ZPRÁVY

Rusům dřív na životě tankistů nezáleželo. Teď přišla změna

Dne 9. května 2015 proběhla na Rudém náměstí tradiční Přehlídka vítězství. Ta letošní ovšem byla předmětem výjimečného zájmu světových médií nejen kvůli svému politickému kontextu (neboť účast či neúčast státníků hodně vypovídala o jejich vztazích k Rusku), ale i proto, že se na ní představilo hned sedm nových typů vojenských vozidel. Ačkoli v řadě věcí lze pořád jen spekulovat, první závěry jsou již jednoznačné.

Kromě obrněného auta GAZ Tigr-M s protitankovými střelami Kornet-D1, což je fakticky jen varianta známého typu, zůstává šest skutečně úplně nových vozidel. Jsou to dvě těžká vozidla řady Armata (tank T-14 a bojové vozidlo pěchoty T-15), 152mm pásová samohybná houfnice Koalicija-SV, dva střední pásové obrněnce na šasi Kurganěc-25 (obrněný transportér a bojové vozidlo pěchoty) a konečně osmikolový typ Bumerang.

Již řadu týdnů jsme mohli zkoumat fotografie a videa těchto vozidel pokrytých plachtami, aby pak 4. května došlo k úplnému odtajnění jejich podoby. Ihned se vyrojilo mnoho více či méně fundovaných hodnocení, od téměř hysterického nadšení některých nekritických rusofilů, až po posměšky ve smyslu, že jsou to jen pojízdné „Potěmkinovy vesnice“ nebo že ona vozidla jsou ve skutečnosti zhotovená z překližky. (S trochou ironie by se k tomu mohlo doplnit, že tohle o německých tancích svého času prohlašovali Poláci.)

Je víceméně jisté, že předvedená vozidla jsou jen prototypy či demonstrátory, možná dokonce jen poloviční makety, nikoli bojeschopné sériové produkty. Nyní všechny jistě čeká řada roků intenzivních zkoušek, než budou připravena k výrobě a řadové službě. Lze tedy předpokládat, že vozidla nemají osazené reálné zbraňové či přístrojové systémy. To ale nic nemění na faktu, že jde o ukázky kvalitativně nových konstrukcí.

Zjednodušeně se dá konstatovat, že střední pásový Kurganěc-25 a osmikolový Bumerang jsou hlavně projevem ruské eliminace západního náskoku v sektoru pěchotních obrněnců. Moderní západní typy jako CV90, Puma, Stryker nebo Pandur II zkrátka převyšují to, co Sovětský svaz a poté Rusko vytvořily v rámci sérií pásových bojových vozidel BMP a kolových transportérů BTR. Do značné míry ale proto, že právě tyto lehké až střední obrněnce jsou jediným oborem, v němž Západ za poslední čtvrtstoletí vyvinul úplně nové typy.

V sektoru tanků je ovšem situace zcela odlišná, jelikož nejnovějším designem tanku NATO je dnes francouzský Leclerc, jehož sériová produkce začala roku 1991. Všechny ostatní, ať už to je americký Abrams, německý Leopard 2 nebo jiné, se začaly vyrábět už během studené války a nyní se opakovaně modernizují. Stejně tak Rusové až dosud prostě rozvíjeli svou konstrukci T-90. Obrněnce Armata však znamenají zásadní zlom.

Klasická ruská konstrukční škola totiž akcentovala co nejmenší siluetu tanku, který by tak měl být obtížně zasažitelný. Tomu však byla obětována pancéřová odolnost, resp. ochrana osádky. Lidé např. v tanku T-72 pracují doslova „obložení“ municí a v případě výbuchu takřka nemají šanci na přežití. Západní tanky naopak stavěly na první místo pancéřovou ochranu, což ovšem způsobilo jejich daleko větší rozměry a hmotnosti.

Prostřednictvím nového tanku T-14 teď Rusko fakticky přiznalo, že ona jeho filozofie dospěla na své limity. Další zmenšování tanků není možné, hazardování s životy vojáků také ne. Proto vznikl zcela odlišný tank, na ruské poměry vskutku ohromný, navíc převratný v tom směru, že se celá tříčlenná osádka nalézá v korbě v jakési obrněné „kapsli“, kdežto věž se 125mm dělem a přístrojovým vybavením je ovládána dálkově. Dřívější koncept ruských tanků se takto úplně otočil a na první místo se dostala ochrana osádky.

