ZPRÁVY

Zapadá slunce nad naší demokracií?

Vztah jednotlivců k demokracii zahrnuje nejširší spektrum postojů, počínaje úzkostlivými obavami o její další existenci k pokusům přilepit k ní nejrůznější přívlastky až po jedince, kteří soudí, že je bude zajímat až tehdy, když se budou konečně mít dobře. A nenechají si vysvětlit, že bez ní ten čas nenastane nikdy.

Demokracie je taková holka na rohu, kterou okopávají ze všech stran. Za první republiky jsme se s ní seznámili, všichni se to učili. Po druhé světové válce dostávala od počátku na frak, výběr povolených partají nebyl zrovna ryzím demokratickým prvkem, a hodně rychle i to málo vzalo za své. Po roce 1989 se na ní všichni těšili, ale každý trochu jinak. Idealisté v ní viděli svobodu a odpovědnost, jiní by ji měli ještě radši bez té odpovědnosti.  Facky dostává průběžně. Je totiž pomalá a vyžaduje řadu jednání. Její mechanismy (nakolik se využívají) brání autoritativnímu rozhodování.

Demokratické volby to ještě ano, pokud zajistí zvolení, ale pak občané držte hubu a krok. Slyšeli jsme hodně proslovů o demokratických hodnotách, a zažili jsme pravicovou rétoriku a levicové činy, místo koalice se tomu říkalo opozice. Slabší povahy to frustruje. Ještě slabší vzpomínají na bolševika. Tehdy jsme byli mladí, krásní a zdraví. Měli jsme jistoty. Draze zaplacené jistoty, které vytěsňuje výběrová paměť. Prý byly hezčí vztahy mezi lidmi. Jo lidi se o sebe hezky starali, zvlášť ten soused, který vás pravidelně chodil práskat. A ty pracovní perspektivy, když někoho ze široké rodiny napadlo emigrovat. Toho chudáka, co zůstal doma, vyloučili i ze svazu myslivců. Kamarádka do dotazníku na politické postoje v roce 1968 chtěla napsat, že již udržovala pravidelnou hygienu (byly jí tehdy necelé čtyři roky). Vyžadoval se při nástupu do práce bez ohledu na ročník narození.

Někteří přicházejí s nápady, že o všem je možné rozhodnout v referendu. Nejsem kategoricky proti, ale má své limity. Stačí vhodně položená otázka a občané si odhlasují vlastní funus. S muzikou. Na demokracii se navěšují adjektiva, nejoblíbenější je, že ta současná je špatná, ale nějaká jiná, lepší, nám zaručí světlejší zítřky. Z demokracie se vytahují instituty, které se zrovna hodí do krámu a jiné se dehonestují, jako třeba odpor proti občanským iniciativám. Právo občanů na sdružování je holt také demokratickým právem. I když ta sdružení pak otravují politiky.

Do demokracie nekopou jen ti, co jsou u moci, ale také ti, kdo si to nechají líbit. Volby mají tu nevýhodu, že není možné hlasovat proti. Neúčast není způsob hlasování. Politik obvykle netrpí výčitkami, že byl zvolený díky malé volební účasti. Není nutné být maximalista. Stačí vybrat subjekt, který vadí nejméně. Nepodléhat teoriím o ztraceném hlase. I nižší výsledek může být pro stranu reflexí o jejím počínání, a z praktické stránky i možností získat příspěvek na úhradu volebních nákladů. Demokracie vyžaduje aktivitu ode všech. Nejsou tady žádní oni, kteří nám ji ukradnou. Jsme tady, abychom to nedovolili.

Blog autorky naleznete na adrese: http://mariekolarova.blog.idnes.cz