ZPRÁVY

Výzbroj pro Armádu České republiky

Moje soukromá úvaha na téma výzbroje, kterou by měla mít Armáda České republiky.

Celková koncepce: Souhlasím s vizí Jaroslava Tvrdíka, tedy armádou „čtyř M“: malá, mladá, moderní a mobilní. V současné době už je pro země naší velikosti uprostřed Evropy nesmyslné (i když ne zase úplně nemožné) vybudovat komplexní, samostatnou vševojskovou armádu. AČR musí být malou, avšak mimořádně efektivní, vysoce profesionální a špičkově vyzbrojenou silou, jež bude fungovat jako komplementární k silám našich hlavních spojenců, což jsou především USA, Velká Británie, země Visegrádské čtyřky a několik dalších menších evropských zemí (a ani náhodou to není Francie a Německo). V naprosté většině zahraničních operací bude AČR působit v úzké spolupráci se silami dalších států, současně se však musí počítat s nasazením ozbrojených sil také na území České republiky, hlavně v rámci zvládání živelných a jiných katastrof a akcí pro zajištění vnitřní bezpečnosti a pořádku.

AČR by tedy měla být tvořena jakýmisi dvěma „ideovými celky“. První z nich představují běžné bojové jednotky jako mechanizovaná pěchota, dělostřelectvo či protivzdušná obrana. Není třeba je udržovat ve velkém množství, ale o to více je třeba soustředit se na jejich kvalitu včetně schopnosti omezeného nasazení v mezinárodních misích. Druhou kategorii mají tvořit specializované druhy vojsk, v jejichž oblasti představuje AČR bez nadsázky světovou špičku. Jedná se především o protichemické jednotky, ženisty, polní nemocnice, pasivní sledovací systémy a jednotky zvláštního nasazení (jako průzkumníky a výsadkáře). U všech těchto sil se musí počítat s velmi rychlým nasazením na vlastním území i v mezinárodních misích.

AČR by měla být vybavena kombinací domácích, západních a ruských zbraní. Na prvním místě je třeba určit, zda může požadovanou zbraň dodat domácí zbrojní průmysl. Případně se lze také poohlédnout po nabídkách Slovenska a Polska a uvažovat o spolupráci. Pokud to není možné, musejí se v úvahu připadající zahraniční zbraně posuzovat zcela zásadně pouze podle technických parametrů, nikoli podle toho, která země je vyrábí a jaké případné investice nám za ně nabízí. Investice jsou jistě krásná věc, ale nelze jimi suplovat kvalitní zbraně.

Problém bohužel spočívá také v tom, že podstatná část českého zbrojního průmyslu byla v první polovině 90. let systematicky zlikvidována. Česká republika už nyní prostě nedokáže z vlastních zdrojů zajistit velkou část druhů vojenské techniky, u kterých toho dříve schopna byla. Na Slovensku a v Polsku však existuje silný zbrojní průmysl, se kterým bychom měli co nejlépe spolupracovat, aby se nám postupně podařilo alespoň do určité míry obnovit zbrojní průmysl u nás. A totéž samozřejmě platí i při kooperaci se zbrojními firmami z dalších zemí. Ale ještě jednou opakuji, že pokud může jakýkoli typ techniky v odpovídající kvalitě dodat domácí zbrojní průmysl, pak musí bez jakýchkoli diskusí dostat jasnou přednost. A Evropská unie se může jít vycpat. Všechny vyspělé země se snaží podporovat vlastní zbrojní průmysl a Česká republika nemůže být výjimkou.

Tanky: T-72M4 CZ je nepochybně kvalitní tank, určitě patří k lepším modernizacím T-72. Ale současná koncepce tankového vojska AČR je podle mého názoru krajně podivná. Jde mi zejména o počet těchto tanků. Třicet je prostě a jednoduše málo. Analýzy ukazují, že stát naší velikosti by neměl mít méně než 90 tanků. Ale třicet? To už by snad bylo lepší nemít ty tanky vůbec. (To byl vtip.) Kromě cca stovky nových tanků je třeba postupně získat i odpovídající podpůrnou techniku na stejné technologické úrovni, především mostní, vyprošťovací a ženijní tanky. Právě v této oblasti bychom mohli úzce spolupracovat se Slovenskem, které jmenované druhy tankové techniky na bázi T-72 nabízí.

