ZPRÁVY

Bělorusko pod drobnohledem

Martin Šimečka z časopisu Respekt si myslí, že je Lukašenko vítězem hokejového mistrovství světa. Nemá ale úplně pravdu.

Stejně jako v případě olympijských her v Rusku se při pořádání hokejového mistrovství světa objevuje kritika tamějších poměrů. Běloruská novinářka Nasta Reznikava je rozhořčena tím, že zdejší režim tuto akci zneužívá k sebepropagaci a ještě se snaží tvářit, že je vše v pořádku. Zviditelnit se při sportovních akcích je pro země i města ale úplně normální, stejně jako je normální, že se všechny autoritářské režimy tváří jako ochránci lidských práv a zastánci přesně těch principů, které samy popírají.

Už zmíněný Martin Šimečka konstatuje, že hokejisté i fanoušci jsou "politicky tupí", protože v průběhu mistrovství nehodlají vyjádřit, byť i symbolicky, nesouhlas s běloruským režimem.  I z jeho závěru se zdá, že vše hraje do karet běloruskému prezidentovi. Opak je však pravdou. Protože je Bělorusko díky mistrovství světa nějakou dobu pod světly reflektorů, je to naopak výborná příležitost připomenout si, jak se tam věci mají.

Informace o dočasném zadržení politicky aktivistů po dobu konání šampionátu už se v článcích i reportážích objevily, další názory, sloupky či různá vyjádření budou následovat. Kdybych měl použít (možná záměrně) kontroverzní slovník pana Šimečky, můžeme alespoň po dobu konání mistrovství zbystřit a trochu si obrousit naše tupé hrany politického smýšlení. Svou nespokojenost s postupy vládních složek už vyjádřila například Amnesty International, která zároveň pošle otevřený dopis prezidentovi země, který může mimochodem kdokoli podepsat. 

Přidejme k tomu jeden konkrétní příklad, jímž je kontroverní zákon z roku 1997 o (ne)pořádání různých protestů a happeningů (anglický překlad zákona zde). Jen pro ochutnávku nastíním pár největších absurdit. Nikdo kromě vládních organizací nesmí pořádat shromáždění, na němž bude více než tisíc lidí. I kdyby měl občan snahu něco menšího pořádat, nesmí shromáždění nijak propagovat, dokud toto není schváleno příslušnými úřady, což může být nejpozději pět dnů před zahájením. Příslušně autority mají téměř neomezené právo kontroly účastníků a monitoringu průběhu těchto shromáždění a mohou jej kdykoli ukončit, pokud je "narušován veřejný pořádek". 

Zákon byl ve společném vyjádření z roku 2012 kritizován zástupci OSCE a Vídeňskou komisí, které jasně deklarovaly, že se Bělorusko v tomto směru závazalo dodržovat např. Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod či Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Vlastní zákony této země tedy odporují úmluvám, které její představitelé podepsali.

Ostatně, není to tak dávno co se ta samá OSCE vymezila proti bití a zatýkání při protestech proti výsledku prezidentských voleb v roce 2010, protikandidáty Lukašenka samozřejmě nevyjímaje. Současný prezident volby už počtvrté po sobě vyhrál s oficiálními 80 procenty hlasů. Podobnému výsledku se i bez jakékoli analýzy dá věřit asi stejně jako všem rádoby referendům na Ukrajině s jejich téměř stoprocentní účastí a pětadevadesátiprocentními výsledky. Ale co, třeba ta čtyři volební období prezident potřeboval na dostavbu všech 26 hokojových hal, které v zemi od roku 1999 vyrostly.

Pořádání velkých sportovních klání v zemích, které nezastávají demokratické hodnoty, tedy není žádnou prohrou ani přistoupením na přetvářku běloruského režimu. Hokejové mistrovství je jedna velká show, která však zároveň přitahuje pozornost ke všem tamním nešvarům. A to není pro běloruský režim kdovíjaká výhra.

Další články autora naleznete na jeho blogu petrus.blog.idnes.cz