ZPRÁVY

Niger : Bitva o uran I.

V důsledku zmrtvýchvstání uranu bojuje Washington, Paříž,Peking a Moskva o Niger . Zdá se, že je Putin opět o krok napřed. Niamey a Tuarégové se stali "hlavními pěšáky " v této šachové hře, zbývá jen vědět, kdo posouvá koho.

Afrika byla po rozpadu SU v 90.letech průmyslově vyspělými státy Severu zcela ignorována, což využila Čína, které se podařilo k roku 06  se v Africe pevně uchytit. Mocenského vakua využila i JAR, jejíž firmy se v celé Africe významně prosadily( pivovary, zbrojní či důlní firmy, např. Uranium One,které  koupilo UrAsia Energy a kanadskou Energy Metals Co./EMC., a stala se tak 2.největším světovým producentem  uranu) .

Současnou situaci lze popsat takto : zatímco Francie a Británie se zajímají o svoje bývalé kolonie, a Washington si vymezuje specifické zájmy ,za kterými tvrdě jde,, bez ohledu na  « koloniální  příslušnost »  dané země , Čína v Africe « rozprostřela svá chapadla  »  všude (např. v Nigeru skoupila 40% licencí na těžbu uranu ) ...

V roce 07 čínská státní společnost China National Petroleum Company uzavřela s Niamey kontrakt v hodnotě 5 miliard dolarů na těžbu ropy ( navíc se zavázala vybudovat rafinérii a postavit 2.000 km dlouhý ropovod) ve východonigerském regionu Agadem v oblasti Diffa, daleko od nestabilního severního « tuarégského »  Nigeru, odkud se stáhla další  čínská firma China Nuclear International  Uranium Corporation poté, co jí zdejší Tuarégové unesli šéfa ....  

V 10/08  socialista Jean-Marie Bockel vyvolal v PAR a ve frankofonní Africe pozdvižení , když prohlásil, že «  s nadšením podepíše rozpuštění spolku africké Frankofonie, na jehož vydržování Francie již nemá finance » . PAR byla bombardována protestními nótami afrických frankofonních států, nejvíce na odvolání Bockela z funkce náměstka ministra zahraničí naléhal gabunský prez. Omar Bongo. V 3/09 Bockela nahradil Alain Joyandet,jenž přislíbil každoroční navýšení peněz pro « Francouzskou Afriku » přes Francouzskou agenturu rozvoje /AFD o 25% (v roce 07 PAR snížila rozpočet AFD o 15%) .

Washington usiluje zejm. o vliv v zemích Maghribu, ze kterých chce udělat «  US Velký Maghrib či Velký BV «  (třebaže v 6/08 US gen. William Word popřel úmysl Washingtonu mít voj. základny v Maghribu, a rovněž popřel dohady, že Washington chce své sídlo ve Stuttgartu přemístit do Maghribu), takže není asi náhodné, že dnešní boje v jižním Súdánu,Čadu, jižním Alžírsku , v Mali a Nigeru, pokrývají oblast bohatou na ropu, uran, zlato a další nerostné suroviny , tak jako chtěla podobný « útvar  »  vytvořit  v 60.letech Francie s názvem  Společná organizace saharských oblastí /OCRS , v rámci které by Niger,Mali a jih Alžírska  přišly o své na nerosty bohaté regiony,které měly být pod správou OCRS ... Tato část Sahary je prostě geostrategicky významnou částí světa .

Dříve než Washington a EU si geostrategické souvislosti uvědomil Putin, a proto je o krok napřed nejen v Evropě, kde svými projekty Northstream(Rusko-Německo) a Southstream(Rusko-Rakousko,Itálie)  ve spolupráci  s firmami E.ON, Eni, BASF « zašlápl » projekt EU Nabucco Gas Pipeline (kaspická ropa do Rakouska přes TR) , ale i v Africe.

Putinův Gazprom předběhl EU i v Nigérii, která má významné zásoby zemního plynu, zahrnul jí « investicemi » , a přislíbil podstatnou finanční účast na výstavbě trans-saharského plynovodu, 4.300 km dlouhého, který povede od Guinejského zálivu přes Nigérii, Niger a Alžírsko k pobřeží Středozemního moře, a mohl by být údajně zprovozněn v roce 2016 (zhruba by měl stát 15 mld euro) .V 9/08 se « ropnému  sekretáři » Putina Alexeji Millerovi již « rutinně » podařilo podepsat s nigerijskou státní ropnou firmou NNPC dohodu o založení společného ropného podniku, a to týden před plánovanou návštěvou delegace EU v Nigérii, která zamýšlela učinit totéž ...

EU chtěla Nigérii, jejíž plyn měsíc po ruském vpádu do Gruzie stoupl v ceně, nabídnout expertizu a finance z Evropské investiční banky ( Nigérie je však stejně rizikovou zemí jako Gruzie či Ázerbájdžán, etnicky roztříštěná a politicky nestabilní, útoky proti ropným zařízením a únosy technického personálu jsou stále častější, a připravují ji o jednu čtvrtinu vytěžené surové ropy, takže je v těžbě ropy až za Angolou  ..

Většinu útoků proti ropným zařízením má na svědomí obskurní Hnutí za osvobození delty řeky Niger .Kdo jej asi tak , za Putinova a Millerova razantního nástupu v Nigérii, sponzoruje, když útočí proti současným dominujícím ropným firmám v Nigérii - Shell,Total, Eni,Exxon Mobil,Chevron .

