ZPRÁVY

Šíitský Bahrajn a nezadaný "proizraelský" ománský sultán

Bahrajn (hlavní město Manamá) s jedním miliónem obyvatel ( rezidenti bez státního občanství, zejména Indové, tvoří polovinu) je spojen se Saúdskou Arábií mostem, který vede po nasypané hrázi (most krále Fahda, přezdívaný „Johnny Walker“), kterého využívají především občané Saúdské Arábie, kteří na Bahrajn jezdí za víkendovými radovánkami (ženy zde mj. mohou řídit auto) …

Bahrajn, nepřidružený ostrovní emirát, je „bohatý“ na pusté ostrůvky, ale nejchudší na ropu a zemní plyn , má však jiné geostrategické přednosti, které využívá US 5. flota, která má na základně Džaffar své velení.

Washington si z Bahrajnu učinil „vrchní velitelství leteckých a námořních sil, jakož i námořních jednotek zvláštního určení „ …  Velení zvláštních leteckých operací /CENTAF/AFCENT  US armády zajištˇuje základna Cheikh Issa .

Počátkem 19.stol. na Bahrajn , původně portugalské kolonie, vtrhla vojska jak Ománu, tak Saúdů, od poloviny 19.stol. podepsal protektorátní smlouvu s Británií, po odchodu Britů ze Zálivu v roce 71 vyhlásil nezávislost .

Sunnitská dynastie Chalífa v šíitském Bahrajnu vládla za podpory zbohatlé šíitské rodiny al-Safar, se kterou se sňatky nikdy nemísila, aby nezvýšila její politický vliv …

 „Protektorát“ Británie Bahrajn (smlouva povolovala základny + zastupování Bahrajnu v zahraničněpolitické sféře, v letech 26-58 na Bahrajnu de facto vládl britský poradce emíra Charles Belgrave) , intenzívně obchodoval s Indií, jejíž kulturní vliv se promítl mj. na bahrajnské kuchyni …

Teherán si na Bahrajn nikdy nepřestal činit nároky, v 11/57  Bahrajn vyhlásil svojí 14. provincií …

Bahrajn využil občanské války v Libanonu v 70.letech k tomu, aby se vyhlásil za „ druhý Bejrút“ , ze kterého světové banky vyhnala válka, a  stal se tak prominentním centrem islámského bankovnictví ( daleko významnějším centrem je však Malajsie), kterému nesmírně nahrálo 9/11, po kterém Rijád přesunul část svých vkladů z US bank do bank na Bahrajnu (má asi 400 finančních institucí, 70% obyvatel Bahrajnu pracuje v bankovním sektoru)  …                

Bahrajnu však v posledním desetiletí vyrostl velký konkurent v emirátu Dubaj, který produkuje jednu třetinu bohatství UAE, který se stal nejen mocným přístavním a turistickým  centrem, ale po 9/11  hlavně finanční „mekkou“ , která jako první otevřela v 9/05 elektronickou burzu, v obchodě UAE uplatňují  anglosaské obchodní právo .

Bahrajn profituje zejména ze svého postavení „off-shore banky“, žádné daně z příjmů ani z čehokoliv jiného, podniky mohou být ze 100% vlastněny cizinci,  jsou zde např. pobočky Stanley Morgan či Deutsche Bank .

Bahrajnu roste konkurence i na Západě, kde islámská bankovní „okénka“, která jsou v souladu se šaríjou, která zakazuje lichvu (mnohé islámské banky zbohatly tím, že si ponechaly úroky z vkladů svých klientů), dnes otevřely již mnohé západní banky, jako první britské, a při mnohých západních Obchodních a průmyslových komorách fungují akademie, které vyučují islámské bankovnictví ( a naopak islámské banky se globalizují, a šaríju „přizpůsobují“ mnoha produktům, které nabízí západní bankovnictví, obligace, garance, investiční fondy) …

V 4/06 se šest zemí Zálivu ( Saúdská Arábie,Kuvajt, Katar, Bahrajn, Omán + UAE)  dohodlo na vytvoření společné měny, arabského "eura", a to do roku 011, nedohodly se však, kde bude sídlo případné společné Ústřední banky, zda na Bahrajnu či v Dubaji.

