i kdyby nepříteli zbyly nějaké zbraně pro odvetu, zřejmě by už nezůstal nikdo, kdo by mohl vydat potřebný rozkaz. Výsledkem použití těchto zbraní by zaručeně bylo atomové zpustošení Evropy. Lidé si mohli pomáhat už jenom vtipy s nádechem černého humoru, mezi něž patřila třeba známá česká říkanka: „Maminko a tatínku, já se bojím Pershingů… Nic se neboj, milé dítě, SS-20 ochrání tě!“ V té se ostatně objevují jména dvojice zajisté nejznámějších zbraní této kategorie, jimiž byly americká MGM-31 Pershing a sovětská RSD-10 Pioněr, v kódu NATO SS-20 Saber. Smlouva INF, kterou podepsali Ronald Reagan a Michail Gorbačov dne 8. prosince 1987, ovšem zahrnovala i další zbraně s dosahy mezi 500 a 5500 km a navíc operačně-taktické rakety Oka s kratším doletem. Američané pak zlikvidovali celkem 846 střel, kdežto Sověti jich vyřadili 1846. Vedle balistických raket šlo rovněž o střely s plochou dráhou letu, a to systémy BGM-109G Gryphon (to byla fakticky„pozemní“ varianta slavné námořní zbraně Tomahawk) a RK-55 Relief.

Smlouva INF po studené válce

Obě země své závazky splnily do 1. června 1991 a smlouva INF je dodnes pokládána za velmi důležitý výsledek odzbrojovacího procesu a příklad vybudování kompromisu mezi velmocemi i tam, kde se to zdálo nemožné. Ale již v době prvotního nadšení z INF zněla i první varování, že její omezená působnost (zahrnující právě jen USA a SSSR, resp. Rusko) znamená, že střely této kategorie mohou zcela neomezeně vyvíjet další země. A tyto výstrahy se bohužel ukázaly jako pravdivé, protože země jako Čína, Indie a Pákistán nebo „darebácké státy“ jako KLDR či Írán sázejí ve svých raketových programech především na rakety středního doletu, jež vnímají jako prostředky soupeření o regionální dominanci, popř. coby nástroje vyhrožování. Na rozdíl od mezikontinetálních střel, jež silně působí již samotnou svojí existencí, lze u raket středního doletu pokládat použití za daleko pravděpodobnější, zejména v regionálních konfliktech. Není divu, že USA a Rusko začínají v některých oblastech cítit značné ohrožení potenciálem těchto raket. Z toho důvodu nemohlo být příliš překvapivé, když Vladimir Putin dne 22. června 2013 uvedl, že Rusko zvažuje odstoupení od smlouvy INF. To však nebyl zdaleka první případ, kdy se ze strany Moskvy o něčem takovém hovořilo. Jistě si vzpomeneme, že v době, kdy se vedla jednání o umístění prvků americké protiraketové obrany v Česku a Polsku, zazněly od Kremlu hrozby vypovězení INF. Mnozí experti tehdy tvrdili, že se jedná o hrozby plané, neboť Rusko po rozpadu SSSR o kapacity pro vývoj a produkci raket středního dosahu přišlo, takže i kdyby Kreml svou hrozbu splnil, trvalo by mu dlouhé roky, než by mohl opravdu disponovat novými raketami této kategorie. Ale možná se právě v tomto zmýlili, když si neuvědomili, že smlouvu INF by bylo možno několika způsoby „obejít“.

Záhadný komplex RS-26 Rubež

Už několik let se hovoří o nových typech balistických raket, které jsou připravovány pro ruská Raketová vojska strategického určení (RVSN) a jejichž testy začaly snad v roce 2011. O jedné z nich se mluví nejčastěji pod označením RS-26 Rubež. Původně se mělo za to, že jde zkrátka o další verzi mezikontinentální střely RS-12M2 Topol-M, která tvoří základ arzenálu RVSN a z níž byla vyvinuta střela RS-24 Jars, jež nese větší počet nezávisle naváděných hlavic, kdežto Topol-M v základní verzi nese pouze jednu. Nová střela RS-26 ovšem patrně představuje cosi jiného. Bylo uvedeno, že celý komplet (střela a odpalovací zařízení) váží cca 80 tun, tj. zhruba o třetinu méně než u typu Jars (120 tun), a také je známo, že k přepravě a vypuštění slouží šasi automobilu MZKT-27291, podstatně menší než u dosavadních typů raket. A konečně se ví, že střela Rubež byla otestována na vzdálenost asi 5800 km. Objevila se obvinění, že Rusko hledá cestu, jak INF fakticky „obejít“ tím, že vyrobí střely s maximálním dosahem na spodní hranici kategorie mezikontinentálních zbraní (tj. 5500 km), které však jinak budou mít charakteristiky raket středního doletu. Rusko samozřejmě podobná obvinění odmítá a prohlašuje, že RS-26 je zbraň mezikontinentální a že je technický příbuzná střelám Topol-M a Jars. Problém je ovšem v tom, že jak poslední uvedené tvrzení, tak ono obvinění mohou být pravdivé. A může to být i odpověď na otázku, jak mohlo Rusko tak rychle takovou raketu vyvinout. Je totiž dost možné, že typ RS-26 Rubež využívá dva stupně z třístupňové konstrukce Topol-M/Jars, takže vznikla menší střela s kratším doletem, přesto ale postavená na existujících technologiích, což logicky podstatně urychlilo vývoj. Pro tento přístup už ostatně existuje precedens, protože v 80. letech (před podpisem INF) vyvíjel Sovětský svaz raketu středního doletu Skorosť, jež měla fakticky využívat dva stupně z třístupňové rakety RS-12M Topol.