VSTÁNÍ Z MRTVÝCH  JADERNÉ ENERGETIKY

Smlouva Euroatom z roku 1957, jejímž cílem bylo dosáhnout jad. elektrárnami energetické nezávislosti západní Evropy, vyzněla naprázdno, protože státy se rozdělily na zastánce a odpůrce jad. energetiky , a šly si každý svojí vlastní cestou. Po Černobylu z 4/86 se jad. energetika  stala tabu (období  «  jaderné zimy » ), kdy v Itálii referendum z roku 87 rozhodlo o zákazu využívání jad. energetiky (třebaže Řím podepsal s PAR rámcovou dohodu o výstavbě min. osmi jad. elektráren ... ) , něm. vláda SPD/Zelení se jad. energetiky zřekli v roce 00,a Polsko, které by rádo jad. elektrárnu postavilo, musí od té doby brát ohledy na německou  útlocitnost ...  

Poptávka po uranu ze strany velkých firem  BHP Billiton,Rio Tinto či Xstrata podstatně poklesla již od závažné havárie US jad. elektrárny Three Miles Island v 3/1979 (dosáhla mezinárodní stupeň nebezpečnosti 5,černobylská havárie dosáhla čísla 7, což je stupeň nejvyšší, a také ve Francii, která má 19 jad. elektráren s 58 reaktory,  došlo k závažnější havárii stupně 3 ) .Poté byl  globálně zanedbán  geolog. průzkum uranových ložisek v 90.letech , ale od roku 01 ceny uranu,energie 21.století, kdy každý chce mít „doma“ jadernou elektrárnu, která by mu vyráběla elektrickou energii , prudce rostou …
Poptávka (zejm. ze strany Číny,Indie,Brazilie,Japonska a Ruska ) po uranu ( ropou je možné se předzásobit max. na pár týdnů,)  již nyní drasticky převyšuje nabídku  ( UK, jehož zásoby ropy na dně Severního moře se brzy vytěží, rozhodlo o výstavbě nových jad. elektráren v 1/08, jeho 14 jad. elektráren zajištˇuje 20% elektřiny, Švédsko, které asi před 30 lety rozhodlo o likvidaci svých jad. elektráren a jednu v roce 05 uzavřelo,v 2/09 svůj postoj přehodnotilo, a vláda rozhodla o stavbě dalších jad. elektráren, které mají nahradit ty staré, Belgie váhá, jad. reaktory jí poskytují 60% elektrické energie) .

 
Globální oteplování (jad. reaktor „produkuje“ 60x méně CO2 než tepelná elektrárna), ztenčující se a stále dražší zdroje ropy návratu uranu rovněž nahrávají, třebaže může jít jen o iluzorní zdání „comebacku“ ,a návrat jad. energetiky nemusí být  až tak "horký" : aby se objem jaderné eletřiny v roce 2050 zvýšil ze 16% na 22%, bylo by třeba,podle MAAE, aby se v letech 2030-50 zprovoznilo 54 nových reaktorů, což není pravděpodobné. „Lepší“ jad. reaktor stojí kolem 4 mld euro, kolik bude stát jad. reaktor nové generace je zatím velkou neznámou ve zbožném přání těch, kteří si přejí mít „jaderný krb“ v každé domácnosti …

 
Velkou neznámou jsou i budoucí ceny jaderné elektřiny,zejména v zemích, v nichž výše investic soukromého elektrárenského lobby již dnes způsobuje těžké migrény politikům a bankovnímu sektoru, zejm. v USA, o to více, že opětovné otevření uranových dolů  bude finančně velmi nákladné . V letech 06-07 cena za uran vzrostla na 130 USD za kilogram, takže stoupla i obchodní cena malých těžebních firem . V roce 09 cena uranu spadla na 50 USD za kilogram, takže mnohé z nich zkrachovaly.Navíc Obama, na rozdíl od Bushe,si z tohoto sektoru neučinil prioritu.

 
Státy budou muset vyřešit problém skladování vysoce radioaktivního jad. odpadu s dlouhým poločasem rozpadu (zatím si nejsou schopny vyřešit ani spalovny „normálního“ odpadu, např. Marseille vede právní bitvu s Fos-sur-Mer, které se postavilo proti tomu, aby se odpad z Marseille spaloval na jeho pozemcích)  …
Jadernou skládku si vyřešilo jen Finsko, zatímco Obama projekt US ministerstva energetiky na národní skládku jad. odpadu v hoře Yucca Mountain (asi 160 km od Las Vegas),kde ministerstvo chtělo „pohřbít“ 77.000 tun vysoce radioktivního odpadu, v 3/09 zamítl, a odňal projektu, který již schválil Bush, finance.
Na vyřešení čekají i bezpečnostní aspekty : jak zabránit  jad. „ nehodám“  a proliferaci …
 
Jinou otázkou je, zda zásoby uranu na naší planetě vydrží do doby, než budou dány do provozu jaderné reaktory IV. generace (termonukleární / fúzní , slučování jader lehkých prvků na těžší), což zatím vypadá, že zásoby uranu dojdou podstatně dříve  - odhadují se na 70-80 let .
 
