ZPRÁVY

Arabské ambice: Mocenská hra petrodolarových monarchií

Bohaté arabské státy podporují syrskou opozici i frakce v Libyi. Jejich letouny útočí na pozice Islámského státu, zatímco jejich pozemní i vzdušné síly se angažují v operaci v Jemenu. Země Arabské ligy chtějí vytvořit společné ozbrojené síly, jejichž součástí budou nejspíše i dvě lodě Mistral, které (zřejmě za saúdské peníze) získá Egypt. Kupují se rovněž nová bojová letadla či systémy protiraketové obrany. Z iniciativy „ropných“ monarchií byla vytvořena také 34členná koalice asijských a afrických muslimských zemí, jejímž cílem je boj proti terorismu a zároveň snaha bránit spojování islámu s terorismem. Země Zálivu tedy neskrývají velké ambice, avšak realizace velkých plánů naráží na různé překážky. Dokonce se zdá, že by některé z nich klidně mohly skončit jen jako prázdná gesta či ostudné debakly.

GCC v turbulencích „arabského jara“

Rada pro spolupráci v Zálivu (GCC, Gulf Cooperation Council) je organizací, do níž patří šest bohatých monarchií, které své příjmy získávají téměř výhradně z ropy a zemního plynu, a sice Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty (UAE), Katar, Kuvajt, Bahrajn a Omán. Dlouho šlo spíše o jakési pompézní fórum, kde se debatovalo o ekonomických a politických otázkách, ale v posledních letech začaly aktivity bohatých arabských států nabírat mnohem větší dynamiku. Samozřejmě to těsně souvisí s procesem, jenž je známý jako „arabské jaro“ a jenž vedl k pádu či destabilizaci mnoha dosavadních autoritativních režimů v arabských státech, a to vesměs ve prospěch islamistů. Druhým klíčovým faktorem je výrazný vzestup Íránu, protože expandující vliv šíitské islámské republiky (resp. její snaha exportovat doktrínu „islámské revoluce“) a její zbrojní programy (raketový a atomový) jsou sunnitskými monarchiemi vznímány jako vysoce nebezpečné. V minulosti platilo, že se konzervativní arabské režimy těšily téměř bezvýhradné podpoře USA, avšak politika prezidenta Obamy to změnila. Američtí vojáci se stáhli z Iráku a Američané začali podporovat politické změny v arabských zemích, protože se (a dnes už se to dá říci úplně otevřeně) naivně domnívali, že po jejich pádu bude následovat vznik demokracie dle západního vzoru. Pomineme-li Tunisko, kde jsou i tak výsledky hodně problematické, pak tento očekávaný vývoj nenastal nikde. Vládu Muslimského bratrstva v Egyptě nakonec museli svrhnout vojáci, Libye upadla do chaosu, v Sýrii začala brutální občanská válka a etabloval se Islámský stát, který představuje zaručeně jednu z největších hrozeb pro západní svět od konce studené války (ne-li dokonce vůbec největší). A aby toho nebylo málo, vypukl rovněž konflikt v Jemenu, kde se (ačkoli ne tak významně jako v Sýrii) angažuje Írán. Země GCC tedy zjevně dospěly k závěru, že budou muset začít jednat samostatně.

Ozbrojené intervence v Libyi a Sýrii

Již na intervenci v Libyi v roce 2011 se arabské státy podílely v měřítku, které bylo dříve dost neobvyklé. Oficiálně jich několik vyslalo vzdušné síly, ale snad nikdo nepochyboval, že právě od nich pocházela nemalá část dodávek zbraní pro libyjskou opozici. Katar posléze přiznal, že v Libyi operovaly i jeho pozemní síly. Také v Sýrii mohli tamní (převážně sunnitští) povstalci od začátku počítat se silnou podporou sunnitských monarchií, které společně s Tureckem stále představují hlavní sponzory většiny skupin, jež bojují proti režimu Bašára Asada. Situaci však značně zkomplikoval Islámský stát, jenž se opravdu strašidelnou rychlostí etabloval na severu Sýrie a Iráku a začal bojovat takřka proti všem, a to včetně jiných islamistů (jimž poté některá média začala dávat přívlastek „umírnění“, jakkoli je toto slovo hodně zavádějící). Po dlouhém váhání se proto USA i další členové NATO rozhodli pro vojenský zásah. V srpnu 2014 začaly nálety v Iráku a od září 2014 probíhají údery také v Sýrii, kde se angažují rovněž vzdušné síly některých arabských států. Sporadicky dochází také k zahraničním zásahům v Libyi, kde proti sobě stojí islamistická vláda „Libyjského úsvitu“ a proti ní sekulární Libyjská národní armáda (pod vedením bývalého Kaddáfího generála Haftára). Proběhlo tak několik leteckých úderů na cíle islamistů, resp. ve prospěch LNA, byť původci všech nejsou zcela jasní, protože oficiálně přiznal svou účast jen Egypt, spekuluje se však i o angažmá letadel UAE a Alžírska. Naprosto jiný charakter měly ovšem akce GCC na domácí půdě, kde bylo naopak vyvinuto veškeré úsilí k potlačení snah o změny režimů. Určitě nejvíce se to projevilo v březnu 2011 během protestů v Bahrajnu, jehož hranice na žádost tamního krále překročily jednotky Saúdské Arábie a UAE a tvrdě potlačily protivládní povstání. Mezi nejdůležitější argumenty pro zásah patřilo tvrzení, že protesty v Bahrajnu vyvolal a koordinoval Teherán.

