ZPRÁVY

Prezident Chávez nakupuje: Zbraně pro Venezuelu

Venezuela oznámila, že si pořídí čtyři ruské dieselelektrické ponorky třídy Projekt 636. Tato zpráva rozvířila další debaty o zbrojení kontroverzního režimu prezidenta Cháveze. Venezuela totiž chce hrát roli regionální velmoci a její vůdce se netají odporem proti zahraniční politice USA.

Venezuelský prezident Hugo Chávez určitě nepatří mezi politiky s umírněnou rétorikou. V jediném projevu před OSN stihl udělat reklamu knize plné teorií o spiknutí, přirovnat prezidenta USA k ďáblovi, nazvat Izrael fašistickým státem a navrhnout přesun sídla OSN do Venezuely. Americkou vládu však podstatně víc než tyto výroky znepokojuje obranná politika Venezuely. Ozbrojené síly této jihoamerické země prodělávají velký vzestup zejména díky dodávkám špičkové techniky z Ruska. A vzhledem k ambicím prezidenta Cháveze sjednotit kontinent pod heslem „socialismu 21. století“ není divu, že Amerika začíná venezuelské zbrojení pokládat za vážnou hrozbu pro své zájmy. Naopak z druhé strany zní slova o tom, že skutečnou hrozbou je jednostranná americká zahraniční politika a že USA připravují invazi s cílem zmocnit se ropného bohatství Venezuely.

Řečnická pyrotechnika

Když se v roce 1999 stal prezidentem Venezuely bývalý výsadkář Hugo Rafael Chávez Frías, asi nikdo netušil, jakými obrovskými změnami projde díky němu politika této země a nepřímo i celého kontinentu. Dříve byla Latinská Amerika jasně doménou politiků pravice nebo středu, kteří usilovali o těsné vztahy svých zemí k USA. Chávezův nástup však předznamenal příchod nové generace socialistických politiků, kteří tuto závislost na USA odmítají a usilují o „vlastní cestu“. Kromě Venezuely získaly levicové vůdce Argentina, Brazílie, Uruguay, Bolívie, Chile, Nikaragua, Ekvádor a nejnověji i Paraguay. Washingtonu ovšem nejvíce vadí právě radikální venezuelský prezident.

Mezi USA a Venezuelou probíhá už několik let ostrý ideologický a rétorický souboj, v němž ani jedna strana nešetří obviněními a urážkami. Washington označuje Cháveze za „diktátora“, napadá jej kvůli širokému zestátňování, autoritativnímu způsobu vlády a především kvůli podpoře levicových „revolučních“ sil po celé Latinské Americe včetně Castrovy Kuby a kolumbijské ozbrojené skupiny FARC, která je považována za teroristickou. Američané také tvrdí, že Chávez by mohl být zapojen do pašování kokainu z Kolumbie a Bolívie do Severní Ameriky. Hlavním problémem je však zřejmě skutečnost, že Chávez je (spolu s Fidelem Castrem) v Latinské Americe symbolem „revoluce“ proti vlivu USA, které se tam netěší nejlepší pověsti.

Venezuelský prezident soustavně kritizuje zahraniční politiku USA jako „imperialistickou“. Prohlašuje, že USA chtějí ovládat a vykořisťovat Jižní Ameriku jako svoji kolonii a přivlastnit si venezuelská ropná ložiska. Opakovaně varuje, že Washington připravuje jeho svržení a vojenskou invazi do Venezuely. Tady je nutno dodat, že Američané v roce 2002 zřejmě podpořili puč proti Chávezovi, který ovšem naprosto selhal. Ale přes všechny tyto ostré střety se oba státy takříkajíc potřebují. Venezuela totiž patří k hlavním dodavatelům ropy do USA (zajišťuje téměř stejný objem jako Saúdská Arábie) a je finančně zcela závislá na dolarovém příjmu z ropy. Zdá se, že když je v sázce „černé zlato“ a peníze, jde ideologie stranou...