Diskuse okolo rakety Iskander

Ale to není určitě jediný důvod, proč sílí podezření, že Rusko fakticky dohodu INF „obchází“, resp. možná se chystá ji vypovědět a hned postavit svět před „hotovou věc“ oznámením, že již disponuje zbraněmi této kategorie. Jestliže se raketa RS-26 Rubež zřejmě nachází blízko horní hranice skupiny zbraní středního doletu, pak operačně-taktická střela Iskander zase leží blízko hranice spodní. Iskander vznikl coby náhrada za zlikvidované zbraně Oka a oficiálně má dolet 400 km, ovšem západní prameny odhadují spíše 480 km. (Vývozní modifikace Iskander-E má kvůli Režimu kontroly raketových technologií max. dolet omezený na 280 km.) Ale spekuluje se i o tom, že konstrukční potenciál rakety Iskander leží mnohem dále a měl by umožnit dosah snad až 700 km. Varianta Iskander-M zařazená v ruské armádě se odpaluje z mobilní pozemní rampy, ale byl už avizován vývoj námořní varianty Iskander-MKR a uvažuje se i o vypouštění z letadel. Jistě máme v živé paměti zprávy (brzy dementované), že Rusko rozmístilo komplety Iskander v oblasti Kaliningradu, takže se v jejich doletu ocitla značná část střední Evropy, což Rusko vysvětlovalo coby odpověď na plány USA rozmístit prvky protiraketové obrany. Vedle už popsaných střel patří do „rodiny“ Iskander ještě jeden systém, a sice R-500 Iskander-K, ale to je značně zavádějící, jelikož v tomto případě se jedná o střelu s plochou dráhou letu, jež má s předchozími raketami společný jen osmikolový podvozek odpalovacího zařízení. Jinak jde o derivát námořní střely s plochou dráhou letu 3M14 Kalibr (exportní jméno Club), jež má dolet až 2500 km. Smlouva INF se námořních zbraní netýká, ale jestli má „pozemní“ systém R-500 Iskander-K podobný dolet, pak by se ze strany Ruska jednalo o jednoznačné porušení dohody, protože tato střela by potom prakticky představovala náhradu zlikvidovaného systému RK-55, jehož udávaný maximální dosah činil 3000 km.

Oživování reliktů studené války

Balistické i křižující střely se středním doletem navíc nejsou jediným důvodem pro vzrůstající znepokojení z „raketových ambicí“ Ruska. Oficiální sdělení vojenských a politických činitelů v nedávné době potvrdila dřívější spekulace o tom, že pro raketová vojska jsou vyvíjeny i dva nové mezikontinentální raketové komplexy, jejich koncepce lze považovat za „relikty studené války“. Prvním z nich je raketa odpalovaná ze železničního podvozku; v minulosti již Rusové měli takový komplex RS-22 Moloděc (RT-23UTTCh), jenž kvůli velké pohyblivosti a obtížné zjistitelnosti vyvolával na Západě veliké obavy. Perspektivní „raketové vlaky“ by podle všeho měly používat nějakou obměnu stávající mezikontinentální rakety RS-24 Jars. Jestliže v tomto případě tedy půjde vlastně „jen“ o nový způsob odpálení existující zbraně, pak druhý vyvíjený komplex má reprezentovat opravdu úplně novou zbraň. Jak známo, ruské strategické síly mají vedle moderních „středních“ mezikontinentálních komplexů Topol, Topol-M a Jars také starší a mnohem těžší střely UR-100NUTTCh a R-36M2 Vojevoda. Dlouho se předpokládalo, že se vyřadí bez náhrady, ale pak přibývalo informací o záměrech vytvořit jejich nástupce a nyní už je oficiálně potvrzeno, že kolem roku 2020 má nastoupit nová těžká raketa Sarmat, která bude odpalována výlučně z podzemních šachet, bude mít motor na kapalné palivo, bude vážit okolo 100 tun a unese snad až 15 samostatných hlavic (zatímco raketa Jars o váze asi 47 tun dopraví max. 10 hlavic). Oba dva popsané projekty Rusko oficiálně zdůvodňuje jako reakci na záměry USA rozvíjet protiraketovou obranu a také na vývoj amerických hypersonických konvenčních úderných prostředků, které budou mít i jednoznačný odstrašující potenciál a budou znamenat i kvalitativně novou výzvu pro systémy protivzdušné obrany.

