ZPRÁVY

Pražská smlouva START: Zásadní průlom, nebo prázdné gesto?

8. dubna 2010 se Praha ocitla v centru pozornosti celého světa. Prezidenti USA a Ruska se na území České republiky sešli, aby podepsali novou odzbrojovací smlouvu, která znovu redukuje množství strategických nukleárních hlavic a jejich nosičů. Mají pravdu ti, podle nichž se jedná o opravdu podstatný posun v odzbrojovacím procesu, nebo naopak ti, podle kterých je dohoda „slabá“ a ve skutečnosti přináší jen malé změny?

Při své loňské návštěvě Prahy hovořil americký prezident Barack Obama o svém snu, jímž má být svět bez jaderných zbraní, a oznámil také záměr zahájit nové kolo odzbrojovacích jednání, a to nejen s Ruskou federací, ale i s jinými nukleárními mocnostmi. Po dlouhých rozhovorech, které byly zakončeny teprve v březnu letošního roku, bylo vše připraveno k podepsání dohody nazývané „New START“, jež přinese redukci amerických i ruských strategických nukleárních arzenálů. Coby místo podpisu si americký prezident opět zvolil hlavní město České republiky, s čímž jeho ruský protějšek Dmitrij Medvěděv souhlasil. Ale dohoda, podepsaná na Pražském hradě, si ihned vysloužila velice rozdílná hodnocení.

Nové počítání bombardérů

Tři základní číselná omezení, stanovená novou smlouvou, byla zveřejněna už na konci března. Každá z obou velmocí si smí ponechat 1550 strategických jaderných hlavic, 700 rozmístěných nosičů a celkem 800 rozmístěných i nerozmístěných nosičů. Tato čísla byla prezentována jako redukce o přibližně 30 % oproti smlouvě SORT, kterou v roce 2002 podepsali prezidenti Bush a Putin v Moskvě. Realita je však trochu složitější, zejména co se týká počtu jaderných hlavic. „Pražská smlouva“ totiž zavádí mj. nový způsob počítání těžkých bombardérů, podle něhož se jeden bombardér započítává jako jedna hlavice, zcela bez ohledu na to, kolik jaderných zbraní skutečně nese nebo nést může. Jinými slovy, číslo 1550 v sobě zahrnuje nukleární hlavice pro mezikontinentální balistické střely (ICBM), hlavice pro ponorkové balistické střely (SLBM) a strategické bombardéry. Samotná výzbroj strategických bombardérů (jaderné bomby či řízené střely s jadernými hlavicemi) se de facto nezapočítává do žádného limitu, důležitý je jen počet bombardérů. To tedy v praxi znamená, že skutečná redukce může být podstatě nižší než oněch proklamovaných 30 %, jelikož obě mocnosti si mohou nechat více hlavic pro balistické rakety „na úkor“ nezapočítávané jaderné výzbroje pro bombardéry. Tento zvláštní způsob počítání si údajně prosadila ruská strana, i když se v průběhu jednání objevil též návrh, aby se bombardér počítal „paušálně“ například za deset jaderných hlavic.

Počty nosičů a struktura sil

Limity nosičů strategických jaderných zbraní (700 rozmístěných a celkem 800 rozmístěných a nerozmístěných) v sobě shrnují mezikontinentální i ponorkové balistické rakety a samozřejmě opět těžké bombardéry. Limit „nerozmístěných“ nosičů se patrně bude využívat mj. pro střely na ponorkách v opravě. V rámci těchto limitů už ale žádná jiná omezení neplatí, takže dohoda se nijak nedotýká struktury nukleárních sil či kvality nosičů. Ani jedna ze stran se tím nemůže cítit „poškozena“, což je velký rozdíl proti dohodě START II, jež nemohla dobře fungovat mj. proto, že nezohledňovala odlišnou strukturu sil USA a Ruska. Jak známo, pro Američany mají klíčovou roli ponorkové střely a bombardéry, zatímco Rusové tradičně více sázejí na pozemní mezikontinentální rakety s větším počtem hlavic (MIRV). Smlouva START II ovšem zásadně redukovala právě pozemní rakety a zcela zakazovala instalování více hlavic na ICBM, což byl patrně základní důvod, proč s ní Rusko nebylo spokojeno a proč od ní v roce 2003 odstoupilo. „Moskevská smlouva“ SORT představovala v tomto smyslu opačný extrém, protože se týkala výhradně jaderných hlavic, nikoliv nosičů, a navíc nevyžadovala likvidaci hlavic, pouze jejich demontáž z nosičů, takže se mohly dále skladovat.

Asymetrický potenciál?