Bojová vozidla pěchoty a obrněné transportéry: Tady je třeba jednoznačně říci, že AČR musí mít jak pásové, tak kolové typy. V současné době charakterizované šílením po kolových obrněncích bychom měli být střízliví a být si vědomi faktu, že pásové typy mají proti drtivé většině kolových obrněnců řadu výhod. Pokud jde o pásová bojová vozidla, není důvod hned kupovat nějaký nový typ. Existuje řada modernizačních programů pro BMP-2, které jej dělají naprosto postačujícím pro soudobé bojiště. Ale v dlouhodobější perspektivě bychom asi měli uvažovat o některém z nových pásových typů; upřednostňoval bych lehčí, tedy takové, které mají hmotnost kolem 20 tun, jako např. BMP-3 nebo CV90.

Naprosto jinak bych ovšem postupoval u kolových typů. V první řadě jsme totiž měli začít myslet na vývoj svého vlastního obrněného transportéru, logicky ve spolupráci se Slovenskem a Polskem. Dokázali jsme to v 60. letech a dokázali bychom to znovu. Stačilo by „podruhé vyrobit“ úspěšný obrněnec OT-64 ŚKOT, pochopitelně na dnešní úrovni technologií. Poláci modernizovali ŚKOT a nabízejí jej na trhu pod jménem Ryś (Lynx). Z naší strany by se této iniciativy samozřejmě měla účastnit kopřivnická Tatra. Pokud bychom koncem 90. let zahájili s Polskem takový projekt, mohli jsme už mít první sériové transportéry.

Ale budiž. Pokud tu neexistovala politická vůle zvládnout to z vlastních zdrojů, vybíral se nejlepší dostupný zahraniční typ. Kdybych měl volné ruce, zvolil bych patrně ruský BTR-90 Rostok, jenže my jsme se ani neobtěžovali požádat Rusy o nabídku. Na výběr tak byla „tři P“, tedy Pandur II, Patria AMV a Piranha III. Osobně se mi nejvíce líbí Patria, ale i zbývající dva typy jsou kvalitní. Co mi naopak velmi vadí, to je čachrování s čísly; z původních 199 vozidel se náhle stalo 107, aniž by to někdo srozumitelně vysvětlil.

Lehká obrněná vozidla: Tady budu stručný – modernizovat BRDM-2. To není problém a zvládli bychom to docela v pohodě bez zahraniční pomoci. Kdybychom z nějakého důvodu tu pomoc přece jen potřebovali, jsou tu zase Slováci a Poláci. Kromě toho bych zřejmě uvažoval o nákupu určitého množství slovenských obrněných vozů Aligator.

Nákladní automobily: Zde také velice stručně, pouze tři slova: Tatra, Tatra, Tatra. Nikdo a nic na božím světě mě nedokáže přesvědčit, že existují ještě lepší nákladní automobily pro extrémní terénní a klimatické podmínky než ty, které se vyrábějí v Kopřivnici. Tatra zvládne dodávat naprosto všechny typy nákladních vozidel, jaké si jen AČR může přát, od středních univerzálních náklaďáků po tankové tahače a těžké podvozky pro zbraňové systémy. A ještě jednou říkám, že Evropská unie s těmi kecy o výběrových řízeních může jít k čertu.

Víceúčelové terénní automobily: Land Rover Defender je báječný, ale nechtělo by to také něco poněkud většího, zhruba v kategorii amerického HMMWV? Ještě nedávno bych napsal, že hlasuji pro HMMWV nebo ruské typy GAZ Tigr či GAZ Vodnik, ale v poslední době se mi zalíbil také italský vůz IVECO LMV, který si vybrali i Britové a Belgičané (a možná tak učiní i Němci). Je to opravdu supermoderní vozidlo pro 21. století. Samozřejmě bychom ale museli trvat na licenční výrobě přinejmenším některých částí v České republice.