Írán jako hlavní mocenský protivník

Již řadu let lze totiž v regionu Středního Východu pozorovat jakousi velice specifickou formu „studené války“, v níž stojí na jedné straně sunnitské monarchie a na straně druhé šíitský Írán. Jedná se o (většinou) tichý, ale značně intenzivní boj o moc, který má však i vysoce důležitou náboženskou a ideologickou rovinu, jelikož jde (mimo jiné) o získání dominantní role v celém muslimském světě. A vedle toho se začínají vynořovat i „přízraky minulosti“ v podobě perské říše, jež kdysi patřila mezi nejmocnější státní útvary na světě. Dominantní motivací Teheránu, přinejmenším podle většiny oficiálních prohlášení, je stále šíření šíitské podoby islámu, avšak začínají rezonovat i další motivy, jež pravděpodobně hrají u některých íránských elit (zejména těch ekonomických a vojenských) důležitější úlohu, než se obvykle soudí. Jde právě o odkazy na starou Persii, resp. cosi jako historizující nacionalismus. Pro řadu expertů ovšem není tento vývoj překvapivý, a dokonce se nabízí paralela se současnou Čínou, kde v reálné motivaci elit i v propagandě už daleko víc funguje čínský nacionalismus než zcela vyčerpané komunistické ideje. Ale takový vývoj v případě Íránu by arabské monarchie mohl znepokojovat možná i víc než ostré nábožensko-ideologické soupeření. V každém případě lze ovšem v posledních letech vidět výrazný vzestup Íránu, jenž se dostává do pozice regionální velmoci, což logicky přináší relativní oslabování sunnitských států. Ty samozřejmě znepokojuje i vojenská síla Íránu, který navzdory embargům dokáže stále přicházet s novými typy zbraní. Ačkoli mnohdy patrně jde o propagandistické fabrikáty, nelze pochybovat o tom, že Írán dokáže velice zajímavě kopírovat a kombinovat zahraniční vzory a omezeně přicházet s vlastními konstrukcemi. Írán své zbraně rovněž exportuje spřáteleným režimům, jako jsou ty v Iráku či Sýrii, a zásobuje různé nestátní ozbrojené skupiny (jako je libanonský Hizballáh). Mocenský vzestup Teheránu dokládá i fakt, že vývoz zbraní cílevědomě používá k šíření svého vlivu.