Je téměř jisté ,že  k počátku komercializace jad. reaktorů IV.generace ITER/TOKAMAK nedojde před rokem 2040-45 , takže ke štěpení v nich nedojde před rokem 2.100, vychytají-li se do té doby všechny jejich problémy ,protože projekt ITER/TOKAMAK, reaktor, který vyprodukuje více energie než spotřebuje na jad. fúzi,termonukleární/fúzní reaktor pro termonukleární elektrárny ,  je jen prvním  krokem k jaderné fúzi  pro výrobu elektrické energie v nich .
Jde o společný projekt průmyslově vyspělých států,včetně Ruska, z roku 1990, US od něho 1999 odstoupily, ale v roce 03 k němu opět přistoupily. viz web ITER/TOKAMAK . Paliva do něj pro reakci typu deuterium-tritium má Země dostatek : lithia,ze kterého je možné tritium vyrábět, je v zemské kůře na několik tisíc let, pro složitější reakci typu deuterium –deuterium  je v mořské vodě zásob deuteria na jednu miliardu let …
Rozeznávají se tři typy uranových ložisek (celkem zhruba 16 miliónů tun uranu) : a) jistá ložiska, ze kterých se uran těží za max. 130 dolarů za kilogram,tj. ložiska snadno přístupná, b) geologicky objevená ložiska, ze kterých se ještě netěží, c) částečně objevená či ještě neobjevená ložiska, o kterých odborníci vědí, že musí existovat … (neprobádanými oblastmi jsou ruský Dálný východ, kanadské arktické oblasti, Střední Asie, některé africké státy, brazilská Amazonská pánev ) .
 
Světová spotřeba uranu je kolem 78.000 tun uranového koncentrátu (U308, největšími producenti U308 jsou CAN,AUS a Rusko) ), vyrábí se však pouze 55% potřeb světové jaderné energetiky, zbytek je ze zásob elektráren či z recyklovaného vojenského materiálu ,který dochází .
V současnosti se  na světovém trhu vytěží asi 40.000 tun uranu ročně, ale poptávka je po 66.000 tunách minimálně …

Světová spotřeba uranu poroste  , MAAE  počítá od roku 2030 s obrovským vzestupem jaderné energetiky,zejm. v Číně, Indii, Japonsku a Rusku .

Pod povrchem Země je asi  5 miliónů tun uranu (doposud objevených, některé žíly, zejm. kanadské, dávají až 200 kg uranu  na jednu tunu skály, jiné jen 200 g, v průměru je to 1-5 kg) ,nejvíce zásob má  AUS (714 .000 tun, přičemž AUS nemá žádné jad. elektrárny, exportuje do US , a její největší ložisko leží zatím ladem, v roce 06 se o něj utkaly firmy BHP Billiton a Xstrata, Areva měla zájem , ale nikoliv finance ),  řídce osídlený Kazachstán ( 378.000 tun, 3. místo v těžbě  a zpracování uranu po Kanadě a Austrálii) CAN ( 345.000 tun, největší svět. „těžebník“ , významný důl Cameco u Sugar Lake) .  Do kazachstánských  uranových dolů investuje Rusko (samo má 131.000 tun , 4.místo  v těžbě a zpracování uranu) ,Japonsko a US firma Westinghouse ,US samy mají 102.000 tun ), Niger (180.000 tun, 5.místo v těžbě uranu) , JAR (177.000 tun) , Brazilie (158.000 tun) , Namibie (151.000 tun) Uzbekistán (60.000 tun) , Ukrajina ( 58.000 tun) , Mongolsko (46.000 tun) , Alžírsko (20.000 tun) , zbytek ostatní státy, jako Středoafrická rep. …

EU nemá významné ložisko uranu,  dováží uran hlavně z CAN .  Kanadská firma Cameco je největší těžební firma uranu na světě, ale nezabývá se celým jaderným cyklem jako francouzská AREVA (staví jad. reaktory a elektrárny,těží přírodní uran,,který zpracovává na obohacený uran 238, jaderné palivo, a poté recykluje vyhořelé palivo ) .

Areva koupila kanadskou UraMin,která má licence na uran v JAR a Namibii . Areva těží uran i v Kanadě a v Kazachstánu, má kontrakty s Mitsubishi. Přímý konkurent Areva ve výrobě jad. reaktorů US Westinghouse, který byl koupen japonskou Toshiba,se finančně spojil s  kazachstánským producentem uranu Kazatomprom,kterému odprodal 10% kapitálu Westinghouse. Dalším konkurentem je tandem Hitachi-General Electric, a budoucí tandem Siemens-RosAtom.Westinghouse,na rozdíl od Arevy, svým klientům současně s reaktory nedodával i jaderné palivo, což bylo jeho obchodní nevýhodou … Obě partnerské firmy budou těžit skrze společný podnik, v němž Toshiba bude mít 22.5 % akcií, z nového ložiska na jihu Kazachstánu od roku 2014  …  

SKRYTÁ TVÁŘ JADERNÉ ENERGETIKY

Ti,co propagují jadernou energetiku jako tu „pravou“, již nezdůrazňují, jak se uran těží a obohacuje …Těžební firmy,které dostanou od vlády v Niamey licenci, vyhánějí Tuarégy z jejich domovů a pastvištˇ , které musejí do určité lhůty vyklidit , a otevírají na nich uranové doly …   