Po pádu šáha v Teheránu a vyhlášení islámské republiky v 2/79 se bahrajnští šíitští islámisté (Islámská fronta za osvobození Bahrajnu) v roce 81 pokusili  o proíránský puč, který měl nastolit vládu bahrajnského islámisty Hudžatu Mudarisi, exilovaného v Teheránu.

V 90. letech  probíhaly pouliční boje mezi oponenty režimu, zejména šíity, a bezpečnostními složkami, mnoho demonstrantů bylo postříleno.

Bush II ve svém projevu o stavu unie v 1/03 ocenil „ demokratické“ změny, kterými prošel Bahrajn , ve kterém se emír v 3/02 vyhlásil králem „konstituční“ monarchie, když poté, co se v roce 99 palácovým převratem dostal k moci, vyhlásil v 2/02 novou „oktrojovanou“  ústavu (ústavní převrat ze 14.2.02) , která mu přes deklaratorní „rozdělení mocí“ zaručuje absolutistickou moc (může osobně novelizovat zákony a vyhlašovat nové formou dekretů) , o které se občané dozvěděli 14.2.02 z tisku  …

Jak uvádí Amnesty International, svévolné zatýkání oponentů, včetně jejich dětí nad 12 let, kteří mizí v mučících střediscích ( děti v emirátech mohou legálně pracovat od 12-13 let, pro práci v rodinných podnicích a na venkově minimální věková hranice stanovená není ) , v rámci protiteroristického boje nabylo na intenzitě, třebaže emír po svém nástupu v roce 99 vyhlásil v 1/01 „liberalizaci“ , obnovil ústavu z roku 73, propustil politické vězně, dalším povolil návrat z exilu, ženám udělil volební právo, a vyhlásil, že „ Bahrajn končí s mučením při výsleších “  (Bahrajn mučil, třebaže Úmluvu proti mučení ratifikoval, v roce 01 delegace OSN přímo v Bahrajnu vybídla emíra, aby s praktikami mučení nejen skoncoval, ale oběti i finančně odškodnil) , a zrušil zákon o státní bezpečnosti, který povoloval držet zatčené oponenty režimu po tři roky v kobkách, aniž stanuli před soudem …

O 12 měsíců později vydal výsměšný dekret, kterým omilostnil veškeré mučitele z let 75-99, a odmítl finanční kompenzaci pro jejich mučené oběti, či jejich rodiny, pokud mučení nepřežili . Bezpečnostní složky v rámci boje proti terorismu se opět staly „legálně beztrestné“ s pravomocemi provádět právo útrpné …

V 4/03 měla emírova rodina „problém“, když zkrachovaly dva „vytunelované“ veřejné penzijní fondy . Byla vytvořena vyšetřovací komise, a aby neměl průšvih premiér, strýc emíra, jenž je premiérem od roku 71, vláda oněm fondům „věnovala“  32 miliónů euro, načež emír strýce potvrdil ve funkci  …

Hlavní bahrajnská organizace pro lidská práva byla v roce 04 rozpuštěna, a její šéf sociolog Abdulhadi Khawaja byl odsouzen na jeden rok do vězení, protože ve výroční zprávě uvedl, že 80.000 šíitských Bahrajnců  žije pod prahem chudoby, emír jej však milostivě omilostnil …

V 6/06 emír prohlásil, že je připraven podepsat Úmluvu OSN o občanských a politických právech, načež bahrajnští islámisté demonstrovali a provolávali Smrt Západu ,,,

V 3/06 neuspěli islámisté v místních volbách do městských zastupitelstvech, a to poté, co 20 jejich kandidátů, šéfů jejich stran a straniček „ se beze stopy ztratilo“  v Bangkoku, kde se neplánovaně zastavili při svém návratu z islámské konference v Malajsii …