Kontroverzní výsledky akce v Jemenu

Právě vliv Íránu představuje i jeden z důvodů pro nejnovější vojenské dobrodružství bohatých arabských států, a to zásah v Jemenu. Ten je opravdu především agendou GCC, resp. zejména Saúdské Arábie, která tuto nestabilní zemi dlouhodobě chápe jako zdroj problémů. Zde jenom krátce připomeňme, že roku 2011 byl dlouholetý jemenský prezident Sálih přinucen odstoupit ve prospěch svého viceprezidenta Hádího. Ten ale musel záhy čelit rostoucímu tlaku šíitských Hútijů ze severu země, kteří potom navázali spojenectví se svým bývalým nepřítelem Sálihem a v lednu 2015 obsadili hlavní město Jemenu. Írán, který je dřív podporoval spíše symbolicky, výrazně navýšil svou pomoc, neboť se mu nabídla možnost významného rozšíření vlivu. Hádí uprchnul do Saúdské Arábie, která začala připravovat ozbrojenou intervenci, do níž se posléze zapojily další čtyři státy GCC, a sice UAE, Katar, Kuvajt a Bahrajn; neúčastní se Omán, který vlastně absentuje i v syrské operaci a snaží se dlouhodobě vystupovat spíše v roli „mediátora“ konfliktů (což souvisí s tím, že má z členů GCC relativně nejlepší vztahy s Íránem). Přidaly se ale i další země, např. Jordánsko, Egypt, Maroko a poněkud nečekaně Súdán (který dřív pojily celkem dobré vztahy s Íránem). V noci z 25. na 26. března začala kampaň náletů (tzv. operace Decisive Storm), jenže očekávané rychlé vítězství se nedostavilo. Již v dubnu začaly operovat v Jemenu i zahraniční zvláštní jednotky a v květnu se začaly přisouvat regulérní pozemní síly, nejprve vzduchem a po zemi a poté i po moři, jelikož u Adenu provedly síly Saúdské Arábie a UAE velkou vyloďovací operaci. V zemi dnes operuje již několik tisíc vojáků arabské koalice s těžkou technikou (včetně tanků Leclerc či obrněnců BMP-3) a byly přisunuty i protivzdušné systémy Patriot, aby chránily intervenční jednotky před balistickými střelami Hútijů. Úspěšný konec operace je však zatím v nedohlednu a spíše to vypadá, že Íránu podařilo zatáhnout státy GCC do „nekonečné války“ bez vyhlídky na úspěch.

Koncepce společných sil Arabské ligy

Nebyla samozřejmě náhoda, že 1. dubna 2015, tzn. záhy po zahájení intervence v Jemenu, byl na zasedání Arabské ligy avizován projekt budování společných ozbrojených sil. Ty by mohly mít celkový stav až 40 000 mužů, a sice rozdělených mezi složku pozemní (asi 35 000 mužů), leteckou (max. 1000 osob) a námořní (cca 3000 až 4000 mužů). Měla by existovat tři velení, a to pro speciální operace, síly rychlé reakce a záchranné mise. V čele uskupení má stát saúdský generál a velitelství se má nacházet v egyptské Káhiře. Nejpočetnější kontingenty mají zajistit Egypt a Maroko, velké počty pak Saúdská Arábie, Súdán a Jordánsko, zbývající státy Arabské ligy poskytnou menší personální příspěvky dle svého uvážení. Záhy po publikování záměru se objevily nadšené reakce v tom smyslu, že arabské státy konečně vytvářejí společnou obrannou politiku, nebo dokonce že vznikne cosi jako „arabské NATO“. Většina odborníků přes Střední Východ ovšem vyjádřila daleko skeptičtější názor. Zejména je sporné, jak moc jsou tyto plány vůbec realistické, protože budování a udržování společných ozbrojených sil představuje velice náročný úkol i pro daleko vyspělejší země, jak dokazují síly rychlé reakce NATO nebo bojové skupiny EU. A dokonce i v případě úspěchu by platilo, že takové hypotetické společné síly by nebyly z podstaty vlastně ani tak „arabské“, nýbrž spíše sunnitské, protože do projektu se mají zapojit především sunnitské státy, resp. bohaté monarchie Zálivu a jejich spojenci. Dá se tudíž očekávat, že hlavním posláním těchto jednotek by byla ochrana stávajících vlád proti doktríně „islámské revoluce“, resp. proti vlivu Íránu. Je příznačné, že se na projektu nepodílí dvě země s velkým podílem šíitů a dobrými vztahy k Teheránu, tedy Irák a Libanon (členství Sýrie bylo kvůli konfliktu pozastaveno). Z tohoto pohledu by ozbrojená intervence v Jemenu mohla být i jakousi demonstrací schopností oněch společných sil, ale její velmi diskutabilní výsledky jsou spíše argumentem pro ty, kdo o celém projektu pochybují.

