ZPRÁVY

Intervence v Sýrii (1. část)

Slíbil jsem čtenářům, že napíšu, jak bych si představoval západní nebo alespoň americkou intervenci v Sýrii a i když je čím dál tím méně pravděpodobné, že se něco podobného uskuteční, tady je splnění slibu.

Patří k paradoxům dějin nebo mezinárodní politiky, že intervence v Sýrii, která by byla jednou z těch morálně nejvíce žádoucích, logicky nejsprávnějších a nejnezbytnějších, je intervencí jednou z nejobtížnějších, nejméně populárnějších a politicky nejneprůchodnějších.

V současné době jsou možné intervence, jako nedávno předvedli Francouzi v Mali nebo jinde v Africe. Jako byly západní intervence v Libyi nebo Ruská v Gruzii. Prostě proti malým, slabým  nebo vnitřně nekomplikovaným zemím. Naprosto nepředstavitelní jsou akce typu války s Ruskem nebo Čínou, ale i takové střední války jako byl Válka v Perském zálivu 1991, nebo jakou by mohla být pozemní intervence do Íránu.

Konflikty jako byl Afghánistán 2001 a Irák 2003 jsou na hranici možného a nemožného. Ale spíš to vypadá, že vojenské schopnosti světových hráčů ještě klesly a zopakovat něco takového už taky není více méně možné. Případná intervence v Sýrii patří přesně do takové šedé zóny.

Vojensko-politický problém intervence v Sýrii spočívá ne v nepříteli, ale právě ve spojencích, kteří by tam západ čekali. Ať to zvažuji z jakékoliv strany, intervence jako v Iráku 2003 není možná. Sýrie je počtem obyvatel i silou armády podobná Iráku. Myslím si, že by ani samotní Američané neměli problém porazit pravidelnou syrskou armádu a svrhnout režim, jenže jak víme z Iráku, není to to nejobtížnější. Američané mají jednu skvělou vlastnost, možná je to typická americká vlastnost. Dovedou se poučit z chyb. V Iráku provedli hodně chyb, byla to krutá lekce, ale díky ní minimálně americké ozbrojené síly s ní vyšly mnohem zkušenější a chytřejší. Především konečně nalezly účinnou taktiku protipovstaleckého boje. To je událost, která vejde do vojenských dějin.

To je argument pro to, že by poučeni z Iráku neměli mít v Sýrii takový problém a Sýrii by si po jejich intervenci nemusela projít tím, co Irák. Ale je tady jiný faktor, který tento argument neguje. V Sýrii je situace mnohem horší než v Iráku. Když Američané dobyli Irák, neexistovala v zemi žádná organizovaná vojenská ani partyzánská síla, která by se proti nim mohla postavit. Iráčtí povstalci se museli organizovat od začátku. Neměli žádné zkušenosti. Neměli podporu obyvatelstva, a přesto dokázali v Iráku rozpoutat docela slušné orgie vraždění a Američanům trvalo léta, než je zastavily a jak je vidět, ne úplně.

A teď si představte, že by v době intervence do Iráku bylo v zemi přes 160 000 partyzánských bojovníků, kteří, kdyby se jim něco nelíbilo, tak by obrátili své zbraně proti Američanům. Nebo by je chtěli Američané umravnit, odzbrojit, potrestat za válečné zločiny. Nebo by ti povstalci prostě nechtěli odzbrojit jako ti v Libyi. Do Iráku vtrhlo 160 000 Američanů. To na zničení Saddámovy armády, která byla stejně velká, jako ta Asadova stačilo, ale odhaduje se, že Iráčtí povstalci měli po té asi tak 20 000 členů a 120 000 okupačních vojáků na ně nestačilo. Američané museli udělat "surge" zase na 160 000. Podle takové logiky by museli Američané poslat od Sýrie 1 280 000 vojáků! To je celá americká armáda. To je tak reálné asi jako pozemní invaze do Íránu, Ruska nebo Číny.