První  „parlamentní volby“ na Bahrajnu se sice konaly „již“ v roce 75 , ale vzápětí poté, co parlament odmítl přijmout zákon o státní bezpečnosti, emír zvolený parlament rozpustil, a ústavu z roku 73, zaručující občanská práva,  „pozastavil“ , 1% voličů uvrhl do žalářů a stovky intelektuálů skončily v londýnském exilu  …

Parlament je  jen dekorativní institucí bez jakýchkoliv pravomocí, je od roku 92 dvojkomorový, první komora je volená, členy Poradní rady, druhé komory parlamentu, stejně jako členy vlády, soudce Nejvyššího soudu a Ústavního soudu,  jmenuje ze svých příbuzných emír … Proto pro vládnoucí sunnitskou elitu frustrující vítězství šíitů v roce 06 znamenalo jen to, že šejk Ali Salman mohl lépe bránit zájmy šíitské komunity, ale v žádném případě nebyl ohrožen monopol sunnitů na panování …

V „parlamentních volbách“ z 12/06  30 míst ve 40členném „parlamentu“ získali islámisté, sunnité i šíité, kteří brojili proti „liberálům“  (cílem emírovy rodiny je zabránit šíitům získat parlamentní většinu, v předvečer těchto voleb se proto konal proces s 27 bahrajnskými šíity obviněnými z plánování svržení emírovy rodiny, před soudem prohlásili, že byli k doznání donuceni mučením ) …

Za sunnity Muslimští bratři (pod názvem Společenství národního islámského fóra (politické strany jsou ve státech Zálivu zakázány, proto vystupují jako „společenství, hnutí „ apod.)  získali sedm křesel, jejich salafističtí spojenci z al-Assalah/Ryzost, získali 5 křesel, plus mohou doufat s podporou 10 „nezávislých“ sunnitských salafistů …

Přes vykonstruovaný politický proces 18 míst získala hlavní opoziční „strana“  pranýřující vládnoucí sunnitskou dynastii s názvem Společenství národní islámské dohody /al-Wifaq šejka Ali Salmana *1961, vystudovaného, jak se na šíitského duchovního sluší, v íránském Komu, rodišti zesnulého ajatoláha Chomejního ...

Šejk Ali Salman se aktivně účastnil šíitských demonstrací  v šíitských chudinských čtvrtích ve stylu palestinských intifád  s Molotovými koktejly a pálenými pneumatikami v letech 94-98 proti politicky a ekonomicky vládnoucí sunnitské elitě, které skončily až v roce 99 po nástupu nového emíra.

Ali Salman musel odejít do exilu, ze kterého se vrátil v roce 01, kdy nový emír Hamíd Issa Chalifa dva roky po svém nástupu na trůn vyhlásil amnestii a povolil „opoziční“  hnutí , ale v roce 02 zavedl  druhý „parlament“ /Poradní radu, složenou z jím jmenovaných blízkých přátel …

Šejk Ali Salman prohlašuje, že chce z Bahrajnu učinit „konstituční“ monarchii západního stylu, ve které se respektuje přání parlamentu.

Šejk by také chtěl přerozdělení půdy, kterou vlastní jen sunnitská oligarchie napojená na emírovu rodinu.

V 1/09 bahrajnský ministr vnitra zavřel v Manama mešitu šíitského hodnostáře Hasana Mesheima, známého kritika emírovy politiky. Zavření mešity zkritizoval šéf Rady islámských teologů Madžíd Mechaal, jenž ministra vnitra obvinil, že by chtěl kontrolovat nejen mešity, ale i imámy …

Navzdory veřejnému pranýřování šíitů jako páté kolony a loutek Teheránu ( zatímco místní emír je lokajem Rijádu , na jehož náklady bylo vystavěno spojení bahrajnských ostrovů s pevninou), většinoví bahrajnští šíité (70% obyvatelstva) zde již 300 let vládnoucí sunnitskou dynastii Chalífa, původem z Kuvajtu, odkud byla vyhnána Turky, protože šéfovala zdejším „pirátům“, kteří přepadali obchodní karavany plující z Basry + na Šatt-al-Arab ,  2x významně podpořili, a umožnili tak její přežití – v roce 71 během diskusí v OSN, kdy si Bahrajn nárokoval Teherán, podpořili „arabskou“ identitu ostrova, a v roce 01 v referendu, kdy jejich hlasy byly rovněž rozhodující.