Na tomto místě je ale nutno uvést jeden možný výsledek „pražské smlouvy“, jenž se také týká tématiky MIRV. Jak bylo uvedeno, kvůli novému počítání bombardérů by si obě strany mohly (teoreticky) ponechat nepoměrně větší počet raketových hlavic. Rozdíl v situaci obou zemí ale spočívá v tom, že americké rakety dnes reálně nesou mnohem méně hlavic, než by nést mohly (např. SLBM Trident II D-5 mají reálně „jen“ pět až šest hlavic, mohou však nést až dvanáct), takže v případě nutnosti by Američané mohli svoje střely „dozbrojit“, kdežto ruské střely jsou již „naplněny“ téměř na hranici svých kapacit MIRV. USA tak získají podstatně vyšší „upload potential“, což se v Rusku stalo terčem ostré kritiky. Rusko chce tuto „asymetrii“ (byť je třeba zdůraznit, že jde zejména o hypotetickou otázku) řešit zavedením nových mezikontinentálních balistických střel s větším počtem hlavic. Už brzy se má dostat do služby střední raketa RS-24 Jars, což je vlastně „MIRV-verze“ typu Topol-M, a během několika let má být vyvinuta úplně nová těžká ICBM, která vystřídá zbraně R-36M Vojevoda. Naopak USA plánují, že nové typy balistických raket (coby nástupce stávajících střel Minuteman III a Trident II D-5) zavedou do výzbroje zřejmě až někdy mezi lety 2020 a 2030.

Dvě kontroverzní témata

Americko-ruská vyjednávání o nové smlouvě hodně komplikovalo téma protiraketové obrany. Rusové totiž od začátku požadovali, aby dohoda pokrývala jak útočné, tak obranné strategické zbraňové systémy, čemuž se Američané bránili. Vedle toho Rusko nastolilo otázku prostředků pro dálkové konvenční údery; jak známo, USA už několik let plánují použití balistických střel s konvenčními hlavicemi pro rychlé „chirurgické“ útoky zejména ve válce proti terorismu. Na konci března Bílý dům oznámil, že ani jedno z těchto témat není smlouvou dotčeno, což se ale ukázalo jako dosti zkreslené tvrzení. V preambuli smlouvy se objevuje sdělení, že si obě země uvědomují spojitost útočných a obranných strategických zbraní a vliv, jaký by na mezinárodní stabilitu mohly mít balistické střely s konvenčními náložemi. Zakazuje se použití startovacích zařízení ICBM a SLBM pro protiraketové zbraně. Rusko navíc (což ostatně předem oznámilo) přidalo k dohodě jednostranné prohlášení, že pokud bude kvalitativní nebo kvantitativní vývoj amerického protiraketového systému ohrožovat ruský strategický jaderný potenciál, vyhrazuje si Rusko právo od smlouvy START odstoupit. Konvenční balistické střely jsou pak ovlivněny především tím, že ICBM a SLBM se do dohodnutých limitů nosičů započítávají bez ohledu na to, zda nesou jaderné či konvenční nálože. Do limitů naopak nespadají střely modifikované na kosmické nosiče (jichž Rusko často využívá), ačkoli jejich odpalovací zařízení jsou pokládána za „neosazená odpalovací zařízení“ pro ICBM/SLBM.

Faktický i symbolický význam

Někteří kritici nové smlouvy START tvrdí, že redukce jaderných hlavic je pořád nedostatečná (zpočátku se hovořilo o tom, že by si každá země nechala jen 500 až 600 strategických hlavic) a že jde opět jen o bilaterální úmluvu, jíž se neúčastní další jaderné mocnosti (zejména Čína, u níž se počty nukleárních hlavic i nosičů mohou stále pouze zhruba odhadovat). Mnohdy se ale zapomíná na to, co lze pokládat za největší přínos nové dohody a co je zřejmě i důležitější než číselné limity. „Pražská smlouva“ totiž znovu zavádí účinné nástroje pro předávání informací, kontrolu a ověřování (včetně inspekcí), jež fungovaly v rámci starších smluv SALT a START, kdežto smlouva SORT podobné mechanismy postrádala, takže závisela de facto jen na „dobré vůli“ obou mocností. Vyjednávání o „pražské smlouvě“ zjevně nebyla jednoduchá a obě země musely udělat četné ústupky, např. v metodě počítání bombardérů nebo v otázce protiraketové obrany. Výsledek není ideální, jedná se ovšem o vyvážený kompromis, jehož přínos k procesu jaderného odzbrojení nebude zanedbatelný. Nová smlouva START navíc ohromně přispívá ke zlepšení vztahů USA a Ruska; o tom ostatně svědčí další jednání obou prezidentů v Praze, mj. o íránském atomovém programu nebo válce proti terorismu. O důležitosti dohody START pro celý svět se nedá pochybovat, byť v rovině symbolické je význam možná o něco větší než v té faktické. Ale jak víme, v politice (zvláště pak v té mezinárodní či bezpečnostní) hrají symboly často větší úlohu, než se může na první pohled zdát.