ZPRÁVY

Přezbrojení Ruské federace: Nové zbraně, staré problémy

Média přinášejí o nákupech nové techniky pro ruské ozbrojené síly velmi rozporné zprávy. Na jedné straně se mluví o nové generaci špičkových zbraní, jež se mohou přinejmenším vyrovnat západním typům, na straně druhé však přibývá informací o špatném stavu ruského průmyslu a problémech ve vývoji i výrobě. Nejnovější důsledek těchto potíží představuje nečekané zrušení minimálně sedmi nových typů pozemní techniky.

Akvizice vojenské techniky pro ozbrojené síly Ruské federace dnes probíhá podle modelů, jež se zřetelně liší od těch západních. Ruský vojenský rozpočet je stále citelně omezený, a tudíž je nezbytné daleko více hledět na finanční efektivitu. Právě z tohoto paradigmatu vychází i ruská tendence „modernizovat, dokud to jde“, tj. pokoušet se co nejdelší dobu zdokonalovat úspěšné konstrukce vojenské techniky a instalovat do nich nové prvky. Tak vznikly některé zbraně, jež lze pokládat za jisté „přechody“ mezi technikou ze studené války a chystanou novou generací. Tento přístup však rozhodně není bezproblémový, jelikož se zdá, že do jisté míry „podvazuje“ vývoj nových technologií a přestává být finančně efektivní.

Obrněná bojová vozidla

V dubnu způsobila obrovské překvapení zpráva ruského ministerstva obrany, podle níž se ruší vývoj nebo nákup několika typů obrněné techniky. Především byl zastaven projekt tanku T-95 a nové věže Burlak, jež byla vyvíjena pro tanky řad T-72, T-80 a T-90 a v níž měla být zásoba munice uložena odděleně od osádky, jako je tomu v západních typech tanků. Dále se nebudou kupovat vozidla pro palebnou podporu tanků BMPT a kolové obrněné transportéry BTR-80 či BTR-90. Snad největší překvapení ale vyvolal oznámený konec nákupů lehkých výsadkových obrněnců BMD-4 a lehkých tanků 2S25 Sprut-SD. Ministerstvo obrany totiž tvrdí, že všechny zrušené typy byly svou koncepcí zastaralé a do současného světa se nehodily, a proto je nutno vyvinout zcela novou generaci vozidel. Taková argumentace ale nedává smysl u výsadkových obrněnců, vytvořených pro rychlé zahraniční operace, tedy právě pro to, co odpovídá dnešním trendům. Proti oné „likvidaci“ se však záhy zvedl silný odpor a není jasné, co bude s vývojem obrněncův v Rusku dál. Oficiálně se ví jen tolik, že bude pokračovat modernizace typů T-90 a T-72. Otevřeně se mluví i o nákupu italských vozidel IVECO LMV (popř. o licenční výrobě u firmy KAMAZ), byť ruský průmysl hájí domácí typ Tigr.

Dělostřelectvo a velení

Další „obětí“ velkých škrtů je dvouhlavňová 152mm samohybná houfnice Koalicija-SV, s níž se počítalo jako s náhradou dnešního typu 2S19 Msta-S. Není také jasné, zda bude pokračovat akvizice drážkovaných 120mm minometů řady Nona, jež kombinují i určité vlastnosti houfnic a kanonů. Naopak se zdá, že se redukce projektů vyhnula reaktivnímu dělostřelectvu; očekává se, že stávající trojici raketometů (122mm Grad, 220mm Uragan a 300mm Smerč) nahradí jen jeden univerzální komplet Tornado, jenž bude schopný odpalovat munici všech tří ráží (více o něm v ATM 9/2009). Vysoké podpoře se pořád těší i systém operačně-taktických balistických raket Iskander-M. Naprostou prioritu ve výbavě pozemních sil má ovšem zavedení moderních digitálních systémů velení a řízení, o čemž ruskou armádu přesvědčila řada problémů ve válce s Gruzií v roce 2008. Nová taktická soustava velení (podle jména výrobce někdy nazývaná též Sozvězdije) propojí „generálský“ systém (stupeň vojenských okruhů) Akacija-M a systém pro divize a brigády Akveduk, jenž má zajistit velení až do úrovně roty. Mobilní stanoviště budou disponovat bezpilotními letadly pro průzkum bojiště, potíže s jejich vývojem (viz dále) ovšem zpomalují zavádění velitelských systémů do služby.