Dělostřelectvo: Naše dvě hlavní dělostřelecké zbraně, tedy 152mm samohybná houfnice Dana a 122mm raketomet RM-70, jsou dobrý základ, ale naléhavě potřebují omladit. Zde není lepší volby než se obrátit na Slováky. Dana potřebuje ráži 155 mm, prodloužit hlaveň a nový systém řízení palby. Slovenská firma ZTS-Špecial nabízí přesně to pod názvem Zuzana. Stačí překonstruovat Dany na Zuzany a máme hlavňové dělostřelectvo na světové úrovni. Pokud se týká raketometů, s nimi by nám pomohla pro změnu slovenská firma Konštrukta-Defence. Ta spolu s německou zbrojovkou Diehl-BGT nabízí upgrade RM-70 na verzi RM-70 Modular, což umožňuje odpalovat i americké 227mm rakety. Aha, málem bych zapomněl. Musím ještě zmínit 120mm samohybné minomety PRAM. Výborná věc, ale doporučoval bych instalovat novou zbraň, např. francouzskou RT 120 nebo ruskou 2A60.

Protivzdušná obrana: Vycházím z toho, že AČR by měla mít tři systémy protiletadlových raket: první pěchotní přenosný pro blízkou obranu, druhý kompletně autonomní a mobilní pro obranu jednotek na bojišti a třetí těžký se středním dosahem pro obranu území. První typ už máme; je to skvělý švédský RBS 70. Druhý ještě máme; jedná se o ruský systém Osa-AKM s dosahem asi 10 km, ale ten se má vyřazovat. Chyba. Měl by se modernizovat na současnou úroveň elektroniky, což nabízí mnoho firem, a do budoucna bych přemýšlel o kompletu Tor. A konečně i ten třetí typ máme. Ruský Kub/Kvadrat s dostřelem asi 25 km sice silně zastaral, ale lze jej modernizovat na úroveň systému Buk s dostřelem přes 40 km. Současný Buk-M1-2 se v podstatě vyrovná starším verzím kompletu S-300, který jsme měli, ale věnovali jsme jej Slovensku. Kdyby se někdo vší silou bránil ruské technice, tak je tu spousta dalších řešení, např. americký SLAMRAAM, izraelský SPYDER či evropský Rapier. Tématem do diskuse je nákup čtvrtého systému s dalekým dosahem, logicky něčeho z rodiny S-300. Dříve jsem byl jasně pro, ale nyní si myslím, že bychom se bez něj asi obešli. V ideálním případě bych navrhl středoevropskou protivzdušnou obranu na bázi Visegrádské čtyřky a kompletů S-300.

Teď vyřešíme protiletadlové kanony. Já tvrdím, že tuto kategorii bychom mohli zvládnut sami. Co takhle oživit projekt Strop s 30mm kanonem z 80. let? Mohl by být umístěn na šasi tanku, pásového BVP nebo kolového OT, ale mohla by se mohla realizovat i původní podoba Stropu, tj. osmikolový podvozek Tatra jako u Dany. Strop měl mít i malé střely země-vzduch; namísto ruských raket Strela by se dnes zřejmě instalovaly RBS 70. Alternativou k oživení Stropu by mohla být studie Škoda ShPLK Styx s 35mm kanonem Oerlikon na výše zmíněném podvozku Tatra. K protivzdušné obraně bych ještě dodal, že AČR by měla zakoupit alespoň jeden další pasivní sledovací systém Věra-S/M, ale nikoli na přívěsech, nýbrž na terénních vozidlech Tatra (tak jako u starší Tamary).