Obrat směrem k Moskvě

Odebírání ropy ovšem Američanům nezabránilo v tom, aby v roce 2001 uvalili na Chávezovu zemi zbrojní embargo. Pro Venezuelu to samozřejmě znamenalo velké problémy, zejména kvůli přísunu náhradních dílů pro techniku americké výroby. Embargo nejvíce postihlo 24 stíhačů F 16 dodaných v 80. letech, kdy Venezuela patřila mezi nejtěsnější americké spojence. Minimálně polovina letounů už není bojeschopná a slouží jen jako zdroj náhradních dílů pro zbývající stroje. Ale jestli Američané předpokládali, že embargo donutí Venezuelu k poslušnosti, fatálně se zmýlili. Výsledek byl totiž přesně opačný, protože prezident Chávez se prostě rozhodl změnit dodavatele.

Ještě v roce 2001 začala Venezuela jednat o dodávkách techniky s Ruskem. V prosinci 2001 byly ve Venezuele předvedeny letouny MiG 29. Od té doby přibývaly zprávy o jednáních a objednávkách různých typů ruských bojových letadel, ale podstatně se lišily informace o počtech i typech; hovořilo se např. o MiG 29M1/M2, MiG 29SMT, Su 27SK, Su 27SM, Su 25 a Su 35. Krátce po americké invazi do Iráku v roce 2003 přišla vlna zpráv o tom, že Chávez chce letouny schopné nést výkonné protilodní střely, což bylo dáváno do souvislosti s jeho prohlášeními o tom, že Američané už plánují invazi do Venezuely.

Přelomovým rokem pro venezuelskou zbrojní politiku se stal rok 2005, kdy Venezuela uzavřela několik velikých kontraktů. První se týkal ručních zbraní a šlo o 100 000 ruských útočných pušek typu AK 103, moderní verze legendárního AK 47. Za tuto dodávku včetně munice a příslušenství bylo zaplaceno 54 milionů dolarů a první zbraně dorazily v červnu roku 2006, právě včas, aby se 5. července 2006 objevily na vojenské přehlídce. USA vyjádřily nad tímto obchodem značné znepokojení, především kvůli obavám, že by se tyto zbraně mohly nakonec dostat do rukou kolumbijské guerillové organizace FARC. Rusko buduje ve Venezuele továrnu, jež by vyráběla zbraně značky Kalašnikov pro celý trh Latinské Ameriky, na němž se Rusko silně prosazuje.

Vrtulníky a bojové letouny

Nezůstalo však jen u pušek, neboť Venezuela si objednala také ruské vojenské vrtulníky. Nejprve to byly tři bitevní Mi 35M2, šest středních víceúčelových Mi 17V 5 a jeden obří transportní Mi 26T2, celkem za 120 milionů dolarů. Tyto tři typy obdržely ve Venezuele místní bojová jména Caribe, Panare a Pemon. Ještě v roce 2005 bylo za 81 milionů objednáno dalších pět vrtulníků Mi 35M2. Všechny uvedené stroje byly předány v roce 2006, kdy Venezuela zároveň podepsala smlouvu na další vrtulníky značky Mil, a sice dva Mi 35M2, dva Mi 26T2 a 14 Mi 17V 5. Do služby vstoupily v průběhu roku 2007.

Tyto dodávky vrtulníků nevzbudily ze strany USA v zásadě žádné námitky, ale největší kontroverze měla teprve přijít. A jak se dalo očekávat, šlo o víceúčelové bojové letouny. V květnu 2006 prezident Chávez oznámil, že by mohl prodat letouny F 16 třetí zemi; byla zmíněna mj. Kuba, Čína nebo Írán, na což Američané pochopitelně reagovali velmi ostře. Analytici však zhodnotili tento Chávezův krok jako důraznou „poslední žádost“ o zrušení embarga, po jejímž příkrém odmítnutí se Venezuela definitivně rozhodla pro ruské bojové letouny.