Nákupy útočných i obranných zbraní

O účelu oné vize ledacos naznačují zbrojní akvizice arabských států, jež se začínají orientovat na schopnost „projekce síly“ (tzn. na expediční působení) a současně budování kapacit, jež by měly sloužit jako účinná odstrašující obrana i prostředky pro dálkové údery. Nejviditelnější je záměr Egypta koupit dvě francouzská vrtulníková výsadková plavidla třídy Mistral, která byla původně postavena pro Rusko. Tento kontrakt hodlá zřejmě financovat Saúdská Arábie, jež je také sama (společně s UAE) jedním z největších importérů konvenčních zbraní na světě. Státy GCC tak dnes nakupují hlavně víceúčelové bojové letouny, jako jsou stroje F-15 Strike Eagle, Eurofighter Typhoon nebo Dassault Rafale, a k nim přesně naváděné zbraně vzduch-země, jež v některých případech umožňují vlastně strategické dálkové údery. To naznačují i objednávky letadel pro vzdušné tankování, zatímco nákupy dopravních strojů jako C-130J Super Hercules či C-17A Globemaster III nejspíše mluví ve prospěch záměru transportovat početné expediční síly vzduchem. Velký význam se ale přikládá i obraně, a to zejména proti rostoucímu arzenálu íránských balistických raket, protože hned čtyři členské státy GCC (a sice UAE, Katar, Kuvajt a Saúdská Arábie) objednaly americké protiraketové systémy Patriot PAC-3 a první dvě země také výkonnější komplety THAAD. Zároveň je ovšem nutné si všimnout, že doby, kdy bohaté arabské země kupovaly zbraně takřka výhradně od USA a západní Evropy, už patří minulosti, protože stále více zakázek získává Rusko, které již dříve prodalo např. vozidla BMP-3 armádě Emirátů. Do Saúdské Arábie by brzy mohly zamířit např. tanky T-90 a protivzdušné komplety S-400, zatímco Egypt vyjednává mj. o letounech MiG-35, vrtulnících Ka-52K (paradoxně pro lodě Mistral) či protivzdušných systémech S-300VM. O místo na tomto trhu se však hlásí také Čína a Pákistán, které nabízejí mj. lehké stíhačky FC-1.

Snaha o řešení personálních problémů

Arabské státy zkrátka využívají své petrodolary k nakupování špičkové vojenské techniky, jež by jim měla pomoci udržet převahu nad Íránem. Ale jak známo, zakoupit si moderní zbraně je jedna věc, umět je dobře obsluhovat je však věcí zcela odlišnou. Nebude určitě překvapivé, že o personálních kvalitách většiny armád zemí GCC panují značné pochybnosti a že neoficiálně lze mezi západními důstojníky i civilními experty slyšet skutečně dosti nelichotivá hodnocení. Přetrvávající obrovská korupce a nepotismus v bohatých arabských monarchiích pochopitelně pracuje proti odbornosti a kvalifikaci vojáků. V tomto smyslu je velmi zajímavý kontrast mezi členy GCC a Jordánským královstvím, jehož ozbrojené síly bývají naopak hodnoceny vysoko. Výsledky intervence v Jemenu, kde hrají hlavní úlohu jednotky Saúdské Arábie a Emirátů, lze opravdu jen těžko označit za příkladné, neboť ani po několika měsících nebylo dosaženo nijak velkého pokroku proti daleko hůře vyzbrojeným silám Hútijů a jejich spojenců. Arabské země zaznamenávají nepříjemné ztráty, a pokud mělo být jedním z cílů intervence dokázat, že GCC dovede v regionu zasáhnout ve prospěch svých zájmů i samostatně, resp. bez USA, pak realita dnes dokazuje spíše pravý opak. Boje různých kmenů, klanů a frakcí v Jemenu totiž podezřele připomínají Afghánistán a místo očekávaného rychlého vítězství přinesla operace spíše špatně skrývané fiasko. „Ropné“ monarchie se tak nyní pokoušejí využít svoje bohatství pro vítězství jiným způsobem, jímž je „outsourcing války“. Ve snaze snížit ztráty, které už vzbuzují odpor i doma, začaly Saúdská Arábie a Emiráty nahrazovat své vojáky silami chudších zemí, jež za to získávají finanční pomoc. Od října 2015 tedy do Jemenu přicházejí Súdánci a poté se připojily síly Mauretánie a Senegalu. Jsou najímáni také zcela regulérní žoldnéři a dle zpráv z listopadu 2015 už v Jemenu bojují řádově stovky Jihoameričanů.