V 10/010 proběhly další „volby“ , jejichž „volební kampaň“ začala  13.8. 010 ostentativním zatčením dvou šíitských radikálních hodnostářů na letišti v Manamá po jejich příletu z Londýna/LON, kde ve Sněmovně lordů,  do níž byli „ k diskusi“ pozváni, emírovu rodinu opulentně vykreslili jako diktátorskou, marnotratnou a zkorumpovanou .

Dalším aktem dějství v rámci volební kampaně bylo, jako obvykle, zinscenování politického procesu s 23 šíitskými organizátory údajného puče proti emírově panování .

Proces odsoudilo několik mezinárodních nevládních  organizací, které nepřesvědčila ani  „doznání“ všech 23 obžalovaných napojených na bahrajnskou opozici exilovanou v LON (kterou LON odmítá vyhostit), že jsou „ islámistickými teroristy“ ( za teroristy jsou označováni i příslušníci nekonfesní strany Wa´ad, jejíž webové stránky Manamá blokuje) …

Nicméně Bahrajn, stejně jako všechny bohaté státy Zálivu, si jakékoliv nepěkné volební překvapení pojistily hlasováním  a loajalitou svých početných bezpečnostních složek, včetně soudců, tvořených v drtivé většině z naturalizovaných sunnitů  především z Jordánska, Egypta, či Sýrie …

Bahrajn a Dubaj mohou být nazvány odlitkem singapurského modelu s kmotry, které nad nimi drží ochrannou ruku – Rijád nad Bahrajnem , Abu Dhabi nad Dubajem …

Z konfesního hlediska je wahhábitský Bahrajn polotolerantní, vedle mešit jsou zde i hinduistické chrámy a jedna synagoga.

Bahrajn , na rozdíl od ostatních arabských států, si libuje ve vydávání knih, vzdělání platí stát, a třebaže školní docházka není povinná, základní a střední školy jsou přeplněné.

Tajná US diplomatická zpráva z 1.11.09  popisuje rozhovor mezi králem Hamídem Chalifou a US gen. Davidem Petraeus, ve kterém král zdůrazňuje, že má stejný názor na Paříží nabízené bitevní letouny Rafale, tj. že jsou vybaveny „zastaralou“ technologií, a tudíž je Bahrajn nekoupí …

Nepřidružený sultanát OMÁN

Omán, do roku 1648 po 150 let portugalská kolonie, s hlavním historickým městem a přístavem Maskat, má tři milióny obyvatel .

Omán byl až do pol. 19.stol. mocným státem s velkým lodˇstvem, který provozoval pirátství a výnosný obchod s otroky z východoafrického pobřeží , po podepsání protektorátní smlouvy s UK se stal  britským vazalským státem …

Sultán Kábus al-Sajíd *1940, dostal základní vzdělání na soukromé škole v Indii, od 16 studoval v Británii, od 20 studoval na UK voj. akademii Sandhurst. poté jeden rok sloužil u britské pěchoty v NSR.

V roce 64 odjel do Ománu studovat islámskou jurisprudenci, avšak jeho otec sultán Sajíd binTajmur, jenž po svém příchodu k moci protektorátní smlouvu s Británií jednostranně vypověděl (takže v roce 55 UK vojska vtrhla do Ománu) , odpůrce synovy plánované „bílé“ revoluce, svého syna, „trójského“ koně Britů,  uvrhl na šest let do virtuálního domácího vězení v královském paláci , odkud jej v 7/70  palácovým převratem v režii Londýna vysvobodili jemu věrní vojáci pod velením britských důstojníků,třebaže Kábus násilný převrat popírá a tvrdí, že otec sám abdikoval, a odjel do londýnského exilu ( i arabské zdroje tvrdí, že svého otce sultán nechal v LON zavraždit)  …

Sultán Kábus poté „sultanát Maskat a imamát Omán“ vyhlásil za „sultanát Omán“, a skoncoval s mezinárodní izolací, ve které jeho otec záměrně setrvával, v roce 71 Omán vstoupil jak do OSN, tak do Ligy arabských států.