Tuarégové  metody těžby Arevy nazývají  bezostyšným plundrováním a ekologickou katastrofou . Uzavřené doly jsou jen nedbale zapečetěny , takže jsou „veřejně přístupné“ , rovněž tak všude zde se volně povalující haldy hlušiny (z vytěženého množství rudy je jen 1% štěpného uranu,zbytek je odpad ), jejichž prach, z 80% kontaminovaný, silné pouštní vichřice roznášejí všude po okolí … …  K obohacení uranu se potřebuje hodně vody, a protože v Nigeru jsou doly uprostřed pouště,tyto doly odčerpaly veškerou vodu z povrchových zásob (obnoví se tak za 500 let) , takže v celé oblasti odumřely stromy …

Nezbytná je i kyselina sírová, a to ve velkém množství. Vyrábí se přímo na místě v neuvěřitelně zoufalých podmínkách : jde de facto o výrobu kyselého deště, který zničil veškerou vegetaci v regionu ( těžaři vstřikují do půdy „kyselý postřik“, aby  se půda drolila) .  

Ti nejchudší z planety Země , co v rozvojových zemích uran pro zahraniční firmy těží, aby bohaté průmyslové země měly svoji „ čistou“ elektřinu a své jaderné zbraně, vůbec nemají tušení, že se vystavují nějakým zdravotním rizikům ( v Nigeru jsou to výhradně nomádští Tuaregové).

V prašném prostředí dolů bezstarostně dýchají prudce jedovatý plyn radon , a na konci směny jsou od hlavy k patě pokryty radioaktivním prachem, se kterým jdou i spát . Až zemřou, nikdo je pitvat nebude.

Hluk ve zdejších uranových dolech je nesnesitelný. Šéfové dolů  po uzavření dolů přenechávají kontaminovaný „železný šrot“ místním kočovníkům, a ti jej prodají obchodníkům v městečku Arlit, vybudovaném koloniálním způsobem na bázi šokujícího střetu kultur : leží ve středu Ničeho s hypermarkety s luxusním zbožím z Paříže, s dostihovými dráhami, a s vysoce výkonným vysílačem, který komunikuje přímo s Francií ( Francouzi zde budují  i TV vysílač).

Bydlí zde i management německé těžební firmy Urangesellschaft a italské AGIP , ale se svým nepatrným podílem akcií (každá z nich 6,5%) jsou pod francouzskou kontrolou.

Většinou je tento železný odpad „recyklován“ na  radiokativní kuchyňské hrnce,a jiné potřeby do domácnosti. Místní lidé používají doma i nejrůznější jiné kontaminované předměty,které firma vyhazuje,a z různých vyhozených plechovek  vaří …  

Pracovní podmínky v dolech kritizují různé organizace pro lidská práva, nejsledovanější jsou aktivity francouzské Areva, které je vytýkáno, že svým zaměstnancům neposkytuje lékařskou péči ani ve formě zdravotní prohlídky ( zato s vládou v Niamey AREVA podepsala dohodu o financování prevence a léčby AIDS v Nigeru ) ,,radioaktivní rezidia 40 let skladuje na volném veřejném prostranství , kde radioaktivitou zamořují okolí a kontaminují podzemní vody , a neumožňuje měření radioaktivity nezávislým inspektorům ( z CRII-RAD, naopak, Areva si „platí“ vlastní sanitární auditory,které uvádějí, že je vše v normě )  …

Dvě místní nemocnice, postavené a spravované franc. firmami Somair a Cominak, které jsou po nigerském státu  nejen největšími zaměstnavateli v Nigeru,ale jejichž širokou logistiku zabezpečuje celá řada nigerských firem (ale tyto výnosné kontrakty dostávají od Francouzů jen obchodníci z jihu ) ,  systematicky celá léta zatajují těžké dýchací potíže svých negramotných a chudých pacientů, a prudký  nárůst plicních a respiratorních chorob  …  Ty samé praktiky AREVA provozuje ve svých uranových dolech v Gabunu .

Areva také staví silnice od jednoho dolu k druhému a a otevřela zde , na podporu těžby uranu, uhelné doly …Pastevcům v těchto tradičních  pasteveckých oblastech vláda zakázala využívat pasteveckých studní,takže brzy zde bude chov dobytka nemožný.

Až do roku 07 Areva uran transportovala do hlavního města Niamey na otevřených korbách nákladních vozů, na nichž se vozili i lidé …. Stejným způsobem se uran rozváží ( od roku 08 v kamiónech) přes pašeráckou oblast Agadez do Beninu a Libye . Uranové konvoje jsou přísně střežené „pistolníky“ , přesto krádeže „ žlutého koláče“  jsou  běžné …  Poté štafetu přebírají letadla.

Problémy se zodpovědností má Areva i v samotné Francii ( v 1/08 obdržela za svoje chování v Nigeru cenu Public Eye Award , nejvíce nezodpovědné firmy) ,kde 7.7.08  její filiálka Tricastin (prefektura Vaucluse),která provozuje i skládku vysoce radioaktivního vojenského odpadu (uranu obohaceného až na 93% v zařízení Eurodif ).) znečistila 360 kg uranu vodu v řece a kontaminovala soukromníkům studně  , Na pozemcích  jaderné elektrárny Tricastin  Areva skladuje uran ,který zde leží v haldách, jen nedbale zahrabaný hlínou … Ve zprávě bezpečnostního „auditu“ je uvedeno, že deštˇová voda spláchla z uranové haldy 900kg uranu …

O 11 dní později se náhodně přišlo na prasklé potrubí ve filiálce Tricastinu Socatre v  Romans-sur-Isére (Drome),která navíc opožděně informovala příslušné úřady (s tím, že na ně neměla aktuální telefonní kontakty ). Vedení pobočky tvrdilo, že vysoce radioaktivní odpad nekotrolovaně unikal(údajně 12 gramů na litr vody) pravděpodobně od roku 06, kdy byl opravován, ale franc. Úřad pro jad. bezpečnost se obává, že unikal již od instalace potrubí v roce 97 … Radnice zde zakázala používat vodu ze studní, včetně na zalévání, rybolov a koupání .  

