ZPRÁVY

Česko: Quislingové a nedůvěra v NATO

Každá země má nějakého Quislinga, ale Česko jich má několik. Debata o NATO by neměla utichnout.

Každá země má nějakého Quislinga, jenom Česko jich má více. Za Quislingy považuji jednak směšnou postavu pana Vyvadila. Je opravdu legrační, ale je třeba si vzpomenout, že v první polovině minulého století se podobní legrační extrémisté nakonec stávali mocnými lidmi. Vemte si třeba Mussoliniho.

Pak je tady, ale zase spíš tragická postava bývalého prezidenta Klause. Dobře o něm napsal Roman Joch, který se ptá proč by Klaus nemohl chodit na ruskou ambasádu, když se tam cítí dobře. Doslova jako svůj mezi svými. Je přeci soukromá osoba a nemusí dodržovat úzus, že účast na oslavě čehokoliv na ambasádě země, která momentálně rozvrací jinou zemi, je krajně nevhodná. Jak říká Joch, Klaus je libertarián tíhnoucí k izolacionismu a jeho názory jsou konzistentní – byl proti všem západním intervencím od zásahů v Bosně až po invazi do Iráku. A proti jeho konzistentnímu názoru nelze nic mít.

Ovšem, jak říká Joch, je tu jeden malý problém. Pokud jste libertiánský izolacionista, tak jste proti VŠEM intervencím, tedy i těm ruským. Ale intervence Ruska Klausovi nikdy nevadily, vždy měl pro ně jen slova pochopení, omlouvání a uznání.

Joch zároveň naznačuje, že Klaus není největší tragédii naší zahraniční politiky, protože Klaus už je minulostí, ale mnohem horší jsou současní politici, jako Zaorálek, který jel do Pekingu „lízat Číňanům boty“. Tím narušil kontinuitu české zahraniční politiky, která od roku 1989 stála na podpoře lidských práv. Což je podle Jocha zvrácené. Jak naznačuje, současná vláda se snaží o to, aby naše zahraniční politika plně kopírovala tu evropskou, což ji zbaví její specifičnosti, takže nás to v Evropě ještě více marginalizuje.

Co se týče výroku ministra obrany, Joch říká větu, která se poslední dobou stává stále populárnější a která by se mohla stát heslem lidí, kteří to tak vidí: „My jsme NATO.“

K tomu říká své zase Bohumil Doležal, který tvrdí, že nemá psychologický problém s rozmístěním cizích vojsk na našem území, ale s rozmístěním vojsk ruských. Což je něco, co bych podepsal. Doležala, stejně jako mě naopak mrzí, že se podařilo zabránit „vstupu“ amerických jednotek do Prahy v roce 1945.

Doležal dále nadhazuje, a já si myslím, že na tom něco je, že Stropnického postoj je diktován pragmatismem jeho strany před volbami do Europarlamentu, protože se nedá vyloučit, že to, co Stropnický řekl, že to tak cítí velká část české veřejnosti. A uvažuje o tom, zda by to nestalo za průzkum veřejného mínění. Pokud to je jak říká Doležal a Češi tady nechtějí žádná cizí vojska, i když to jsou spojenci a jsou schopni akceptovat jen vojska, která budou dost silná a která se nebudou nás ptát na dovolení, tak je to tragické.

Pro jistotu to napíšu ještě jednou, pro ty, kteří by to nepochopili. Opravdu existuje možnost, že Češi jsou národ, který dovede bránit svou vlast jen slovně proti vlastním spojencům a pokud přijde dost silný agresor, tak automaticky a bez boje kapitulují.

Jestli je to tak, tak je konečně potřeba začít to měnit.

S pozdravem „My jsme NATO.“