Kábus neváhal ukončit politickou rivalitu se Saúdskou Arábií, vypravil se do Rijádu a přesvědčil krále Fahda, jenž vyhlásil džihád  Násirovi (podezřele zemřel již v roce 70)  a všemu „rudému“ ,  že bude jeho platným spojencem v boji proti „levičáství“ v Zálivu  …

Kábus ustoupil v některých  pohraničních sporech , takže ku vzájemné spokojenosti byla podepsána tripartitní dohoda mezi Rijádem, Maskatem a UAE , ve které se Rijád zřekl svého nároku na důležitou hraniční oázu Burajmi (koná se zde proslulý velbloudí trh -velbloudí maso a velbloudí mléko patří ke zdejším pochoutkám) ve prospěch Ománu a emirátu Abu Dhabi,  zatímco jeho partneři mu učinili nemalé teritoriální ústupky na pobřeží Zálivu, hranice  Ománu se Saúdskou Arábií v obří poušti  Rub Cháli však byly delimitovány až v roce 90, přičemž topografické mapy si oba státy vyměnily až v roce 95 .

Hranice mezi Ománem a UAE nikdy nebyly vážného rázu, UAE v roce 92 sice souhlasily podřídit svoji suverenitu federaci, ale historické tribální nároky neumožnily dosáhnout územní celistvosti, proto např. na východě Emirátů a na severu Ománu část pohraničí oficiálně nepatří nikomu, protože i smlouva z roku 00 upravila jen malou část tohoto území nikoho  …

Na oplátku za  územní ústupky Kábuse  král Fahd přestal financovat rivala jeho otce v Londýně exilovaného imáma Gáliba, jenž v roce 57 podpořil UK jednotky, a poskytl mu rozhodující finance na jeho boj s promoskevskými separatisty v provincii Dhofar , kteří  byli Moskvou vyzbrojeni  a vycvičeni v rámci podpory  čerstvě „bratrského“  Jižního Jemenu (JLDR,Aden) …

Ománská armáda s těmito separatisty bojovala od roku 63 ( sultán Kábus po potlačení povstání v roce 75 vůdce povstalců  nečekaně omilostnil, a začal zlepšovat vztahy i s promoskevským Adenem, se kterým v roce 83 navázal diplomatické styky, třebaže k delimitaci vzájemných hranic došlo až v roce 92 – to již Aden v roce 90 opět splynul se Severním Jemenem, kdy sultán Kábus, na rozdíl od Rijádu, nepodporoval „separatisty Jihu“ , kteří sloučení Jižního Jemenu se Severním odmítli se zbraní v ruce , třebaže později udělil poraženým „ jižanským“  vůdcům politický azyl s podmínkou, že proti sloučenému Jemenu nebudou vyvíjet podvratnou činnost ) …

V roce 75 byla separatistická Lidová fronta pro osvobození Ománu , boj se kterou odčerpával polovinu financí sultanátu, zadupána s pomocí  saúdskoarabských peněz, britských  elitních jednotek SAS a  jednotek íránského šáha ( jako „četník Zálivu“ se Réza Páhlaví angažoval i v ogadenské válce),  který byl modlou dnešního sultána, zejména jeho  „bílá revoluce“/ uskutečněná shora, kterou Kábus hodlal provést v Ománu  ( šáh svoji revoluci provedl  ve stylu Stalinovy kolektivizace i přes mrtvoly mollů a jejich poslušných oveček, zejména na venkově ) …