V roce 1971 byla uzavřena „uranová“ továrna v pařížské oblasti v Bouchet, stěny jejíž laboratoří byly žluto-oranžové, jako radioaktivní sraženina, se kterým její zaměstnanci pracovali.

Viz článek v Le Parisien z 28.4.90 nazvaný 20.000 tun jaderného odpadu podřimuje v pařížské oblasti, či TV kanál France 3 v únoru odvysílal pořad na téma „ Uran, skandál zamořené Francie.

Francie otevřela svůj první uranový důl v roce 1948. Těžební činnost ve Francii  po sobě zanechala 210 zdevastovaných těžebních oblastí ( poslední uranový důl byl zavřen v roce 01)  se 166 milióny tun uranové hlušiny s velmi nízkým obsahem uranu pro průmyslové využití, nicméně stále vyzařující radioaktivní plyn radon, a  50 miliónů tun aktivního radioaktivního odpadu, uloženého v 17 bývalých dolech.

V pořadu se tvrdilo, že na mnohých „ vyčištěných“ pozemcích byla postavena sídliště, která jsou stále kontaminována radonem, „ bytˇ podle odborníků ve velmi malých dávkách „ … Z nigerského uranu se vyrábí tzv. žlutý koláč/uranový koncentrát ,v podstatě oxid uranu , strategický produkt pro západoevropskou jadernou energetiku …

Prezidentka AREVA Anne Lauvergeon( bývalá šerpka Francois Mitterranda)  v prosinci 06 oznámila , že Areva zdvojnásobí objem těžby uranu a učiní z Nigeru  jednoho z nejdůležitějších vývozců uranu na světě   …

78% elektrické energie ve Francii pochází z jaderných elektráren  (v US je to 20%) , přičemž  právě uran z Nigeru je pro francouzské jad. elektrárny a její vojenský program  „ potravou „ . Americké,čínské firmy a francouzská Total zde také hledají ropná ložiska .  

Polopouštní oblast Sahelu (3.860 km) je na severu ohraničena Saharou, její plocha zabírá  přes 3 milióny km čtverečních s 60 milióny lidí ... Výkyvy teplot (monzunové deště se střídají s obdobími sucha) ničí celý ekosystém. Největším problémem je však růst populace :za 10 let zde bude žít 100 mil. lidí, v roce 2050 by to mělo být 200 mil. lidí ...

Země Sahelu ,spolu s nevládními mez. organizacemi,se snaží získat sponzory pro následující projekty : a)     zachránu  Čadského jezera ,kdysi „vodní plíce celé Afriky“ , jedno z největších jezer starověku , dříve o rozloze 350.00 km čtverečních, v roce 1960 o rozloze 25.000 km čtverečních a dnes, v důsledku sucha , má rozlohu jen 2.000 km čtverečních …  „Komise“  na jeho záchranu byla vytvořena  v roce 1964 Čadem,Nigerem, Kamerunem  a Nigérií,  v roce 94 se členem stala Středoafrická republika, a roce 07  i Libye . Spolku se však nedostává peněz (jen na vypracování studie o proveditelnosti tohoto projektu je třeba 3,6 mld CFA franků , Nigérie  do společné kasy převedla  3 mld CFA franků )  a je obviňován z megalomanství,protože by se musely přesměrovat toky řek Konga,, Oubangui a Chari-Logone, které se ztrácejí v moři  … K projektu musí dát souhlas i Kongo Kinshasa a Kongo Brazzaville .

b)  financovat vysazení kolem okrajů Sahelu (3.860 km)  tzv. zeleného pásu ,který by mohl zastavit postupující dezertifikaci  (a aby rodiny stromy nekácely, dostaly by solární „pece“ ) …  

Vnitrozemská republika Niger je obrovské území plné uranu,zlata a ropy, velmi řídce obydlená ( na 1,2 km čtverečních/území 2,5x větší než Francie, žije jen 11 miliónů obyvatel, z toho jeden milión v hlavním městě Niamey , 90% obyvatel je negramotných ,průměrná délka života  je 45 let,člověk ve 30 zde vypadá na 60, 70% obyvatel je ve věku pod 20 let , denní příjem 60% obyvatel není ani polovina euro ) .

To samé platí o další pouštní republice Mali, kde na stejné rozloze žije jen 10 mil. obyvatel , a jejíž součástí Niger byla , od 1900 bylo tato subsaharská území  Francouzskou západní Afrikou, od 1920 Francouzským Súdánem  ...

1922 po povstání Tuarégů  Niger získala status samostatné kolonie , 1960 byly vyhlášeny republiky Niger a Mali, v nichž se střídaly jen vojenské režimy,vzešlé z vojenských pučů, silně závislé na Paříži (měnou je CFA frank, z Francie se dováží veškeré zboží  a do Francie uran , úředním jazykem je francouzština) ...   

