ZPRÁVY

Českou republiku čeká nový „boj o Hrad“

25. výročí sametové revoluce přineslo i velké protesty proti prezidentu Miloši Zemanovi, jenž pozbyl velkou část veřejné podpory. Jeho kroky v zahraničně-politické oblasti vyvolaly určité znepokojení v zahraničí a premiér Sobotka chce, aby prezident svoje aktivity více konzultoval s vládou. Ze začátku zdánlivě idylické soužití levicového prezidenta s vládou levého středu by se překvapivě snadno mohlo změnit v ostrý konflikt.

Nebylo by to zdaleka poprvé. Už za té často idealizované první republiky totiž probíhal „boj o Hrad“, resp. existovalo napětí mezi prezidentem a koaličními politickými stranami, jež potom dosáhlo vrcholu v letech 1926–1935, když se hledal nástupce T. G. Masaryka (a nebylo vůbec jisté, že se jím opravdu stane Edvard Beneš). A pokud jde o novodobou Českou republiku, tak téměř vždy existovaly značné rozdíly mezi Václavem Havlem či Václavem Klausem na straně jedné a agendou vlády (a to jakékoli) na straně druhé.

Český prezident má sice úzké ústavní pravomoci, jak je v parlamentních systémech běžné, ale přece jenom požívá poměrně velké autonomie v oblasti zahraniční politiky a disponuje značně velikým neformálním vlivem. Předchozí dva čeští prezidenti se nejednou pohybovali na hraně ústavy a na mezinárodní scéně postupovali dle svých názorů a přesvědčení. Vzpomeňme třeba na absurdní spor mezi Václavem Klausem a tehdejším premiérem Jiřím Paroubkem, jenž chtěl hlavě státu nakonec i zakazovat zahraniční cesty.

Sobotkova vláda se (aspoň oficiálně) hlásí k odkazu Václava Havla, resp. k zahraniční politice akcentující lidská práva. Václav Klaus prosazoval a Miloš Zeman dnes prosazuje přístup, jenž staví na první místo ekonomickou diplomacii, což pak vede ke vstřícnosti vůči režimům, které nejsou z hlediska demokracie zrovna vzorové. Zřetelný příklon k Rusku u prezidentů Klause a Zemana tak zákonitě vyvolává napětí ve vztazích s vládou.

Fakt, že prezident Zeman byl zvolen v přímé volbě (a tudíž se může zaštiťovat bezprecedentní demokratickou legitimitou), jeho pozici určitě posiluje. Bylo by ovšem mylné se domnívat, že nepřímo zvolený prezident by se choval jinak, což ostatně nejlépe ukazoval Václav Klaus. To, že mezi Hradem a Strakovou akademií (popřípadě Černínským palácem) stále jiskří spory, má kořeny v samotné povaze a vnímání prezidentské funkce.

Ve většině republik EU je prezident o málo více než „živé razítko“ a „kladeč věnců“. Ruku na srdce, kdo tady před ostudným házením vajíček znal jméno německého prezidenta? Sami Češi však svou hlavu státu vidí jinak než jako „pouhého“ vysokého úředníka. Patrně se ozývá starý monarchistický instinkt, díky němuž Češi chtějí v čele země veliký symbol, autoritu, cosi jako „majestát“ či „vůdce“. Proto žádají, aby na Hradě (když tam nemůžou mít krále) měli opravdu silnou osobnost, nikoli šedivého byrokrata.

O výjimečné autoritě a symbolické síle Masaryka a Beneše jistě nelze pochybovat. Když nyní vynecháme prezidenty z éry totality (byť přinejmenším Antonín Zápotocký a Ludvík Svoboda se nemalé společenské autoritě těšili), pak Václav Havel, Václav Klaus i Miloš Zeman (ačkoli každý jinak) představovali či představují mimořádně výrazné postavy, u kterých zkrátka nelze očekávat, že se budou vždycky podřizovat mínění vlády.

Miloš Zeman brzy oslaví druhý rok ve funkci prezidenta. Z řad jeho odpůrců již znějí hlasy na téma jeho nástupce. Jelikož Zeman těžko bude oficiálním kandidátem nějaké silné strany (tím ostatně nebyl ani roku 2013), lze očekávat, že Česko skutečně čeká „boj o Hrad“ mezi nynější hlavou státu a stranickými kandidáty. Otázkou však je, zda kolísající podpora veřejnosti může Miloši Zemanovi k obhajobě vítězství postačovat.

Publikace: NašiPolitici.cz, 26. listopadu 2014