Protivzdušná obrana

Další velký úkol ruských ozbrojených sil tvoří vybudování integrované soustavy protivzdušné obrany. Jak známo, v Rusku je oddělena PVO vojsk (spadá pod pozemní síly) a PVO státu (ta je dnes součástí vzdušných sil), navíc existuje též samostatná strategická protiraketová obrana (náleží pod Kosmická vojska). Soustavu PVO vojsk by v budoucnu měly tvořit čtyři zbraňové systémy se vzájemně se překrývajícími dostřely, a sice Tor-M1/M2 (12 km), Buk-M1-2 či M2 (až 50 km), S-300VM (max. 200 km) a pro odstranění „mrtvé zóny“ na nejkratší vzdálenosti i hybridní komplety Pancir-S1 (nyní tuto úlohu plní oblíbený typ Tunguska). Ale první systémy Pancir-S1 zavedené do ruských ozbrojených sil získalo letectvo, resp. PVO státu, kde by měly také zastávat úlohu „ochránců“ systémů větších dosahů. Integrovanou soustavu PVO státu má utvořit kombinace komplexů Morfej (dostřel 10 km), Viťaz (40 km), S-300PM-2 Favorit (200 km) a S-400 Triumf (perspektivně až 400 km). Jednotky PVO státu ale posléze převezmou též strategickou protiraketovou obranu; dnešní systém A-135 kolem Moskvy je sice stále funkční, ale dnešním požadavkům již nepostačuje. Proto jej po roce 2015 vystřídá nový komplet S-500 Triumfator-M, který bude mít dostřel až 600 km a bude schopen ničit nejen mezikontinentální střely, ale i hypersonické cíle (a možná také družice).

Bojové letouny

V soudobých akvizičních programech ruského letectva má prioritu modernizace stíhačů Su-27 na verzi Su-27SM/UBM a bitevníků Su-25 na verzi Su-25SM/UBM, naopak stroje MiG-29 se zřejmě již modernizovat nebudou. Mezi akvizicemi nových letounů je klíčový nákup stíhacích bombardérů Su-34, jež mají postupně nahradit stárnoucí stroje Su-24M. Patrně již v roce 2011 začnou také dodávky prvních sériových stíhaček Su-35 a dvoumístných víceúčelových letadel Su-30M2 (to je fakticky „rusizovaná“ verze vývozního Su-30MK). Zatím není jisté, zda ruské letectvo koupí i stroje MiG-35, ale tlak na to údajně vzrůstá. Jistá je naopak modernizace části přepadových stíhaček MiG-31 na víceúčelovou obměnu MiG-31BM. A po roce 2015 má začít sériová výroba letounů 5. generace Suchoj PAK FA. Dálkové letectvo má i nadále používat tři zavedené typy bombardérů Tu-22M3, Tu-95MS a Tu-160 (a zhruba každý rok by mohl přibýt jeden Tu-160), jež postupně získávají schopnost provádět také přesné konvenční údery (stejně jako americké typy). Po roce 2020 má vstoupit do služby nový bombardér PAK DA, o kterém se ale zatím jen spekuluje; možná půjde o hypersonický suborbitální stroj. Ještě lze doplnit, že ruské letectvo kupuje i nové typy letecké výzbroje (jako střely s plochou dráhou letu Ch-555 a Ch-101/102) a výstroje. Např. palubní zařízení SVP-24 umožňuje mj. navádět zbraně z letadel na cíle označené spolupracujícími pozemními silami.

Podpůrné letouny

Ruské letectvo oznámilo, že se vyvíjí nový pilotovaný průzkumný letoun pro velké výšky; lze očekávat, že svojí koncepcí naváže na průzkumná letadla značky Mjasiščev. Pro výcvik pilotů budou pochopitelně sloužit nové proudové cvičné stroje Jak-130 a MiG-AT, jež dokážou plnit také úlohu lehkých bitevníků. Největší pozornost se však dnes soustřeďuje na omlazení flotily transportních letounů, dnes tvořené směsí přinejmenším šesti zastaralých typů značek Iljušin a Antonov. Koncept budoucího ruského dopravního letectva zahrnuje čtyři letadla. Spektrum by mělo začínat u lehkého turbovrtulového Il-112V s nosností 6 tun, následuje taktický proudový Il-214 s nákladem asi 20 tun, jenž je v rámci programu MTA vyvíjen ve spolupráci s indickou společností HAL. Třetí stupeň mají tvořit střední stroje Il-76MD-90 (neboli Il-76MD s motory PS-90), popř. dále modernizovaná verze Il-476; jejich nosnost má činit okolo 60 tun. Nejvyšší třídu budou představovat strategické letouny An-124-500 s nosností až 150 tun. Velký otazník se vznáší nad rusko-ukrajinským projektem taktického letounu An-70, protože ruská strana už několikrát změnila stanovisko a Ukrajina evidentně nedokáže projekt zvládnout sama; nyní se ale Moskva kloní spíše k pokračování vývoje.