V obou státech  stále fungují « trhy s domácími otroky »  pro zámožné tuarégské,arabské ,i černošské rodiny, třebaže otroctví bylo zrušeno již za franc.koloniální správy, ale dodržování nebylo vynucováno, protože Tuarégové byli na svých otrocích (bella) , kteří jim pásli stáda, závislí ...

Podruhé bylo oficiálně zrušeno v těchto republikách po vyhlášení nezávislosti v 60.letech, ale opět zrušení ,aby se Tuarégové nebouřili, nebylo nevynucovalo – V Nigeru byla  zavedená praxe otrokářství postavena mimo zákon až v roce 03, přesto studie z roku 07 konstatuje, že 8% obyvatel v Nigeru jsou stále otroky, zejm.dědičnými, třebaže se « otrokům »  již neříká « otroci « .

Niger se nachází  na jihu Sahary ve střední části Sahelu na náhorních plošinách, pokrytých pouštním prachem a pískem, s nejdůležitějším zvířetem velbloudem a  s jedinou stálou řekou Niger. Jen podél jejích břehů lze obdělávat půdu, úrodu však ohrožují kobylky a sarančata . Střední části země dominuje vulkanické pohoří Aïr s kužely vyhaslých sopek.

Tuarégové žijí v pouštích vyprahlých jako nigerská Tenere, praví Wikipedie, či méně vyprahlé s horami  jako skalní masív Aïr (oblast Agadez mezi alžírskou hranicí a Tiguidit, ležícím 80 km jihovýchodně od Agadez).

NASA již v roce 1983 prohlásila, že Niger je jedna ze dvou nejvíce  sluncem ozařovaných zemí , ale přestože je jedním velkým slunečním zrcadlem, obyvatelé si v 21.stol. topí a vaří na kravincích a dřevu. Situace o to podivnější, že již v 80.letech byl založen Nigerský úřad pro sluneční energii (ONERSOL),který úspěšně sluneční energii popularizoval (sluneční ohřívače vody, vodní pumpy na sluneční energii (80% úmrtí dětí do pěti let v Nigeru způsobuje kontaminovaná voda  ). Tento pozitivní trend však zvrátily klesající ceny uranu z počátku 90.let,které  plní státní pokladnu (Niger je třetím největším vývozcem uranu na světě) . Vláda Onersol přestala sponzorovat, a raději platí dal vysoké účty za dodávky elektřiny z Nigérie .  

Nicméně od roku 2001 cena uranu opět roste , a mez. humanitární organizace tlačí na nigerskou vládu, aby se projektu sluneční energie , která je jedinou alternativou k elektrifikaci vesnic , opět ujala . Solární panely vyrábí  v Niamey nigerské firmy, ale chudí si je nemohou dovolit, a než by vláda v Niamey poskytla peníze ze státní pokladny (které má jen na vojenskou techniku),  raději sponzorování svých chudých přenechává OSN , které  solárními panely vybavilo několik nigerských těžko dostupných (bez silnic)  oblastí , zejm. nemocnice,porodnice a zdravotní střediska, díky nimž si tato zařízení mohou dovolit zdejší nejvyšší luxus - vodovody s tekoucí vodou,  a trvalý zdroj elektřiny .

Druhým největším městem  Nigeru je Zinder,asi 200.000 obyvatel, první železnice v zemi se začala budovat až v 21.stol. , první důl na těžbu zlata byl otevřen v roce 04.

Původní obyvatelé nomádští Tuarégové (větev Berberů,původní obyvatelé Atlasu, dnes se např. k Berberům  v Maroku  hlásí 40% obyvatel), kteří zde žijí již od třetího tisíciletí př.n.l. , byli vytlačeni ze severního Atlasu a Rifu na jih do vražedného horka saharských oáz k černošskému etniku nájezdy Arabů v 11.stol.,kteří oblast « sunnitsky « islamizovali (z 80% jsou Nigeřané muslimové, zbytek je animistický,věřící v nesmrtelné duše a kontakt s nimi,  či křestˇanský. 60% obyvatelstva tvoří dnes černoští Hausové,20% Džermové,9% Fulani, 8% Tuarégové (na Tuarégy/Bohem zapomenuté byli přejmenováni Araby, protože kočovný styl života dovoluje « provozovat » islám jen ve vlažné formě,navíc jej kombinují s animistickými pověrami) .

Proto Tuarégové, chovatelé velbloudů a loveckých psů /azavašský chrt ( pro Tuarégy, je na rozdíl od Arabů, pes přítel člověka) , jejichž karavany převážely po této strategicky důležité obchodní stezce  nejrůznější zboží, zejm. sůl a otroky,  slovo Tuarégové nemají rádi a  říkají si Kel Tamasheq/Tamajaq  (Vznešení a Svobodní) či Imashagen/Imajaghan či Imouharen/Imouhagh, jinak Tuareg je množné číslo od Targui, ale je i možné, že Tuarégy je Arabové nazývali podle údolí Targa v Libyii ...  Tuarégové, «  lordové  pouště «  ,  byli «  mostem »  mezi Maghribem a Afrikou ...