To by museli Američané udělat, kdyby chtěli do Sýrie vstoupit jako neutrální síla, která by chtěli sjednat pořádek mezi Asadovými přívrženci a opozici a která by všechny odzbrojila, tak jak to udělali v Iráku, což později sami uznali, že byla chyba.

Nemožné za Bushe, natož za Obamy.

Bez spojenců to v Sýrie nepůjde. To, že by Američané sehnali zahraniční spojence, Brity, Francouze, Saudy, Turky v počtu 1 280 000, tedy v počtu 2x větším než byla mezinárodní koalice v době války v Perském zálivu, za ideálních tehdejších podmínek, je stejně nereálné jako možnost, že by v takovém počtu do Sýrie vtrhli sami.

Jedinými spojenci, s kterými Američané mohou počítat, jsou Syřané samotní. Nemusíte se bát dalšího Iráku. To je opravdu nemožné. V současné situaci ne. Intervence do Sýrie by musela být kombinaci zpravodajských, politických a diplomatických kroků. Musela by to být intervence nového typu za využití speciálních jednotek, tajných služeb, letectva a diplomatů. Myslím, že dříve nebo později doba takových intervencí přijde, ale s Obamou to nevypadá.

Všimněte si kolik následujících kroků je nenásilných. Nejprve by USA musely sjednotit sekulární prozápadní opozici. Sjednotil exil do jedné exilové vlády. Pak by museli zajistit, aby se vedené Syrské svobodné armády dostalo pevně pod velení zahraničního štábu. Musela by být upevněna struktura SFA. Nastolena disciplína a jasná posloupnost velení. Malé jednotky by musel poslouchat vyšší velitele a SFA by musela přijmout pravidla nasazení "Rules of engagment", jako mají armády západní, tím by se zabránilo, aby přestaly páchat válečné zločiny a dopouštět se svévole. Takové změněná RFA by pak mohla dostat západní zbraně. Západní poradce z řad speciálních jednotek. Západní materiál. Tohoto cíle by se dosáhlo nasazením agentů, spaciálních sil a poradců do řad RFA.

Zároveň by USA mohly začít budovat armádu z exulantů. Za hranicemi je 2 000 000 uprchlíků, mužů ochotných bojovat proti Asadovi tam musím být mezi nimi desítky tisíc. Američané už začali cvičit exilové jednotky. Ty nejsou součásti SFA  a řídí se americkými pravidly boje. Zatím je však cvičila CIA a ta za půl roku vycvičila 350 mužů. Kdyby výcvik tímto tempem pokračoval i nadále vyžádalo by si vycvičení exilové armády, která by mohlo napřímo bojovat proti Asadovi stovky let. Jenže už existují plány, které počítají se zapojením armády do výcviku těchto bojovníků. Tím by se to mohlo zintenzívnit a zrychlit. Možná by se do toho mohly zapojit další země. Cvičit vojáky v bezpečí za hranicemi, na to jsou jiné země vždycky ochotnější, než vést přímý boj. 

Obě armády by mohly úspěšně bojovat proti Asadovým silám. Mohly by osvobodit jistá území, koridory na které by Asad už neměl síly dobýt je zpět. Zde by musely zavést právo a pořádek, nemohly by tolerovat válečné zločiny, pomstu a jiné lumpárny. To by jim zajistilo podporu obyvatelstva. A další rekruty. Tyto jednotky by neměly tolerovat jiné opoziční islamistické skupiny. Měly by bojovat i s nimi.

Je přece velmi pravděpodobné, že by nábožensky vlažní Syřané viděli v takové armádě mnohem přijatelnější alternativu než islamistické bojůvky. Je velmi pravděpodobné, že by taková úspěšná síla znamenala odliv podpory od islamistů směrem k těmto sekularistům. To by oslabovala nejen Asada, ale i islamisty. Alavité by viděli, že se opozice nesnaží o jejich vyhubení a nebojovali by proti ní na život a smrt.

Taková armáda by pak mohla Asada porazit. Je ale jasné, že svržení Asada by takový konflikt ještě neskončil. Co by se mělo dít pak, další možnosti, alternativy i historické analogie uvedu příště.