ZPRÁVY

Bezpečnostní politika Austrálie: Inspirace pro Evropu?

V Evropě stále častěji zaznívají hlasy, aby Evropská unie přijímala vůči ilegálním imigrantům podobně tvrdá opatření jako nejmenší kontinent.

Vzestup Australských obranných sil

V Evropě se toho o ozbrojených silách Australského společenství příliš mnoho neví, nejspíše i proto, že se tato země nalézá doslova na druhém konci světa a obvykle představuje spíše téma pro vtipy, dobrodružné filmy a poutavé dokumenty. Australské ozbrojené síly (oficiálně ADF, Australian Defence Force) jsou však ve skutečnosti vysoce vyspělé, zkušené a sehrávají velice důležitou úlohu v zajišťování bezpečnosti ve východní Asii a Pacifiku. Není tady příliš známý ani fakt, že Austrálie patří mezi nejtěsnější spojence USA, pro které má v této oblasti podobně významnou pozici, jakou má Velká Británie v Atlantiku. Toto spojenectví má hluboké kořeny a zahrnuje společný boj nejen v první i druhé světové válce, ale také (což se zde opět poměrně málo ví) ve válkách v Koreji a Vietnamu, kde nejmenší světadíl nasadil silné kontingenty. Od 80. let se ale bezpečnostní politika Austrálie začala pomalu měnit a kromě společných operací pod velením Američanů (a)nebo Britů se začalo plánovat i samostatné působení ADF. Změny se naplno projevily v roce 1999, kdy nastala takříkajíc „hvězdná hodina“ australských vojáků. Východní Timor, od roku 1975 okupovaný Indonésií, se rozhodl pro samostatnost, po čemž se však rozpoutalo násilí indonéských milicí, které mělo prakticky charakter genocidy Timořanů. Australané se postavili do čela koalice INTERFET a 12. září 1999 se v Timoru vylodily jejich jednotky, které začaly potlačovat indonéské milice. Operace nebyla úspěšná jen vojensky, ale i politicky, protože díky podpoře Australanů se ve Východním Timoru začalo dařit „budování státu“. Australané dodnes působí nejen v této zemi, ale i v řadě dalších států regionu; dokonce se říká, že bez podpory australských vojáků i civilních odborníků by řada ostrovních státečků, které se nacházejí v jihovýchodní Asii a Tichomoří, zřejmě nemohla fungovat. Australané tak v podstatě převzali roli garanta bezpečnosti v regionu.

Tvrdá politika vůči ilegální imigraci

Australská bezpečnostní politika vychází z teze, že bezpečnost země nelze zajistit bez stability a bezpečnosti jiných států, které se nalézají v její blízkosti. Její součástí je ovšem zároveň také důraz na zajištění vnitřní stability Austrálie, z čehož vychází i politika vůči imigrantům. Ta se stala předmětem velmi širokých diskusí a získala nejmenšímu světadílu jak kritiku od různých lidsko-právních organizací, tak i hlasitý potlesk těch, kdo považují masivní imigrací ze třetího světa do vyspělých zemí za nebezpečí. Austrálie totiž svou imigrační politiku hodně přitvrdila a ADF za pomoci lodí a letadel (včetně bezpilotních strojů) systematicky pátrají po plavidlech s uprchlíky, kteří do Austrálie směřují ponejvíce z Indonésie. Jestliže je takový člun zachycen, je zpravidla nekompromisně vrácen do země původu. A pokud už se imigrantům nějak podaří se do Austrálie nelegálně dostat, mají zakázáno tam zůstat trvale a jsou deportováni do táborů, jež se nacházejí na ostrovech Papua-Nová Guinea a Nauru. Alternativní možností je přesídlení do Kambodží, která má s Austrálií dohodu, podle které přijímá uprchlíky výměnou za finance od australské vlády (dnes už ale Kambodža pokračování tohoto systému odmítá). Kromě toho ale Austrálie zaujímá neobyčejně ostrý postoj vůči těm cizincům, kteří už v zemi žijí, ovšem u nichž existují potíže s integrací. Zřejmě nejznámější jsou v tomto smyslu výroky, jež pronesla někdejší předsedkyně vlády Julia Gillard. Řekla např.: „Přistěhovalci, a ne Australané se musí přizpůsobit.“ Nebo: „Toto je naše země a náš životní styl a my vám dáváme příležitost, abyste si to vše užívali. Ale pokud tady budete fňukat a stěžovat si na naši ústavu, naše závazky, naši křesťanskou víru nebo náš životní styl, potom vás vyzývám, abyste využili další výhodu velké australské svobody: práva odejít. Pokud tady nejste šťastní, pak odejděte. Nebudeme vás nutit tady zůstat.“ Tyto věty jsou o to zajímavější, že Julia Gillard nenáleží ke „křesťanské“ pravici, nýbrž naopak do levicové Australské labouristické strany.