Protitankové zbraně: Nic proti pancéřovkám Carl Gustav, které jsme koupili, ale RPG-7 je RPG-7; Rusové nabízejí její modernizovanou verzi. Málo se ví, že jsme pro naše speciální jednotky koupili také americké protitankové řízené střely Javelin. Osobně mám radši izraelské rakety řady Spike, ale v zásadě jde o rovnocenné zbraně, takže to už je víceméně subjektivní záležitost. Z čistě praktického hlediska by to však stejně měly být spíše rakety Spike, protože příbuzný typ bude každopádně ve věžích obrněných transportérů.

Ruční zbraně: Není co řešit. Zbrojovka Brno by měla „znovu vyrobit“ vzor 58, protože je to pořád jedna z nejspolehlivějších útočných pušek na světě. Nová zbraň by samozřejmě měla mít ráži 5,56 mm, kolejničky pro hledí, možnost připojit granátomet a podobně, ale v principu by to měl být pořád vzor 58. Pochopitelně by to měla být série modulárních zbraní, do které by patřila krátká karabina, standardní útočná puška a lehký kulomet s dlouhou hlavní. Pokud jde o univerzální kulomety, doporučil bych podobný postup se zbraní vzor 59 (Rachot); jen by se asi muselo vyřešit dilema munice (7,62 mm NATO versus 5,56 mm).

Bojové letouny: Gripen není špatné letadlo. Opravdu ne. Pro nás se dokonce i trochu hodí, protože umí operovat z neupravených ploch. Ale pronájem Gripenů je blbost na druhou. Až ta smlouva skončí, budeme je buďto muset koupit, nebo vrátit. Co je tohle za přístup? Půjčují se auta, ne stíhačky. Vždycky budu trvat na tom, že jsme měli využít tu ruskou nabídku (kterou naše moudrá vláda pro jistotu zatajila) a vybrat si něco z jejich katalogu, například dvě letky MiG-29SMT (někoho by zřejmě lákaly Su-30MK, mě snad taky, ale ty jsou na naše poměry přece jenom trochu velké). Pokud by se někdo zase bránil ruské technice, doporučil bych F-16 nebo F/A-18 a nechat si je od někoho opravdu pořádně modernizovat. Dvě letky stíhaček by měly podporovat dvě až čtyři letky podzvukových bojových letadel L159 ALCA. Dvě až čtyři letky znamenají 24 až 48 strojů. Víc ne. A určitě ne 72. Co si proboha kdo ve vládě myslel, že bude naše armáda dělat se 72 bitevníky?

Transportní letouny: Jednoznačně hlasuji pro C-130J Super Hercules. Pro naše poměry je to zdaleka nejvhodnější dostupný typ a díky své modulární konstrukci může plnit mnoho rolí. Kromě transportu a výsadků může fungovat jako nemocniční, tankovací a podobně. Tohle je přesně to, co malé ozbrojené síly jako AČR potřebují.

Vrtulníky: Pořízení ruských Mi-171 a Mi-35 je určitě správný nápad. Ale nyní je potřeba tyto vrtulníky modernizovat na odpovídající úroveň, aby mohly působit za všech podmínek na soudobém bojišti. Musí se výrazně rozšířit jejich zbrojní arzenál, mj. o protiletadlové rakety. Nabízených modernizačních programů je řada; nechápu, proč se tak neskutečně protahuje ten společně dojednaný projekt Visegrádské čtyřky za účasti britské firmy BAE Systems. A pak tu máme ještě lehké vrtulníky W-3 Sokól. Výměna našich MiG-29 za polské Sokóly byla sice kravina, ale to nic nemění na faktu, že je to výborný stroj. Jen bychom měli Poláky požádat o úpravu několika Sokólů na verzi W-3W Huzar schopnou nést celkem slušnou výzbroj.

Bezpilotní stroje: Proti letounu Sojka III nemám nejmenších námitek. Ale hodil by se nám taky nějaký bezpilotní vrtulník. A možná by stála za úvahu nějaká trochu větší varianta Sojky, která by mohla nést malé, ale opravdu jen malé bombičky nebo raketičky.

Napsáno v lednu 2007