Reakce na Obamu a politika Moskvy

Samostatné operace, budování expedičních kapacit, diverzifikace dodavatelů zbraní či užívání ekonomické síly ve prospěch přímého angažmá chudších zemí (ačkoliv se jedná o mimořádně kontroverzní přístup) ukazují, že se arabské státy takříkajíc pokouší o „emancipaci“. V zásadě jde o komplexní reakci na středovýchodní politiku USA, resp. prezidenta Obamy, který hodně tlačil i na prosazení „jaderné dohody“ s Teheránem. Ačkoli jejím největším kritikem je Izrael, ve skutečnosti ji vůbec nevítají ani převážně sunnitské arabské státy. Vedle oprávněných obav z jejího skrytého porušování (tj. pokračování vývoje íránských jaderných zbraní) existuje také obava z následků zrušení sankcí, protože pokud by došlo k plné implementaci dohody, Írán by mohl nakonec nakupovat vojenské technologie, jež by mu umožnily získat kvalitativní náskok nad arabskými státy. Také proto lze dnes vidět hodně paradoxní situaci, že arabské monarchie podporují syrskou opozici, proti které bojuje koalice syrské vlády, šíitského Íránu a Ruska, ale současně se připravují velké rusko-arabské zbrojní obchody. Státy GCC totiž začínají sledovat podobnou politiku jako Izrael, jehož vztahy s Washingtonem značně ochladly, zatímco vztahy s Moskvou prožívají velký rozkvět. Přestože se Američané už takřka zoufale snaží udržovat si v regionu alespoň nějaký vliv (jak ukazují mj. jejich snahy o vycvičení syrské opozice, jejichž výsledky jsou dosud spíš tragikomické), ve skutečnosti se na názor Washingtonu bere menší a menší ohled a stále více aktérů už jedná zcela samostatně. To se týká jak Izraele, tak i Turecka a právě zemí GCC. Ony vřelé vztahy Izraele i arabských monarchií k Rusku naznačují naděje, že Moskva dokáže Írán takříkajíc „udržet na uzdě“, neboť na Washington se už v tomto směru spoléhat nelze (a americké představy, že by mohlo nastat jakési celkové sblížení USA a Íránu, jsou snad ještě naivnější než idealistické představy o „arabském jaru“). Tím, kdo v této situaci jednoznačně nejvíce získává, je evidentně Moskva.

Překážky v podobě skrytých rozporů

Ačkoli se totiž Rusko zjevně snaží o vytvoření jakési „šíitské osy“, do níž by měl náležet Írán, Irák a Asadova Sýrie, rozhodně se nechce vzdát vlivu ani v sunnitských arabských státech. To je zajisté rovněž jedním z důvodů oněch rozhovorů o velkých zbrojních zakázkách s Egyptem a Saúdskou Arábií. Kreml jednoduše postupuje podle klasické poučky „rozděl a panuj“, podle které by mohl dospět až k pozici jakéhosi regionálního arbitra, který by dokázal (vlastně místo USA) ovládat vztahy šíitských a sunnitských států a Izraele. Není ale příliš pravděpodobné, že by státy GCC usilovaly o něco podobného, jelikož jejich zájmy jsou od ruských v dlouhodobé perspektivě koneckonců značně odlišné. Současně ale zatím nevypadá příliš věrohodně ani to, že by arabské monarchie dokázaly v této složité hře postupovat jednotně, aby si tam vydobyly skutečně silnou a pevnou pozici. Problém je totiž v tom, že přes dnes deklarované spojenectví existují mezi nimi velké rozpory. Pomineme-li specifickou pozici Ománu, který se pokouší i o dobré vztahy s Teheránem, pak hlavní konfliktní linie leží mezi Saúdskou Arábií a Emiráty na straně jedné a Katarem na straně druhé. Katar je totiž dosud hlavním sponzorem Muslimského bratrstva (ačkoli přece jenom své vztahy s ním trochu uvolnil), kdežto Saúdská Arábie a UAE jeho vlivu vzdorují; proto podpořily vojenský převrat v Egyptě a stále podporují sekulární síly generála Haftára v Libyi, kdežto Katar (a spolu s ním i Turecko) stojí na straně islamistického „Libyjského úsvitu“. Také v konfliktu v Sýrii podporují jednotlivé arabské monarchie odlišné, často i znepřátelené frakce. V neprospěch GCC hraje i zjevně problematická kvalita personálu (a najímání žoldnéřů sotva představuje klíč k úspěchu). Navzdory velkým ambicím „ropných“ monarchií lze tedy předpokládat, že nejvyšší příčky velmocenské hry o Střední Východ budou i dále obsazeny jinými, mnohem zkušenějšími aktéry.

Lukáš Visingr
Autor je spolupracovníkem redakcí ATM, Střelecká revue a Echo24.

Publikace: NATOaktual.cz, 12. ledna 2016