V červnu 2006 tedy venezuelský prezident oficiálně deklaroval záměr koupit stíhačky Suchoj. Finální podoba smlouvy pak byla uzavřena během jeho červencové návštěvy v Moskvě. Venezuela si objednala 24 víceúčelových bojových letounů Su 30MK2 (někdy se označují také jako Su 30MKV) za částku, která se podle různých zdrojů pohybuje mezi 800 miliony a 1,5 miliardou dolarů. Tato smlouva vyvolala vlnu kritiky Washingtonu, podle níž by Rusko nemělo zásobovat tak výkonnými zbraněmi zemi, které je jedním ze zdrojů regionální nestability. Moskva však všechny podobné námitky stejně ostrým tónem odmítla a uvedla, že si do prodeje zbraní nenechá od nikoho mluvit. Významná podpora Venezuely je zcela v souladu se zahraniční politikou Kremlu, který se snaží navazovat pragmatická spojenectví všude tam, kde se Washington setkává s odmítáním a odporem.

Další zbraně z Ruska

Ruský letecký průmysl pracoval rychle. První dva letouny byly do Venezuely přepraveny v rozloženém stavu 30. listopadu 2006. Montáž proběhla v továrně Cavim a 10. prosince se oba Su 30MK2 zúčastnily přehlídky k 86. výročí venezuelského letectva. Dva další letouny dorazily ještě v prosinci a v průběhu roku 2007 jich bylo předáno čtrnáct. Všech 24 stíhaček má být ve službě v červenci letošního roku. Bylo pro ně objednáno mj. 150 raket vzduch vzduch krátkého dosahu R 73, 100 raket středního dosahu R 77 a údajně také protizemní výzbroj, avšak fotografie zatím dokládají jen střely R 73. V každém případě je nepochybné, že Venezuela nyní vlastní bezkonkurenčně nejlepší bojové letouny v celé Latinské Americe.
Společně se Su 30MK2 bylo objednáno i přibližně třicet dalších vrtulníků značky Mil, které mají být dodány do poloviny tohoto roku. Kromě toho je známo, že Venezuela v 90. letech zakoupila osmnáct starších strojů Mi 17 modernizovaných v Polsku, takže dnes patrně provozuje zhruba osmdesát helikoptér ruské výroby. V roce 2007 byly avizovány další kontrakty, a sice 12 kompletů protivzdušné obrany Tor M1, 300 bojových vozidel pěchoty BMP 3 a 5000 pušek SVD S Dragunov. Letectvo si hodlá pořídit bitevní letouny Su 25 nebo Su 39 a je prvním zájemcem o nové stíhačky Su 35. Dále se jedná o bitevních vrtulnících Mi 28N, cvičných letounech Jak 130 a transportních letadlech Iljušin a Antonov. Do výbavy venezuelských pozemních sil se mají dostat nákladní automobily značky KamAZ.

Rusko je dnes sice hlavním, určitě však ne jediným dodavatelem zbraní pro Venezuelu. Zvyšuje se mj. podíl Číny; v letech 2006 a 2007 převzala Venezuela tři čínské přehledové radiolokátory JYL 1. Hovoří se o nákupu letecké techniky, mj. stíhaček J 10, cvičných letounů K 8 a transportních letadel Y 12. Významnými dodavateli zbraní pro Latinskou Ameriku jsou i západoevropské země. Proti nim neměl prezident Chávez zdaleka takové výhrady jako vůči USA, a tak se zdálo, že by mohl bez větších problémů nakupovat i vojenskou techniku evropských firem. Záhy se ovšem ukázalo, že to nebude jednoduché.

Embargo se projevuje

Americké embargo totiž pokrývá veškerý vojenský materiál, což se samozřejmě týká i součástí pro techniku vyráběnou v jiných zemích. Americké firmy jsou významnými subdodavateli součástí pro evropské zbraně, takže zbrojovky starého kontinentu náhle zjistily, že některé uzavřené kontrakty pro Venezuelu nemohou splnit. Jako první byla zasažena smlouva se Španělskem, která byla uzavřena roku 2002. Venezuela měla získat dvanáct letounů značky EADS CASA, a to deset lehkých transportních C 295 a dva námořní hlídkové CN 235MP. Ale jelikož tato letadla využívají i řadu amerických prvků, španělská strana byla nucena smlouvu vypovědět. Venezuela se zřejmě rozhodne pro pořízení některého vhodného ruského nebo čínského typu.