Inspirace pro země Evropské unie?

Austrálie se pochopitelně stala terčem tvrdé kritiky a kromě nevládních organizací pro obranu lidských práv ji odsoudila i OSN. Kritici tvrdí, že Austrálie porušuje závazky, které vyplývají z Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, podle níž mohou uprchlíci žádat o azyl, a že přesouvá svou odpovědnost na jiné země. Jenže australské vládě, bez ohledu na to, zda se jedná o vládu konzervativců nebo labouristů, tato kritika zjevně moc starostí nedělá. Dokonce je nyní zřejmé, že se zvláště v Evropě setkává se stále větší podporou, neboť stávající politika EU vůči vlnám statisíců imigrantů z Afriky a Středního Východu nevede k ničemu. Naopak se množí hlasy, které volají po radikální změně evropské imigrační politiky, která by měla čerpat inspiraci právě z australského vzoru. Návrhy „zavřít hranice“ EU, hlídat je i s pomocí vojska a nedovolit usazování dalších imigrantů z kulturně zcela odlišných zemí představují právě to, co již několik let provádí Austrálie. Pozoruhodné ale také je, že už se nejedná „jen“ o volání stále větší části nespokojené veřejnosti v evropských zemích, ale i o námět činnosti některých vlád. Současný australský premiér Tony Abbott v květnu 2015 uvedl, že vlády několika evropských zemí se v utajení, ale oficiálně obrátily na australskou vládu s žádostí o podrobnější informace ohledně fungování její imigrační politiky. Neupřesnil ovšem, o které evropské země šlo. Nyní je ale každopádně stále více jasný kontrast mezi výsledky evropského a australského přístupu, jelikož australská politika funguje velmi efektivně i preventivně. Ačkoli imigrace na nejmenší světadíl samozřejmě neklesla na nulu, výše popsaná opatření vskutku dramaticky snížila počet ilegálních imigrantů. Pokud potenciální uprchlík ví, že ozbrojené síly cílové země vynakládají velké úsilí na vracení imigrantů do zemí původu a že i v případě přistání v Austrálii se nebude moci v zemi usadit, určitě to znamená výrazný pokles motivace. Naopak současná imigrační a sociální politika EU působí fakticky spíš jako „magnet“.

Směřování k regionální hegemonii

Tvrdá politika vůči ilegálním imigrantům pochopitelně není hlavní ani nejdůležitější položkou v bezpečnostní politice Australského společenství. Tu nyní ovlivňuje především vzestup Číny (a její ambice v Pacifiku) a radikálního islamismu v jihovýchodní Asii. Z těchto důvodů se již řadu let odehrává nenápadné, ale komplexní a zásadní přezbrojení ADF směrem k navyšování kapacit pro „projekci síly“, tj. působení v zahraničí. Právě proto Austrálie nekupuje nebo chce nakupovat např. nové nadzvukové bojové letouny, strategické transportní a tankovací letouny, vrtulníkové výsadkové lodě, torpédoborce schopné zajistit i protiraketovou obranu nebo velké oceánské ponorky. Lze říci, že Austrálie cílevědomě směřuje k pozici regionálního hegemona, jenž bude mít rozhodující slovo v politické a vojenské sféře v oblasti Pacifiku. Stojí možná za zmínku, že Austrálie měla svého času aktivní jaderný zbrojní program a že je dnes i největším světovým producentem uranu. V uplynulých letech byl v Austrálii (a to i na nejvyšší politické úrovni) opakovaně oživen nápad na pořízení vlastních nukleárních zbraní, což by symbolicky završilo vzestup Austrálie mezi hlavní světové vojenské mocnosti. A opět se zde dá upozornit na kontrast se státy Evropské unie, jež v posledních letech svoje vojenské schopnosti většinou hodně redukovaly a teprve tváří v tvář ambicím Ruska a hrozbě Islámského státu se dostavuje jakési „probuzení“. Jak známo, Evropa má smutný sklon jednat obvykle za pět minut dvanáct, někdy spíše pět minut po dvanácté. Naopak Austrálie reprezentuje příklad státu, který dokázal zavčas a správně vyhodnotit bezpečnostní situaci a přijmout adekvátní (a především efektivní) opatření, a to mnohdy i navzdory kritice z nejrůznějších směrů. Austrálie by tak zřejmě mohla (a měla) být pro Evropskou unii příkladem nejen v oblasti politiky vůči nelegální imigraci, ale také v komplexním zajišťování vlastní bezpečnosti.

Lukáš Visingr

Prameny: ADF, ATM 11/2011, iDNES

Publikace: RadioDixie.cz, 16. září 2015