V dokonce ještě větší míře to platí o těžkém bojovém vozidle pěchoty T-15, jež sdílí s tankem T-14 identickou podvozkovou platformu Armata. Jestliže tank má motor vzadu, pak u T-15 se motorové oddělení nachází vpravo vpředu (čili vedle řidiče), a proto blok motoru reprezentuje jakýsi „pomocný pancíř“ proti čelnímu útoku. Toto řešení (spolu s velice zvláštně tvarovaným přídavným pancířem vepředu) evokuje podobnost s těžkými obrněnými transportéry z Izraele, který tradičně věnuje ochraně vojáků nejvyšší pozornost.

Ostatně i u obrněnců Kurganěc-25 a Bumerang si můžeme všimnout daleko větších rozměrů a lepší úrovně pancéřové odolnosti, než bylo u sovětských, resp. ruských vozidel obvyklé. Také u nich se motor nachází vepředu, vozidla Kurganěc-25 mají silné přídavné boční pancéřování, vojáci z Bumerangu vystupují zadními dveřmi (a nikoli nebezpečnými bočními jako z vozidel řady BTR) a všechny zbraňové moduly jsou ovládány dálkově.

Ještě jednou zdůrazněme, že jsme viděli (nanejvýš) prototypy, nikoli sériové podoby, které by se od předvedených vozidel mohly nakonec v mnohém lišit. Přesto ale platí, že Rusko zkrátka má funkční vzorky obrněných vozidel nové generace, zejména tanku T-14 a těžkého bojového vozidla pěchoty T-15. Na Západě nyní srovnatelná technika fyzicky neexistuje, ani není znám jakýkoli oficiální projekt ekvivalentního vozidla.

Je pravděpodobné, že největší výrobci obrněnců (americká firma General Dynamics, německá KMW, britská BAE Systems či francouzský Nexter) se takovými projekty zabývají, ovšem na veřejnost zatím nepronikají. Na Západě dlouho převládal názor, že tanky už nebudou potřebné a že budou stačit jen lehká „expediční“ vozidla. Události posledních let však dokazují mylnost (až naivitu) takového předpokladu, takže není divu, že německý parlament dal nedávno pokyn k zahájení programu nového tanku Leopard 3.

Představení tanku Armata by mělo být dalším impulzem pro vývoj nových tanků na Západě, a to rozhodně nikoliv jen kvůli katastrofickým vizím války s Ruskem. Je třeba myslet na možné použití v jiných typech konfliktů i na uplatnění na světovém trhu. A také nesmíme podlehnout iluzi, že postačí jenom další modernizace Abramsu či Leopardu. Odpovědí na řadu Armata by se měl stát od základu nový západní obrněnec.

Rusko přiznalo, že se jeho konstrukční filozofie tanků vyčerpala. Nyní je řada na Západu, aby provedl totéž u své koncepce. Ta pro změnu došla do extrémní podoby, pokud jde o hmotnost, jelikož tanky států NATO se vesměs blíží k neúnosným 70 tunám, kdežto hmotnost T-14 bude asi nižší než 50 tun. Bylo by ovšem zároveň velikou chybou podlehnout „opojení z Armaty“ a pokoušet se kopírovat ruskou konstrukci, která vychází z jakýchsi taktických požadavků ruské armády, od nichž se ty západní mohou značně odlišovat.

Členské státy NATO by proto nyní měly vybídnout zbrojovky, aby předložily svoje vize příští generace tanků, jež by měly přinejmenším udržovat (či spíše zlepšit) palebnou sílu, odolnost a pohyblivost soudobých typů, avšak při výrazném snížení hmotnosti. Tank Armata představuje radikální posun a velkou výzvu. Nezbývá než doufat, že západní státy rovněž dokážou provést koncepční změny a ruskou „tankovou výzvu“ přijmout.

Lukáš Visingr

Publikace: Echo24.cz, 13. května 2015