ZPRÁVY

Budoucnost českého i světového válčení

Posílání českých vojáků do misí OSN je nesmysl. Proč vojáci nechtějí válčit a proč možná asi ani nebudou muset.

Zemanův nápad na vysílání našich vojáků do misí OSN je špatný. Dnes ráno jsem v televizi poslouchal Jiřího Šedivého a musím uznat, že uvedl argumenty proč. Naše armáda není tak velká, aby mohla posílat jednotky do misí EU, NATO, bránit zemi a ještě podporovat OSN. Žádnou prestiž to naši zemi nepřinese, protože v silách OSN slouží většinou druhořadé armády rozvojových zemí. Naopak  budeme stále více za takovou zemi považování. Je značné plýtvání penězi a schopnostmi našich vojáků, protože naše armáda v posledních letech nabyla schopnosti všech velkých západních armád - válčit a vítězit. Desítky až stovky našich vojáků si prošly bojem. A teď by se měly zase vystavovat jako živé terče v modrých přilbách? Je to plýtvání. Úkoly modrých přileb hravě zvládnou horší armády než je ta naše. My jsme na pasívní akce příliš dobří. Zkrátka AČR je příliš sexy pro OSN. A navíc, co když vypukne nějaká krize a naše malá armáda bude zaměstnána OSN?

Proto je odsouzeníhodné, že Rusnokova vláda v demisi, která nemá žádný mandát a která by měla jen udržovat zemi v chodu, poslušně plní Zemanovy vize plánuje takovouto změnu nasazení naší armády. To je naprosto nepřijatelné.

Pokud by to záleželo na vojácích, ti by samozřejmě nešli ani do misí OSN ani do žádných jiných. Já si vojákům velmi vážím až do té míry, že bývám v diskuzích nazýván militaristou. Jenže militarismus je přesvědčení, že by armáda měla vládnout a rozhodovat a její civilní kontrola by měla být maximálně omezena. Ale můj názor je právě opačný. Armáda je výborný sluha, ale špatný pán - jako oheň. Jsou situace, kdy je její zásah nezbytný, ale ne nyní a ne zde. Je potřeba mít přísnou civilní kontrolu nad armádou a armáda nesmí mít vůbec žádnou možnost o rozhodování politických nebo strategických otázek. Má jen plnit úkoly, které ji zadají politici a má se soustředit na to, jak je plnit a ne na to, které plnit, a které ne. To však neznamená, že by se měl ignorovat názor odborníků, kterými vojáci bezesporu jsou.

Možná se to bude zdát divné, ale kdyby záleželo na vojácích, tak by k žádnému válčení nedocházelo. Svět do válek hnali vůdci, kteří byli v uniformách, ale ty měli na sobě většinou z ideologických, psychologických nebo politických důvodů. Byli to většinou čestní maršálové. Nebo to byli maršálové, kteří zažili válku jako vojáci někdy kdysi dávno v mládí.

Nepopírám, že mladí muži, kteří se hlásí do profesionální armády, třeba touží po dobrodružství a adrenalinu boje. Ale myslím si, že je jasné, že minimálně důstojníci o válčení nestojí. Nemyslím tím, že by se chtěli individuálně vyhnout misím, ale že by byli radši, kdyby armáda jako celek nasazovaná nebyla. Je to přece přirozené a lidské, že je pro ně lepší cvičit bez rizika a organizovat běžný život a výcvik vojáků, případně předvádět se na veřejnosti než vést riskantní činnost s nejistým výsledkem, kde můžete přijít o život nebo se stát zodpovědným za smrt jiných.

Proto nejen v naší armádě sílí hlasy nebo je dopřáváno hlasům politiků, kteří říkají, že je třeba omezit zahraniční mise a soustředit se na obranu vlastního území. Výcvik k obraně vlastního území pro válku, která nebude, je však podle mne další plýtvání penězi a schopnostmi. Nepotřebujeme armádu, aby bránila naší zemi. Žádná taková válka nám nehrozí. Ale samozřejmě je pohodlnější pro vojáky připravovat se na válku, o které tušíme, že nikdy nepřijde.  Proto by neměli politici alespoň v tomhle armádu poslouchat.

Je pravda, že nějaké další válčení nechtějí jen vojáci, ale i veřejnost a to ve všech západních zemích, včetně té naší. A nezodpovědní politici, kterým je bližší košile než kabát také. Válčit už nechce skoro nikdo- na Západě. Ale jak ukázala poslední syrská krize, nezáleží to tak nějak na nás. Pasivita a nezájem o světové dění nás může zničit. Proto je potřeba, aby lidé, kteří vidí dál, kteří nepodléhají módě a momentálním náladám davu prosazovali aktivní zahraniční politiku, do které patří i použití síly je-li oprávněné a morálně přijatelné.

Jenže současná politická situace neumožňuje velké nasazení armád jako v posledních cca 20ti letech. Značně se to podobá Studené válce. Docházelo sice k velkému množství regionálních konfliktů, ale ve velké většině v nich nemohly velmoci nasadit otevřeně své jednotky. Každé takové otevřené nasazení vyvolalo mezinárodní krizi nebo společenskou krizi ve vlastní zemi. Mnohem účinnější se ukázalo nasazení speciálních jednotek v tajných operacích a špionážní hry.

Situace je nyní podobná v tom, že ne Sovětský svaz, ale veřejné mínění, nálada a politická situace znemožňuje potřebné velké nasazení armád. Myslím si, že recept na to je podobný jako z dob Studené války. Nasazení tajných služeb a speciálních jednotek do skrytých akcí ve spoluprácí s regionálními vládními nebo protivládními silami. Budoucnost válčení není v opakování druhé světové, ani opakování Iráku nebo dokonce Afghánistánu. Budoucnost ukazuje situace v Sýrii a podpora tamní sekulární opozice. Takhle se teď bude válčit.

A tak konec konců, pokud si tedy chtějí současní vojáci hrát s tanky na válku je to odborná a politická věc a ať odborníci posoudí, jestli na to máme nebo ne. Pokud ovšem budeme počítat s tím, že budeme potřebovat stále více speciální síly a pokud je budeme schopni a ochotni nasadit. Může se tak stát, že na Západě nakonec vzniknou dvě armády. Jedna cvičící a prezentující obranu a dokazující občanům, že je mír a druhá speciální a elitní vedoucí skutečnou, ale tajnou válku.