Sultán Kábus se tak stal privilegovaným spojencem jak krále Fahda, tak íránského šáha Páhlavího, jenž mu vojensky pomohl  v rámci „něco za něco“ : mladý Kábus s Páhlavím v roce 74 podepsal dohodu o delimitaci svých námořních hranic, takže válečné lodě obou těchto států společně hlídkovaly v Hormuzském průlivu, + Kábus v roce 76 podpořil Páhlavího projekt  na zajištění regionální bezpečnosti, zatímco všechny ostatní arabské státy Zálivu se proti íránskému projektu kolektivní bezpečnosti postavily v obavě, že projekt jen maskuje rozpínavost Páhlavího ambic ( poté, co se Britové ze svých voj. základen v Zálivu stáhli, Páhlaví vojensky obsadil tři malé ostrůvky v Ománském zálivu , Malý a Velký Tomb + Abú Músa ) …

Po nástupu ajatolláhů k moci v 2/79 se všechny monarchie Zálivu začaly obávat vývozu íránské islámské revoluce zaměřené na svržení jejich proamerických režimů. Když Saddám Husajn napadl v 9/80 Írán, vznikla v roce 81 Rada pro spolupráci arabských států Zálivu, zaměřená na financování iráckých výdajů v jeho válce proti Teheránu …

V roce 80 sultán Kábus podepsal dohodu s Washingtonem o zřízení US voj. základen na ománském území, kterou je nutno prodlužovat každých 10 let, např. na ostrově Masira, kterou US zdědili po Britech. Právě ze svých základen v Ománu US letectvo bombardovalo  v 10/01 Afghánistán  ( v roce 85 však sultán navázal diplomatické styky i s Kremlem) …

Armáda Ománu o síle  asi 12.000 mužů je složena z žoldnéřů, zejm. egyptských, íránských a britských (asi 1000 britských důstojníků + letci jsou výhradně Britové) , velí jí britský plukovník.

Po svržení šáha sultán Kábus  v roce 80 opět navrhl vytvořit společnou obranu pro ochranu Hormuzského průlivu, ale  monarchie Zálivu tuto myšlenku opět zavrhly, protože jejich spojená skromná vojenská síla by ničeho nezmohla .

Do třetice společnou obranu o 100.000 mužích sultán Kábus navrhl vytvořit pro operaci spojenců  Pouštní bouře v roce 91, která rozdrtila Saddámovu armádu.

Šejkové Zálivu však opět dali přednost jen bilaterálním dohodám s Washingtonem o voj. pomoci při napadení a dodávkách vojenské techniky.

Teprve v roce 01 přistoupily na Kábusův návrhl, a vytvořily společnou Obrannou radu …

V roce 00 sultán Kábus  uzavřel dohodu o delimitaci svých námořních hranic s Pákistánem , a těží ze svého členství ve Společenství  pobřežních států Indického oceánu, jehož zakládajícím členem v roce 97 byl.

V 3/03 sultán Kábus  hlasoval pro rezoluci Ligy arabských států odsuzující US intervenci v Iráku , které se sunnitské arabské státy bály zejména proto, že by se v důsledku chaosu mohli v Bagdádu chopit moci iráčtí šíité …

Po celou dobu svého , dnes již 40letého panování, Kábus vyvíjel originální diplomacii, mnohdy odlišnou od diplomacie ostatních arabských států, např. v roce 78 podpořil mírové dohody s Izraelem z Camp Davidu (proto se také v roce 95 uskutečnila  historická návštěva izraelského premiéra Jicchaka  Rabina  v Ománu jako v prvním státu Zálivu, do kterého kdy izraelský premiér přijel  - byl zavražděn v 11/95, třebaže po vyhlášení druhé palestinské intifády musel Izrael v Ománu uzavřít své velvyslanectví  ) …

Domácí scéna

Sultán jmenuje svoji Poradní radu ,vytvořenou v roce 92, z podnikatelů , intelektuálů a zástupců regionů/kmenů (= místní politické honorace), která však radí jen studiem návrhů zákonů, a to pouze v ekonomických a sociálních aspektech, nemůže  mluvit do rozpočtu sultanátu  …

V roce 94  úřady oznámily,že došlo  k pokusu o svržení sultána Kábuse , 250 osob z vlivných obchodních kruhů bylo odsouzeno k vysokým trestům odnětí svobody, ale hned příští rok byly  u příležitosti oslav  25 let nezávislosti omilostněny v rámci amnestie pro politické vězně .

