ZPRÁVY

Závody ve zbrojení

Zbraně a vojenská technika jsou občas terčem jednostranné kritiky lidí, kteří ji označují za cosi principiálně špatného. V některých případech tuto svou iracionální averzi přenášejí i na ty, kdo se kolem zbraní pohybují. Sám jsem se s tímto fenoménem několikrát setkal. A zjistil jsem, že s těmito lidmi v naprosté většině případů vůbec nemá smysl diskutovat. Většinou jde o ideologicky zabedněné pacifistické fanatiky, kteří prostě nejsou schopní vnímat, že zbrojení může přinášet obrovské výhody všem, celé společnosti a lidstvu. Zdůrazňuji, že může, nikoli nutně musí. Záleží na okolnostech, aktérech a jejich motivacích.

Častým argumentem těchto kritiků je tvrzení, že zbrojení podporuje války. To zní sice na první poslech logicky, ale není to pravda, resp. není to celá pravda. Jistě lze objevit celou řadu případů, kdy zbraně velmi pravděpodobně přispěly k nárůstu násilí; množství „malých válek“ v Africe vedených pomocí zbraní z bývalého východního bloku je nejlepším příkladem. Dá se polemizovat o tom, zda by tyto války bez oněch zbraní nepropukly vůbec; spíše si myslím, že by propukly, ale nejspíše by nebyly tak dlouhé a krvavé. Podobně také k průběhu konfliktu na Balkáně výrazně přispěly dodávky zbraní, ale velmi těžko by šlo obhájit tvrzení, že bez oněch zbraní by se Jugoslávie rozdělila nenásilnou cestou. Jak se někdy říká, zbraně ve skutečnosti nezabíjejí. Zabíjejí lidé. A pokud by neměli samopaly, zabíjeli by jinak. Třeba k masakrům ve Rwandě nebyly střelné zbraně ani potřeba, fanatici si vystačili s mačetami.

Současně lze ovšem ukázat přinejmenším stejně dlouhou řadu případů, kdy zbraně naopak válkám zabránily, popř. situací, kdy válku podpořilo nedostatečné zbrojení. Tak např. studená válka se nezměnila v horkou také proto, že obě soupeřící supervelmoci masivně zbrojily, čímž se vzájemně držely v šachu. Pokud by jedna strana získala příliš velký náskok, mohlo by ji to přimět k preventivnímu úderu. A nebo naopak, právě ten, kdo by pocítil vlastní slabost, by se mohl odhodlat zaútočit, dokud by jeho ztráta nebyla příliš velká. K propuknutí druhé světové války zase nikoliv nevýznamně přispěl fakt, že totalitní agresoři (Německo a SSSR) masivně zbrojili, kdežto západní demokracie (USA, Spojené království a Francie) se snažily s agresory zcela naivně dohodnout. Pokud by na nacistické a sovětské zbrojení odpověděly adekvátním způsobem, je vysoce pravděpodobné, že agresoři by buďto od svých zámyslů ustoupili, nebo (což pokládám za věrohodnější alternativu) by tuto „výzvu“ přijali a v následných závodech ve zbrojení by v dlouhodobé perspektivě zákonitě prohráli.

Právě o tom byla studená válka. Nebylo to nic jiného gigantické závody ve zbrojení, které nakonec prokázaly převahu demokracie a (víceméně) liberálního kapitalismu nad diktaturou a direktivním řízením ekonomiky. Každá ze supervelmocí totiž přistoupila k oněm závodům ve zbrojení naprosto odlišně. Je samozřejmě pravda, že v obou se vytvořil vojenskoprůmyslový komplex, tedy jakýsi konglomerát vysokých důstojníků (generality), civilních politických sil prosazujících zbrojení a samozřejmě výrobců vojenské techniky. Zásadní rozdíl však spočíval ve vztahu vojenskoprůmyslových komplexů ke společnosti jako celku.