Berberští Tuarégové jsou monogamní ( až matriarchální , ženy se  nezahalují , muži ano ) , třebaže pod vlivem islámu někteří z nich mohou mít více žen (na rozdíl od Arabů netrestají veřejnými popravami nevěru) .Manželku si od jejích rodičů formou věna ( velbloudi a dobytek) budoucí manžel kupuje, stan a jeho vybavení věnují páru rodiče manželky, kterým znovu při případném rozvodu připadne, takže manžel zůstane bez střechy nad hlavou ...  

V 60.letech po dosažení « nezávislosti » bylo  « teritorium » Tuarégů  uměle rozděleno na «  moderní národy » Niger,Mali,Horní Volta/Burkina Faso,Alžírsko,Libye . Tuarégové přes noc zjistili, že nejsou občany ani severních arabských států, ani jižních černošských ...Jejich velbloudí karavany začaly nahrazovat nákladˇáky ...Celnice a pasy na hranicích silně omezily pohyb nomádů a učinily z nich turistickou kuriozitu .  

Tuarégům a jejich kočovnému životu nepřeje ani dezertifikace , probíhající v důsledku globálního oteplování, nárůstu obyvatel, a  tím rostoucí spotřeba palivového dřeva, a boj o  další suroviny pouště . Chudí Tuarégové tak byli donuceni experimentovat s drobným farmařením, které mnohdy končí opuštěním stád a přistěhováním do okrajových městských stanových slumů, lemujících okraje Sahary, v nichž hledají práci, jako u alžírského Tamanrasset  či severonigerského Agadez,hlavní křižovatka tuarézských cest a  jejich « hlavní město »  , kde všichni Tuarégové slaví tuarégzské svátky .

Hlavní tuarégzská města : Tamanrasset (jižní Alžír),Tombouctou/Tin Bektu  , Tessalit,  Agadez, Gao/Gawa, Keita,Kidal, Djanet (Alžír) , Illizi/Alezi, Ghat a Ghadames v Libyi  ...

Dnes pro svá stáda Tuarégové hledají pastviny v neúrodných oblastech Alžírska (Salah),Libye, Mali (Timbuktu) ,Nigeru ,Burkiny Faso (Horní Volta) - celkem jich je asi jeden až dva milióny , jednotlivé skupiny mluví různými nářečími tamaštiny /tamash (hamitský jazyk)  . Před pouštním horkem hledají útočiště ve skalních masívech (zejm. Aïr v Nigeru, Hoggar /Ahaggar v jižním Alžírsku, Adrar v Mali, v Azawagh/ Azavaši), kde z hor zachycují vodu .

Tuarégům se pro modrou barvu jejich plédu (v berberštině « tagelmust » ) říká « modří muži » pouště )přezdívka Kel Tagelmust/Zahalení muži ... Tagelmust , něco na způsob turbanu, je až pět metrů dlouhý pléd , do kterého si zabalí hlavu a horní část těla, aby je chránil před sluncem, pískem,větrem, zimou (modré barvy proto,že se vyrábí ze lnu, obarveného indigem,který je teplejší  než bavlna) ...

Niamey tvrdí, že Tuarégové nejsou marginalizováni, že « praví » Tuarégové nejsou kočovníci, ale zámožní podnikatelé, přičemž jsou to i ministři ve federální vládě, ale zahraniční tisk medializuje jen pouštní rebely.  

« Bílí » Tuarégové, po staletí aktivně zapojeni do obchodu s « černými » otroky (Maurové =Arabové + Berbeři) , od samého počátku vyhlášení nezávislosti těchto států  odmítali stát se « podrobenou » menšinou  ve státu řízeném « černochy », třebaže  se s nimi « mísili » , takže dnes existují i « černí »  subsaharští Tuarégové, kteří však raději mluví arabsky než « jako černoši » francouzsky .... Ústřední vlády těchto států, ale i francouzští kolonizátoři,  tak čelily nepřetržitým rebéliím  ze strany Tuarégů a místních Arabů   ( některé arabské milice si však  platí Niamey, aby terorizovaly tuarégské civilisty ) ...  S tím, jak  uran, zlato a ropa Nigeru  nabyly od konce 70.let na významu,začaly nejrůznější mocenské skupiny zneužívat tradiční autonomistické snahy berberských Tuarégů v Mali,Nigeru ,Horní Voltě/Burkina Faso, v Čadu, a organizovat je do různých « politických » skupin  ( které však  provozují obyčejný banditismus, stejně jako vládní černošská armáda ) .

Vláda využívá nesvornosti Tuarégů , uzavírá  « příměří » (podplatí vůdce kmenu )  s jednou skupinou  a vrhne se na oslabený druhý kmen , běžně však příměří nedodržuje ani jedna strana ...

V letech 1974 gen. Kountché svrhl prezidenta Hamani Dioriho, a  v roce 1984 tuarégský sever ,kde je voda nad zlato, postihl hladomor.Navíc gen. Kountché v  době  druhého hladomoru zavřel na 2 roky hranice s Nigérií (84-86), rozhádal se s Washingtonem, hlavním dodavatelem potravinové pomoci do Nigeru, a nesnesl se s  plukovníkem Kaddáfím. Tisíce tuarégských rodin prchly v těchto letech do Alžírska a Libye . Kountché zemřel v PAR v listopadu 87 na nádor na mozku/56 .