Naopak druhý rozsáhlý kontrakt se Španělskem se již realizuje. Venezuela si od loděnic Navantia objednala čtyři plavidla pro pobřežní hlídkování s výtlakem 1500 tun a čtyři větší korvety pro operace v tzv. exkluzivní ekonomické zóně s výtlakem 2300 tun. Objevily se jisté pochybnosti kvůli faktu, že Navantia je součástí konsorcia AFCON, v němž hrají klíčovou úlohu americké firmy. Výrobce však zaručil, že lodě nebudou využívat součásti amerického původu, a 28. listopadu 2007 byl slavnostně založen kýl prvního hlídkového člunu pro Venezuelu. Všech osm lodí má vstoupit do služby do konce roku 2010.

Nemalé rozčarování způsobil venezuelskému prezidentovi postoj jeho brazilského „kolegy“. Prezident Luis Inacio Lula da Silva sice také patří k levicovým politikům, avšak rozhodně není tak radikální a chce udržovat s USA vyvážené vztahy. Venezuela si objednala lehké vrtulové bojové letouny EMBRAER EMB 314 Super Tucano a radarové výstražné stroje EMB 145 AEW&C, avšak kvůli využití amerických prvků (hlavně motorů) byla smlouva zrušena. Brazílie navíc prodala EMB 314 do Kolumbie, kde jsou používány proti organizaci FARC. Prezident Chávez podrobil Silvu kritice kvůli porušení „revoluční solidarity“.

Spojenectví s Íránem

Americké embargo se poněkud překvapivě rozhodlo respektovat i Švédsko, které zastavilo dodávky náhradních dílů pro komplety protivzdušné obrany RBS 70. Ještě překvapivější, ale v opačném smyslu, byla reakce Izraele, který přes embargo uzavřel v roce 2005 smlouvu na opravu a modernizaci venezuelských F 16. Pouze nátlak USA jej přiměl kontrakt zrušit. Chávez na to zareagoval kritikou židovského státu a partnerstvím s Íránem, což je však zvláštní jen zdánlivě. Obě země mají přes řadu rozdílů i mnoho společného, přinejmenším veliké zásoby ropy a odpor proti USA. Nyní spolupracují na vývoji bezpilotních letadel, uvažuje se o výrobě íránských cvičných letounů Fajr 3 ve Venezuele a Íránci by údajně mohli modernizovat zastaralé venezuelské stíhače F 5 na verzi Azarakhsh nebo Saeqeh.

Kromě Íránu udržuje Venezuela dobré vztahy i s dalšími zeměmi, které Washington označuje za „darebácké státy“. Jedná se např. o Bělorusko nebo Severní Koreu. Bělorusko už dodalo Venezuele několik tisíc zaměřovačů pro pušky a oznámilo ochotu prodat i další pokročilou techniku včetně kompletů protivzdušné obrany S 300. S KLDR se údajně vedla jednání o balistických raketách formou „ropa za zbraně“. Dokonce ani Česká republika neunikla zájmu Huga Cháveze; venezuelské letectvo jevilo určitý zájem o odkup nadbytečných bitevníků Aero L159 ALCA, ale kvůli využití amerických prvků to bylo znemožněno. Nelze však vyloučit zájem Venezuely o exportní variantu L159, kterou Aero vyvíjí a která nemá obsahovat žádné součásti z USA.