Kreml a protiraketová obrana

Je ale skutečně příznačné, že se všemi popsanými tématy jako červená nit táhne nechuť Ruska vůči americké a alianční protiraketové obraně. A to přesto, že USA a NATO neustále tvrdí, že tento projekt není v žádném případě zamýšlen proti Rusku, a dokonce neustále usilují o přímé vtažení Ruska do soustavy protiraketové obrany, která by prakticky pokrývala víceméně celou severní polokouli. Kreml ale evidentně pojímá jakékoli „cizí“ protiraketové systémy nedaleko svého území jako ohrožení potenciálu svých strategických raketových vojsk, přestože se jedná o systémy, jejichž kapacity mohou postačovat jen pro zastavení omezeného raketového útoku, o jaký by se snad mohly pokusit „darebácké státy“ typu Íránu. Vytváří se tak absurdní situace, kdy Rusko neustále zvyšuje schopnosti svých raket pronikat protiraketovou obranou (a hlasitě na to upozorňuje), aniž by někde existoval (nebo byl dokonce jenom vyvíjen) obranný systém, proti němuž by něco takového bylo třeba. Zdá se, že smýšlení ruského vedení stále kopíruje to z éry Sovětského svazu, který měl (přes mnohé slabiny) mimořádně silné strategické atomové síly, kvůli nimž musel být respektován coby globální supervelmoc. Svého času se s nadsázkou říkalo, že Američané se na Sovětský svaz dívají jako na „Horní Voltu s atomovými raketami“. Rusko prostě vnímá strategické jaderné síly jako jeden z úhelných kamenů svého mocenského postavení ve světě, takže protiraketové systémy v Evropě podle této logiky znamenají cosi, co může toto postavení ohrozit. Tato logika je ovšem výhradně asymetrická, protože samo Rusko disponuje protiraketovou obranou Moskvy v podobě systému A-135, pracuje na jeho nástupci A-235 a zahájilo zkoušky nového mobilního systému S-500 Prometej-M, jenž má byt schopen ničit nejen všechny balistické střely, ale i hypersonické a kosmické cíle. U států NATO ovšem tyto plány žádnou negativní odezvu nevyvolávají.

Rakety jako symbolické téma

Současné napětí mezi Západem a Ruskem, které je zřejmě největší od konce studené války, se pochopitelně může odrazit též v otázkách raketových a jaderných zbraní. Rusko už údajně mj. zvažuje zastavení inspekcí v rámci odzbrojovací smlouvy New START, což by nejspíše vedlo k dalšímu nárůstu napětí. Také načasování nedávné série raketových zkoušek asi nepostrádalo souvislost se současnou „ukrajinskou krizí“. A je docela dobře možné, že Rusko využije celou napjatou situaci pro onen krok, o němž se spekuluje, tedy pro přímé vypovězení dohody INF a oficiální představení nové generace raket středního doletu. To všechno má pochopitelně velký symbolický význam, což dokládají i prohlášení, která zazněla od médií blízkých Kremlu nebo od některých známých konspiračních teoretiků, podle nichž se USA kvůli Ukrajině chystají na atomový útok proti Rusku, popř. že by si Amerika měla uvědomit, že ruské nukleární rakety ji mohou změnit v popel. Tyto zdánlivě irelevantní výkřiky paranoie či hysterie ovšem přece jen nepřímo potvrzují, že pro Rusko znamenají jeho strategické nukleární střely výjimečně citlivé téma, a to nejen v zahraniční, ale také (což nesmíme opomenout) ve vnitřní politice. Navzdory autokratické povaze ruského režimu bychom totiž neměli podceňovat jeho závislost na názoru ruské veřejnosti, jejíž dosud nesporně silná podpora pro prezidenta Putina pramení také z jeho „tvrdého“ postupu na mezinárodní scéně. Podobně jako v době rozhovorů o americkém radaru v ČR bychom si tedy měli uvědomovat, že četná prohlášení a gesta ruských představitelů mají sice zdánlivě „světový“ zvuk, ve skutečnosti jsou však určena spíše pro domácí uši. Vzhledem k politice Kremlu sice nelze ruské „raketové ambice“ brát na lehkou váhu, ovšem současně by se Západ měl zdržet přehnaných reakcí, které by Kreml mohl interpretovat jako vyhrožování a které by jeho politice mohly paradoxně vyhovovat.

Lukáš Visingr
Autor je spolupracovníkem redakce časopisů ATM a Střelecká revue.

Publikace: NATOaktual.cz, 22. dubna 2014