V roce 96 ,kdy sultán vyhlásil oktrojovanou ústavu (nepodléhá „ratifikaci“ ze strany národa, neomezuje jeho pravomoci, které ani taxativně nestanovuje), a volený , bytˇ čistě dekorativní parlament/ madžlis.

Volit však mohl málokdo, teprve v 10/03 Ománci od 21 let , včetně žen, získali všeobecné volební právo  (třebaže sultán jmenoval do své Poradní rady dvě ženy již v roce 94, což byl na  zdejší emiráty „revoluční“  krok ) …

Omán má od roku 03 asi dvě poslankyně, a tři ministryně …

Ústava vyhlašuje, že islám je státním náboženstvím a šaríja je jeho zdrojem, občanům zaručuje jistá práva, a taktéž zaručuje ochranu cizincům …

Ústava prohlašuje Omán za dědičnou monarchii, přičemž nástupnictví je omezeno jen na mužské potomky (on sám byl jediným synem předchozího sultána, který však měl několik bratrů ) , nejsou-li potomci po meči, sultán může svého nástupce jmenovat ( sultán Kábus je bezdětný, a zatím svého nástupce neurčil,  podle zásady primogenitury jím bude asi jeden ze synů jeho nejstaršího strýce prince Tárika Tajmura, jenž zemřel v roce 80 jako první a jediný premiér v historii Ománu . Kábus  se v roce 76 oženil se svoji sestřenicí Kamilou Tajmurovou *1951, ale vzápětí se s ní rozvedl  ) …

Ománský sultán je politicky nezávislejší než samotný saúdskoarabský král, jenž svá rozhodnutí musí konzultovat s rodinnou radou starších , zatímco ománského sultána žádná rodinná rada neomezuje …

75% obyvatel Ománu vyznává  Ibadhi islám (není ani sunnitský ani šíitský), nejstarší proud, který vznikl krátce (do 50 let), po smrti Proroka jako sekta stoupenců imáma Ibadha, a je vyznáván i na Zanzibaru ( menšiny ibaditů jsou i ve východní Africe a v Libyii) ,

Sunnité tuto sektu ztotožňují se sektou Kharijite, která  ostatní muslimy považuje za kafir/nevěřící, což ibadité odmítají, protože ibadité ostatní muslimské sekty považují jen za kuffar an- nima/ty, kteří odmítají Bohovu přízeň ...

17% Ománců jsou sunnité, šíité (většinou z Bahrajnu a saúdskoarabské provincie Ahsa) tvoří asi 8% .

5% obyvatel  Ománu jsou nemuslimové, mj. hinduisté, buddhisté, zoroastristé, sikhové, baháisté, a křestˇané (katolíci,protestanté, ortodoxní), sultán Kábus jako náboženský „liberál „ věnoval peníze na stavbu zejm. hinduistických chrámů .

Nezadaný sultán je fanouškem klasické hudby, má vlastní symfonický orchestr.

Omán, na rozdíl od ostatních monarchií Zálivu, se od samého počátku snažil zaměstnávat především Ománce, cizinci (půl miliónu Ásiatů) vždy byli až na druhém místě .

Zatímco pracovní doba soukromého sektoru je podle zákona 45 hodin , tak jako ve všech zdejších emirátech úředníci mají jen 35 hodinovou týdenní pracovní dobu .

Pouze v Ománu je stanovena minimální mzda, asi 270 dolarů měsíčně, se nevztahuje na zahraniční námezdní pracovní sílu …

Dlouhodobé smlouvy na těžbu zemního plynu má Omán uzavřené s Indií, Japonskem a Jižní Koreou.

Omán je oblíbeným místem nejen bohatých turistů, ale i dopadu meteoritů, celkem zde dopadlo 20%  z nich.