Jakousi „střední cestu“ ve vztahu k Venezuele zvolila Francie. Sice prodává do Venezuely vrtulníky značky Eurocopter, ale už odmítla dodat moderní dieselelektrické ponorky třídy Scorpène. Právě toto odmítnutí zřejmě přimělo prezidenta Cháveze obrátit se znovu na Moskvu. Již koncem roku 2005 přišly zprávy o zájmu Venezuely o špičkové ruské ponorky; hovořilo se o dodávce pěti plavidel třídy Projekt 636 a čtyř modernějších ponorek Projekt 677 Amur s protilodními střelami Klub S. Aktuální zprávy ovšem uvádějí, že se bude jednat „jen“ o čtyři plavidla Projekt 636 za přibližně miliardu dolarů. A už se objevily ironické glosy, že ruský vojensko průmyslový komplex by mohl Americe poděkovat za ono embargo, kvůli kterému už Venezuela utratila za moderní ruské zbraně miliardy dolarů a stala se vůbec třetím největším odběratelem ruské vojenské techniky.

Nové závody ve zbrojení?

Samozřejmě se vnucuje otázka po příčinách venezuelských nákupů špičkových zbraní. Chávezovi zastánci věří slovům prezidenta o možné vojenské akci USA proti Venezuele a říkají, že země musí mít prostředky k obraně. Naopak kritici Huga Cháveze tvrdí, že touží po roli vůdce celé Latinské Ameriky a že jeho ambice by mohly skončit i válkou s Kolumbií, která je tradičním rivalem Venezuely a jejíž pravicový prezident Uribe je blízký spojenec USA. O těchto tvrzeních lze ovšem úspěšně pochybovat; USA dnes určitě nestojí o novou kontroverzní válku, za níž by svět mohl vidět zájem o ropu, zatímco pro prezidenta Cháveze by jakákoli válka znamenala obrovské riziko. Na počátku března 2008 došlo mezi Venezuelou, Ekvádorem a Kolumbií k vážné krizi, která se interpretovala jako možný začátek války, ale i tu se podařilo poměrně rychle vyřešit jednáním.
Je pravděpodobné, že Venezuela chce prostě mít roli regionální velmoci, což je v kontextu specifické latinskoamerické kultury nezbytně spojeno s vlastnictvím špičkových a „velkých“ zbraní, které sehrávají zejména propagandistickou a odstrašující roli. Problém tohoto přístupu je ovšem v tom, že okamžitě produkuje odpovídající opatření okolních států. Venezuelské zbrojení už pokládá za zdroj rizika nejen Kolumbie, ale do jisté míry také Brazílie, která obnovila výběrové řízení na nový bojový letoun mj. kvůli venezuelským Su 30MK2. A na to by zase mohl reagovat tradiční rival Brazílie, tedy Argentina. Nelze vyloučit, že by venezuelské nákupy vojenské techniky mohly v Latinské Americe odstartovat nové závody ve zbrojení.
Ostatně ani sama Venezuela dnes není v situaci, kdy by si měla pořizovat drahou techniku. Kvůli posledním objednávkám dokonce musela požádat Rusko o úvěr, neboť prostě nemá peníze. U země, která je jedenáctým největším producentem ropy, to asi působí absurdně, avšak čísla hovoří jasně. Řada ukazatelů varuje, že Venezuelu může čekat velmi vážná ekonomická krize. Inflace se pohybuje kolem 20 %, země je zadlužená a populistické sociální programy neustále konzumují neúměrné podíly státního rozpočtu. Venezuela navíc prodává stále více ropy jiným levicovým vládám za netržní „bratrské“ (neboli velice nízké) ceny, což nejspíše podporuje pozitivní obraz prezidenta Cháveze v zahraničí, ale pro ekonomiku to nepochybně znamená jen ztráty. A miliardy za moderní zbraně přece také musejí někde chybět. Venezuele dnes možná hrozí, že se (podobně jako kdysi Sovětský svaz) dostane do spirály, z níž nebude úniku.

Lukáš Visingr

Prameny:
SIPRI Arms Transfers Database, Defense Industry Daily, Jane’s, Club de Entusiastas de la FAV, Foreign Affairs, Stratfor, Base Militar, Wikipedia, Britské listy

Publikace: ATM 6/2008