Vrtulníky všeho druhu

Bitevní vrtulníky Mi-24 se postupně vyřazují a po roce 2015 už patrně zůstane ve výzbroji jen malý počet modernizovaných Mi-24PM. Hlavním bitevním vrtulníkem bude Mi-28N, jenž by se měl během několika let začít vyrábět ve zdokonalené verzi označené Mi-28M či Mi-28NM. V menším počtu se mají kupovat výkonnější, ale rovněž výrazně dražší Ka-52, jejichž sériová produkce se nyní rozbíhá; budou sloužit zejména pro ozbrojený průzkum či speciální operace. Někdy po roce 2020 má vstoupit do služby nový bitevní stroj, zatím známý pod názvem UVK (Udarnyj Vertoljotnyj Kompleks), což bude nejspíše „hybridní“ vrtulník s nějakým pohonným systémem pro rychlý horizontální let. Mezi víceúčelovými a dopravními vrtulníky má i nadále plnit hlavní roli osvědčený Mi-8, resp. jeho současné modernizace jako Mi-8AMT, Mi-8MTV či Mi-8MTKO a perspektivní Mi-8GM; zatím se zjevně nepočítá s nákupem vyvíjených strojů Mi-38. V úloze lehkého víceúčelového stroje má fungovat Ka-60, po roce 2015 snad chystaný Ka-65. A po roce 2020 se mají dostat do výzbroje dopravní a univerzální vrtulníky se systémy pro rychlý horizontální let (nejspíše tlačnými vrtulemi), např. Ka-92 nebo Mi-X1. Pokud jde o nejtěžší třídu dopravních vrtulníků, ruské letectvo chce vsadit na osvědčený Mi-26, jenž se má vyvinout do zdokonalené podoby Mi-26M.

Bezpilotní letadla

Mezi největší slabiny ruských ozbrojených sil a zbrojního průmyslu dnes jistě patří zaostávání v oboru bezpilotních letadel. Ruská armáda nedávno zařadila do výzbroje dva taktické letouny k průzkumu bojiště či řízení dělostřelecké palby, a to Aist a BLA-05 Tipčak, ale jejich výkony jsou podle ministerstva obrany zcela nedostatečné, ačkoli se do vývoje investovalo pět miliard rublů. Ruská armáda „pro srovnání“ zakoupila patnáct bezpilotních strojů tří typů od izraelské značky IAI a tvrdí, že ruské zbrojovky prostě nedokážou produkovat letouny se srovnatelnými výkony. Výrobci se ovšem brání, že jim ministerstvo obrany nikdy nedovedlo specifikovat, co od nich přesně požaduje. Ruské ozbrojené síly již ale v každém případě nechtějí odebírat další bezpilotní letadla domácí výroby; státní společnost Rostěchnologia už dokonce avizovala plán založit společný podnik pro licenční produkci bezpilotních letadel s Izraelem či s Jihoafrickou republikou. Existuje rovněž řada projektů větších bezpilotních strojů pro střední a velké výšky s dlouhou vytrvalostí (MALE a HALE) pro průzkumné, hlídkové i útočné úkoly, např. Suchoj Zond, MiG Skat, Jakovlev Proryv či Tu-300 Koršun, které se nalézají v různých fázích vývoje (od pouhých návrhů po demonstrátory). Není ale zatím vůbec jisté, zda je ruští výrobci mohou skutečně dostat až do stádia operační použitelnosti.

