ZPRÁVY

Výbuchy hrozí i jinde. Nebezpečné dědictví po čs. armádě

Obec Vrbětice získala celostátní popularitu, o jakou však určitě nestála. Každodenní hlášení o dalších výbuších (popř. o noci bez nich) připomínají jakousi groteskní podobu relace o počasí a veřejnost se poměrně logicky obává explozí v dalších muničních skladech. Vedle pátrání po příčině a viníkovi, k čemuž se evidentně nikdo moc nehlásí, se lidé ptají, kde a jak se tu vůbec vzaly takové obrovské zásoby vojenského materiálu.

V současnosti má Armáda České republiky něco přes 21 000 mužů a žen v uniformě a k tomu asi 7500 civilistů, resp. občanských zaměstnanců. Disponuje tedy přibližně podobným počtem jako třeba Švédsko nebo Finsko. Zásoby materiálu, jež dnes spravuje Armáda ČR, jsou ovšem v některých směrech povážlivě tenké, což mimořádně silně kontrastuje s potenciálem někdejší Československé lidové armády. Právě tam se totiž nachází základní odpověď na otázku, jak se z naší země stala takříkajíc jedna obrovská zbrojnice.

V roce 1989 měla ČSLA stav takřka desetkrát větší než dnešní česká armáda. Tabulkově šlo o přibližně 210 000 mužů, z nichž bylo zhruba 61 500 vojáků z povolání a 148 500 vojáků, kteří si odbývali povinnou službu. K tomu bylo třeba připočíst ještě cca 80 000 civilistů, kteří tak či tak pracovali pro Ministerstvo národní občany ČSSR. Podobně velkou armádu dnes mají státy jako Velká Británie, Francie nebo Maroko.

Početnost ČSLA ještě více vynikne, pokud si uvědomíme relativně malou velikost země a její populace, která v roce 1989 činila přibližně 15,5 milionů obyvatel. Československo tedy mělo ve zbrani okolo 1,3 % obyvatelstva. Podle některých zdrojů tak mělo při přepočtu na populaci druhou či třetí největší armádu na světě! A podobně impozantní jsou také čísla, která se týkají počtu provozované vojenské techniky ve výzbroji ČSLA.

V roce 1989 měly pozemní síly okolo 4500 tanků a 4900 dalších obrněných bojových vozidel, což logicky souvisí s dosud málo známým faktem, že v 70. letech byla ČSSR třetí (po SSSR a USA) největší výrobce a exportér obrněné techniky na světě. Pro Varšavskou smlouvu byl její těžký průmysl takříkajíc „pancéřovým arzenálem“. A k tomu si připočítejme ještě kolem 3500 děl, raketometů a minometů, bezmála 700 letadel (z toho 400 bojových) a asi stovku bojových vrtulníků. I na poměry studené války gigantické počty.

Ale to ještě pořád není ani zdaleka všechno, jelikož další tisícové počty techniky se nacházely v záložních skladech. Nezapomínejme, že ČSLA jako armáda s povinnou službou a rozsáhlou mobilizační základnou počítala v případě války s povoláním mnoha ročníků rezervistů. Pokud by došlo na totální mobilizaci, mohl by válečný stav ČSLA dosáhnout k milionu vojáků, mezi nimiž by možná byli i muži okolo 60 let věku.

S tím úzce souvisí onen systém záložních skladů, protože členové Varšavské smlouvy vesměs převzali mobilizační koncepci SSSR. Obecně tak platilo, že se technika skladovala ještě asi 40 let po opuštění aktivní služby (a podobně dlouho zůstávala i u výcvikových útvarů), a to právě kvůli možnému povolání 60letých záložníků, kteří se s ní před těmi 40 lety (neboli během své „vojny“) učili zacházet. Na jejich vycvičení pro nové zbraně by samozřejmě nebyl čas, ale i se starou technikou, kterou uměli ovládat, by odvedli kus práce.

Jakkoliv to může vypadat fantasticky, poslední kusy legendárního tanku T-34 byly definitivně vyřazeny až v první polovině 90. let! Logicky tedy platí, že pokud ČSLA předpokládala, že ve válce bude mít stav až milion mužů, tak se zde pro ten milion musely nalézat zásoby výzbroje a výstroje. Oněch několik tisíc tun, o kterých se hovoří v případě Vrbětic, bylo na tyto poměry spíše kapkou v moři, protože ČSLA skladovala miliony tun.

Mnoho z těchto zásob se zlikvidovalo a mnoho se rozprodalo do zahraničí (v 90. letech patřila Česká republika mezi největší vývozce zbraní právě díky odprodeji těchto „přebytků“), ovšem i tak tady zůstaly obrovské zásoby zbraní a střeliva, které často koupily soukromé firmy. Ty si pronajaly část vojenských skladů, kam navíc uskladnily také materiál, který přivezly z dalších zemí, které jej (stejně jako Česká republika) vyřadily.

Nynějším výsledkem tohoto procesu je, že společnosti jako STV Group nebo Excalibur Army (jež také mají pronajaté některé budovy v areálu ve Vrběticích) vlastní takové arzenály zbraní a vojenské techniky, že jim tyto počty může Armáda ČR jenom tiše závidět. Zákazníkům, což jsou obvykle země třetího světa, mohou nabízet doslova stovky tanků a jiných obrněnců, děl a raketometů, bojových vrtulníků nebo tryskových letadel. V katalogu firmy Excalibur Army se vyskytují dokonce i sovětské nadzvukové stíhačky MiG-21MF.

Vyšetřování výbuchů ve Vrběticích je teprve v začátcích, a proto není právě prozíravé si hned ukazovat na vhodné viníky. Na většinu otázek zatím neznáme odpověď, ale nepochybné je, že na řadě míst České republiky je skladován vojenský materiál, který může představovat hrozbu pro své okolí. Ale ať už vina leží na komkoli, nejdůležitější je to, aby se z celé kauzy vyvodilo důkladné poučení. Obchod s vojenským materiálem je lukrativní, ale i rizikový sektor, v němž se více než kde jinde žádá opatrnost a zodpovědnost.

Lukáš Visingr

Publikace: Echo24.cz, 18. prosince 2014