Zbrojní průmysl ve Spojených státech byl (a stále je) normální součástí ekonomiky, nikoli jakýmsi exkluzivním sektorem. Je tedy úzce propojen se socioekonomickým systémem USA, od něhož mnoho bere, ale jemuž také mnoho dává. Americké zbrojení není samoúčelné a není zdaleka jen naplňováním technických potřeb ozbrojených sil. Zbrojní firmy vytvářejí veliké zisky, zaměstnávají tisíce kvalifikovaných dělníků a inženýrů, masivně přispívají do státního rozpočtu, významně se podílejí na tvorbě HDP a na růstu životní úrovně. A samozřejmě jsou i zdrojem moderních technologií. Závody ve zbrojení (a rovněž „kosmické závody“) za studené války přinesly Američanům obrovské sociální, ekonomické a technické výhody. Obě politické strany v USA podporují velké zbrojní programy, protože jsou si těchto výhod vědomy. Spory demokratů a republikánů v žádném případě nejsou o tom, jestli zbrojit, nýbrž jak zbrojit, resp. které zbrojní programy a které výrobce podporovat.

Naopak v Sovětském svazu to bylo úplně opačně. Zbrojní průmysl se stal zcela uzavřeným sektorem ekonomiky, který byl od socioekonomického systému záměrně oddělován. Zbrojení se stalo samoúčelným procesem, braly se ohledy jen na zájmy ozbrojených sil, zatímco civilní ekonomika stagnovala a propadala se. Sověti se snažili na zbrojení dávat více a více peněz, zbrojili takříkajíc extenzivně. Vedení v SSSR prostě nepochopilo, že síla amerického zbrojení spočívá naopak v tom, že je intenzivní. Američané si mohli a mohou dovolit dávat na zbrojení spoustu peněz, protože vědí, že značná část těchto investic se jim zase vrátí, buďto ve formě peněz (resp. daní), nebo ve formě pracovních míst, hospodářského růstu a nových technologií. Ovšem zbrojní průmysl Sovětského svazu pořád jen bral a bral, avšak nic nedával. Sovětské vedení cpalo do zbraní tak dlouho tolik rublů, že naprosto logicky nemohlo dávat rubly na nic jiného, až nakonec nedokázalo dávat rubly už ani na ty zbraně. Sovětský vojenskoprůmyslový komplex byl jako mytologický had, který nakonec sežral sám sebe.

A jak je tomu v dnešním Rusku? Opětovný vzestup Ruské federace stále trvá příliš krátkou dobu na to, aby se vztahy vojenskoprůmyslového komplexu s ekonomikou daly kvalifikovaně zhodnotit, ale přece jen je zřejmé, že ruský přístup je diametrálně odlišný od toho sovětského. Rusko má ohromné přebytky ve státním rozpočtu, avšak neinvestuje je do zbrojního průmyslu (což by asi udělal Sovětský svaz, kdyby někdy nějaký přebytek měl), nýbrž do jiných, v této chvíli mnohem potřebnějších oblastí. Zbrojní podniky se propojují s civilním průmyslem a jen málo společností se zabývá čistě vojenskou produkcí. Ruské vojenské technologie si pomalu, ale jistě nacházejí cestu do civilního života (viz např. zájem o civilní podoby řady vojenských vozů). Zbrojní a letecký průmysl se stal jedním z úhelných kamenů Putinova „hospodářského zázraku“, zaznamenává vysoké zisky a významně se podílí i na ruském exportu. Samozřejmě ještě nedosahuje provázanosti na úrovni USA, ale kráčí správným směrem.

Někdy se hovoří o tom, že hrozí nové závody ve zbrojení mezi USA a Ruskem. Troufám si tvrdit, že to je možná přesně to, co by Rusko potřebovalo. Pokud se jeho vojenskoprůmyslový komplex dokáže ujmout své role správným způsobem, mohly by takové závody přinést Rusku ještě větší politický, sociální a ekonomický vzestup.

Napsáno v únoru 2008