ZPRÁVY

Intervence v Sýrii (2. část)

Dokončení předchozího článku o tom, jak by asi měla vypadat intervence do Sýrie, která zřejmě nebude.

Kdyby opozice porazila Asada, rozhodně by se nesměla rozpustit, ale musela by naopak stále rekrutovat další a další rekruty, aby zabránila prohře v míru. Islamisté by proti nim mohli vést válku, jako vedli v Iráku. A Írán by mohl podporovat alavitské hnutí odporu. Do země by pronikaly íránské speciální jednotky a bojovníci Hizballáhu, kteří by se snažili vést partyzánskou válku proti nové vládě. A právě proto by musela nová armáda zůstat silná, aby je porazila. Ale měla by šanci, protože by byla složená ze Syřanů, kteří znají místní podmínky a jsou doma  a mají větší podporu domácího obyvatelstva. Nebyla by to armáda zahraničních vetřelců. Myslím, že by měli jako domácí vojsko slušnou šanci porazit i takovéto následné protipovstání. Posledním krokem by muselo být spravedlivé vyrovnání z minulostí. Buď by se Syřané dohodli udělat tlustou čáru za minulostí, nebo by pak musely proběhnout soudy s válečnými zločinci ze všech stran padni komu padni. To je samozřejmě velmi složitá věc v zemi, kde si ušpinil ruce skoro každý. Možná ta nejtěžší.

Jestli si myslíte, že to co popisuju je fantasmagorie, tak vám mohu říct, že v dějinách byl takovýto postup již mnohokrát vyzkoušen. Proč by se proboha nemohl západ poučit s toho, jak bylo bojováno proti němu. Proč by nemohla mít taková Vietnamská válka užitek pro USA. Když Winston Churchill viděl, jak proti armádě s níž bojoval v Jižní Africe, účinně bojují místní partyzáni, rozhodl se těchto zkušenosti o 40 let později využít a založil speciální jednotky, které pojmenoval stejně, jako se jmenovali tito partyzáni – commandos. Když bolševici uměli zvítězit výše popsaným způsobem v Číně nebo Vietnamu, proč si z nich nevzít příklad a bojovat stejným způsobem. To co jsem výše popsal je přece velmi podobné porážce Jižního Vietnamu. Nebo revolucím ve Střední Americe jako byly na Kubě nebo v Nikaragui. Bylo by to jako vítězství Mudžáhidů v Afghánistánu, ale s tím rozdílem, že by tihle syrští prozápadní partyzáni museli být disciplinováni, homogenní a akceptující pravidla boje. Žádné živelné jednotky, ale hezky odshora organizované.

V této souvislosti mě napadá, že ba se takové syrské síly nemusely snažit dobýt nějaké území, ale mohli by vést typicky partyzánský boj, kterým by získali obyvatelstvo na svou stranu, a režim by se v podstatě rozpadl a pak by jej stačilo už jen pošťouchnout. Nebo by mohly oba přístupy kombinovat.

Výhodou takové akce je, že by ani jako intervence nevypadala. Když se řekne intervence, veřejné mínění si vždy představí tank, který prolamuje hraniční závoru.

Západní země by nemusely do Sýrie posílat pěšáky, tanky nebo děla. Pomoc povstalců by prováděly tajné služby a speciální jednotky víceméně tajně, skrytě, nebo polooficiálně. Za hranicemi by klasické jednotky nebo jednotky speciálně určené ke školení mohly cvičit syřany oficiálně.

Otázka je jestli by měl západ poskytnout povstalcům  leteckou podporu. To by znamenalo likvidaci Asadovy protivzdušné obrany a nálety na Sýrii. To by už jako intervence vypadalo. Každopádně bombardování Sýrie teď, které by oslabilo Asada natolik, že by si nynější opoziční jednotky mohly dělat, co by chtěly, by bylo kontraproduktivní. Nálety musí být koordinovány s politickým pokrokem, výcvikem a konsolidací u opozice. Samozřejmě by západní speciální jednotky naváděly letectvo přímo na bojišti.

Masivní nasazení letectva a raketových úderů by více oslabilo Asada, ulehčila by opozici a umožnila ji vyřešit si vlastní problémy, ale to už by se akce podobala operaci v Afghánistánu v roce 2001, s tím rozdílem, že tam Američané od začátku nebudovali potřebné síly.

Na takovou operaci za pomoci letectva však současné vedení západních zemí v čele s USA nemá. Když nechtějí bombardovat ani kvůli chemickým zbraním.

Domníval jsem se, že USA provedou nyní ten třídenní nálet, aby potrestaly Asada za chemické zbraně, a pak odstartují výše popisované aktivity v Sýrii. Ale evidentně je to stále nepravděpodobnější.

Ale i to bombardování by se dalo vyřešit. Ze Sýrie přece uprchlo velké množství pilotů. Dalo by se zaplatit i různé žoldácké piloty. Mohli by se přijmout dobrovolníci s islámských zemí, případně s celého světa a přeškolit je na typy, které západ nakoupí pro povstalce. A exilové letectvo by mohlo působit z Jordánska a Turecka a samo bombardovat Asad a Asad by nemohl napadnout jeho základny chráněné NATO a bateriemi Patriot. A i kdyby tohle bylo politicky neprůchodné, mohlo by tohle letectvo působit z nějaké enklávy, kterou by povstalci pro něj odbyli.

V podstatě navrhuji postupy známé z dob studené války, žedné sci-fi nesmysly. Proč se už konečně nepoučit z minulých válek. Tehdy se takové postupy praktikovaly, protože byly mocnosti k tomu nuceny jaderným klinčem. Nyní jsou zase mocnosti v pasti politiky, médií a veřejného mínění. Proč tedy nevrátit staré osvědčené metody, které se hodí do situace, kde je nutno nasadit omezenou sílu.

Celý tento postup má však 2 obrovské nevýhody. Takový zásah by byl nesmírně dlouhý. Myslím, že by trval roky. Byl by srovnatelný délkou s válkami v Iráku a Afghánistánu. Takže Syřané by se brzkého míru nedočkali. Jenže naději na brzký mír nemají i teď. Takový postup by jim dal naději do budoucna, naději na vítězství svobody.

Další problém je, že to bude nesmírně drahé. Ale bude to levnější než invaze do Iráku nebo Afghánistánu.  A hlavně bude to levnější než to, co se stane, když se situace v Sýrii nebude řešit. A světová ekonomika už se mátoží.

Chtělo by to politickou vůli a odvahu. A její nedostatek je horší než nedostatek času a peněz.