Lodě pro „projekci síly“

Jediná letadlová loď ruské flotily Admirál Kuzněcov má v letech 2012–2017 projít komplexní přestavbou a modernizací, která ji přiblíží západním nosičům; např. má být zvětšen hangár (to na úkor odstranění těžkých protilodních raket Granit), bude instalována nová soustava pohonu a možná i katapulty. Ruské námořnictvo už objednalo i 26 palubních stíhaček MiG-29K, které nahradí stárnoucí Su-33; později se plánuje nákup palubní verze stroje PAK FA. Brzy by měla být připravena základní koncepce nových letadlových lodí, jež chce Rusko zavést do výzbroje po roce 2020. Chybějí však také moderní výsadková plavidla pro obojživelné operace; dlouho rozestavěná loď Ivan Gren (Projekt 11711) možná ani nebude dokončena, jelikož Rusko jedná s Francií o pořízení čtyř plavidel třídy Mistral. Vlády obou států ujišťují, že smlouvu skutečně podepíší, pořád ale nepanuje shoda např. na tom, kolik lodí bude zakoupeno a kolik postaveno v licenci; Rusko dále požaduje Mistral kompletně vybavený, kdežto Francie nehodlá prodávat mj. moderní informační systém SENIT9. Proti obchodu se navíc zvedá silný odpor nejen mezi zeměmi NATO, ale i v samotném Rusku, neboť ruské loděnice tvrdí, že podobnou loď mohou zhotovit samy. Probírá se také možnost postavit nová velká plavidla v Nikojalevě na Ukrajině, což by nová ukrajinská reprezentace zřejmě uvítala.

Křižníky a torpédoborce

Dalším kandidátem na komplexní modernizaci je těžký raketový křižník Pjotr Velikij (Projekt 1144) a podle nejnovějších zpráv budou reaktivovány i dvě starší lodě této třídy. Po přestavbě se mají přeměnit na „úderné křižníky“ s novou výzbrojí a moderním systémem velení a řízení, jenž by se údajně mohl vyrovnat americkému systému Aegis. Objevil se rovněž návrh nového křižníku s charakteristikami stealth (Projekt 2145), však nyní Rusko zjevně nemá kapacity pro stavbu tak velkých lodí. Podobně nejasné perspektivy má také nový víceúčelový torpédoborec Projekt 21956. To znamená problém i z hlediska případných nových letadlových lodí, protože ruské námořnictvo „zdědilo“ sovětské křižníky a torpédoborce, které byly zkonstruovány buď pro boj proti hladinovým plavidlům, nebo pro vyhledávání a ničení ponorek. Letadlové nosiče však vyžadují zejména doprovod křižníků a torpédoborců, které jsou stavěny jako víceúčelové nebo protivzdušné. Rusko proto nutně potřebuje nejen nové letadlové či výsadkové nosiče, ale i kvalitní lodě pro jejich ochranu. Experti ovšem odhadují, že minimálně do roku 2020 nebude Rusko schopné dohotovit plavidlo větší než fregatu.

Fregaty, korvety a čluny

Nyní probíhá stavba zcela nové víceúčelové fregaty Projekt 22350 Sergej Gorškov, jež má být spuštěna na vodu v příštím roce. V současnosti tedy představují nejmodernější fregaty v ruské flotile dvě veliké víceúčelové jednotky Projekt 11540 (více v ATM 4/2010) a jedna menší loď Projekt 11661 Gepard (další kusy se staví už jen pro vývoz). Vůbec nejmodernější hladinovou válečnou lodí Ruska je nesporně korveta Stěreguščij (Projekt 22380), která je současně i první hladinovou lodí, kterou Rusové postavili bez větší návaznosti na sovětské třídy. Nedávno byla spuštěna na vodu druhá loď Soobrazitělnyj a v roce 2011 bude následovat třetí kus Stojkij, ale každá jednotka bude trochu odlišná, hlavně co se týče zbraní; mj. se plánuje montáž (což bude u ruských lodí vlastně poprvé) univerzálních vertikálních odpalovacích šachet. Kromě fregat a korvet se stavějí také nové pobřežní čluny; jsou to hlídková plavidla Projekt 12300 Skorpion a originální lodě Projekt 21630 Bujan, které díky jejich pozoruhodně silné výzbroji patrně nelze popsat jinak než jako „dělové čluny“. Z nových plavidel pro operace u pobřeží je nutné zmínit ještě moderní vyloďovací člun Projekt 21820 Djugon.

Podmořská flotila

Páteř flotily raketonosných ponorek mají tvořit plavidla Projekt 955 Borej, z nichž první (Jurij Dolgorukij) nyní prochází testy. Vstup do služby ale pořád oddalují potíže s novou balistickou střelou R-30 Bulava; podle stále většího počtu expertů by měly být tyto ponorky upraveny pro starší, avšak osvědčené rakety R-29RMU Siněva. Otazník se vznáší též nad obřími ponorkami Projekt 941 Akula (kód NATO Typhoon), z nichž některé by se mohly vrátit do výzbroje, a to buď opět jako raketonosné, nebo po konverzi pro jiné úkoly. Mohly by sloužit mj. jako nosiče střel s plochou dráhou letu a min či pro mise speciálních sil (jako americká třída Ohio). Pokud jde o útočné a víceúčelové jaderné ponorky, takřka jistě už nebudou dokončeny další jednotky Projekt 971 Ščuka-B (kód NATO Akula) a pozornost se zaměří na nejmodernější třídu Projekt 885 Jaseň; první loď Severodvinsk bude po četných odkladech spuštěna na vodu letos. Nejisté jsou ale perspektivy konvenčních ponorek; námořnictvo sice nedávno převzalo plavidlo Sankt Petěrburg, tj. zaváděcí jednotku nové třídy Projekt 677 Lada, ovšem stavba dalších se výrazně zpožďuje. Ministerstvo obrany navíc přiznalo, že Rusko dnes za Západem silně zaostává např. v oboru pohonů nezávislých na vzduchu (AIP) a moderních sonarů a nakonec se možná ukáže jako nezbytné koupit tyto technologie v zahraničí.

Raketové a kosmické síly

Celkem dobrou úroveň si stále udržují strategická raketová vojska. Do služby se dnes zavádějí moderní mezikontinentální střely RS-12PM Topol-M ve verzi pro podzemní sila i pro mobilní odpalovací zařízení; v nejbližší době se navíc má připojit varianta RS-24 Jars, nesoucí několik nezávisle manévrujících jaderných hlavic. Tyto zbraně se označují jako „střední“ rakety s tím, že už se vyvíjí nástupce těžkých mezikontinentálních střel R-36M Vojevoda. Vyřazené zbraně však nemíří do šrotu, ale jsou konvertovány na kosmické nosiče (např. mobilní střely Topol se mění na nosiče jménem Start). Slabinou strategických vojsk však nejsou samotné střely, nýbrž zastaralé prostředky velení, řízení a včasné výstrahy. Proto se Rusko snaží zdokonalit také svá Kosmická vojska, která odpovídají za provoz vojenských družic. Na oběžné dráhy se nedávno dostalo několik nových výstražných, průzkumných a komunikačních satelitů; do konce tohoto roku má být dokončena navigační síť GLONASS (tzn. pokrytí 100 % povrchu Země) a počítá se mj. s novými družicemi pro sledování lodí a ponorek.

Nezbytnost kompromisu

Stručný přehled tedy ukazuje, že situace ruského vojensko-průmyslového komplexu je značně komplikovaná. Existují oblasti, v nichž dokáže produkovat opravdu vynikající techniku (např. protivzdušná obrana nebo vrtulníky), ovšem v jiných sektorech se stále nepříjemněji projevuje zaostávání za světovou špičkou. A nejde jen o dědictví z éry SSSR, ale také (či možná hlavně) o důsledky krize 90. let, během níž se vývoj v některých oborech v podstatě zastavil a z níž se mnoho podniků ještě nevzpamatovalo. Rusko zaostává mj. v některých kategoriích obrněných vozidel, velmi zásadní jsou problémy vývoje bezpilotních letadel a skutečně krizová je situace loďařského průmyslu. Jedním z řešení je samozřejmě pořizování technologií i „celých“ zbraní v zahraničí, což je však nutné chápat také jako určité „ultimátum“ domácím výrobcům. Rusko se jistě nechce vzdát domácího vývoje špičkových zbraní, ale zároveň si uvědomuje, že prostě nemůže zvládnout vše vlastními silami. Je proto třeba najít vhodný kompromis mezi nákupem v zahraničí a podporou domácí produkce, aby bylo dosaženo cenově efektivního vyzbrojování a zároveň se udržel silný zbrojní průmysl. Nalezení takového kompromisu je náročným, avšak pro každou velmoc naprosto nezbytným úkolem.

Lukáš Visingr
Foto: MO RF, výrobci a archiv

Publikace: ATM 6/2010