 Vojenská rada jmenovala prezidentem Aliho Saibou, z etnika Džemů,  kapitána z Agadezu, který pomohl Kountchému 1974 při puči tím, že své vojáky přivedl z Agadezu do Niamey . Kountché jej okamžitě povýšil na majora a učinil z něho náčelníka genštábu , ale o šest měsíců později jej z funkce sesadil, protože se jej bál, ale Saibou přestože pracoval na svém nástupnictví, např. dosáhl toho, že jeho rivalové byli ve funkcích diplomatů odesláni do zahraničí, zůstal loajální  ...Poté založil  1989 jedinou povolenou politickou stranu v Nigeru NMSD a stal se jejím vůdcem – z této funkce jej však v listopadu 91 vyštval gen. Mamadou Tandja ...

Z funkce nigerského prezidenta odešel po řádných volbách  (prvních « svobodných » od roku 1960) v březnu 1993,kdy byl zvolen prezidentem Mahamane Ousmane ...

K velkému povstání Tuarégů v Nigeru a v Mali  došlo v letech 1990-92, když se tyto země  nedokázaly vypořádat s hladomory,provázející sucha .

V Nigeru poté, co libyjský režim vrátil do Nigeru asi 20.000 tuarégských  « uprchlíků »,ale  v podstatě šlo o mladé muže ,kteří v Libyi (či v Alžírsku)  prošli v 80.letech vojenským výcvikem a revolučním vymýváním mozků (1985 jim Kaddáfí založil Lidovou frontu pro osvbození Nigeru/FPLN) , a kteří se vrátili plukovníkem Kaddáfím nejen skvěle vyzbrojeni , ale vybaveni i politickou stranou MPLA /Azavašské lidově osvobozenecké hnutí,kterou pro ně Kaddáfí  prostřednictvím tuarégských  exulantů v Libyi 1988 v Tripolisu  založil a sponzoroval ....

Ozbrojené útoky FPLN přiměly nigerskou vládu, aby uzavřela své hranice s Libyí a Alžírskem. Nigerská armáda  však úspěšně zavraždila vůdce povstání Abdelmomomina,který v květnu 90 požadoval autonomii pro tuarégskou oblast nigerského Tenere se správním střediskem Agadez , a v červnu pro výstrahu se svými druhy zaútočil na město Menaka na východě Nigeru. V Mali poté,co vojenský režim jedné politické strany  promoskevského generála Traorého ukradl v době hladomoru potravinovou pomoc, určenou azavašským Tuarégům.

Tisíce chudých Tuarégů se počátkem 90.let také vrátily poté, co pluk. Ali Saibou  ukončil  třináctiletý výjimečný stav , vyhlášený generálem  Seyni Kountché. Vrátili se však do zdevastované ekonomiky a jejich iluze o zmírnění brutality režimu roztála v květnu 1990, když vojáci federální armády zmasakrovali asi 600 lidí v Tchintabaraden,poté co útočníci z nich napadli policejní stanici, incident, který vyvolal tuarégské povstání z prosince 1990, vedené Mano Dayakem (*1949, zemřel při atentátu proti letadlu na severu Nigeru 15.12.1995,pilotoval jej francouzský pilot a na palubě bylo ještě asi sedm dalších lidí) .

Dayak pocházel z chudé rodiny nomádů, ale v mládí se stýkal s misionáři a na střední škole v Agadezu s dobrovolníky z American Peace Corps , kteří zde učili angličtinu .Poté pracoval pro US vládní  agenturu  USAID,která severonigerským pastevcům pomohla některými projekty , a rozhodoval se, zda má jít studovat na US univerzitu, nakonec se rozhodl pro Sorbonnu ,kde získal titul doktor politických věd . Oženil se s antropoložkou a vrátil se s ní počátkem 70.let do Agadezu, kde si založili cestovku Temet Voyages , která ve dvou džípech vozila Evropany a Američany po pohoří Air a poušti Tenere , kde se stavěli u Tuarégů na jídlo a vyprávěli si, protože seznamovat Američany a Evropany s tuarégskou kulturou bylo Dayakovou vášní, psal o nich knihy, filmoval je   ... V polovině 80.let jeho cestovka zkvétala,protože charismatického MD si oblíbili nejen zámožní, ale i politicky vlivní lidé ze Západu  ... Jak byli překvapeni, když se tento nejoblíbenější « cestovní agent »  v zemi v roce 1989 postavil do čela tuarégské rebélie ...   

Dayak vedl Tamoust/Temoust Liberation Front/TLF/FLT. V dubnu 95 odmítl se svoji stranou odsouhlasit mírovou dohodu podepsanou mezi Niamey a jinou tuarégskou frakcí Organization of Armed Resistance/OAR. Ani tato dohoda, ani dohoda z října 94 podepsaná Dayakem, pro Tuarégy nebyla výhodná .

Mano Dayak  kritizoval obě dohody jako politicky a ekonomicky opět Tuaregy  marginalizující  , a stával se nepohodlným jak pro Niamey, tak pro PAR (alias Areva), protože exportoval do zahraničí «  tuarégský problém »  ...  

Generál Moussa Traoré (který se dostal k moci jako poručík pučem z roku 1968, proti Keitovi , 1978 povýšil sám sebe na generála,od 1979 vládl jako prezident)  povstání v Mali 1992 krvavě potlačil poté, co se « domluvil » s  alžírskými vůdci Tuarégů , se kterými uzavřel separátní příměří v alžírském Tamanrassetu 1991 ,které však žádná strana nedodržela.

Přesto tato dohoda byla základem, na kterém stavěly všechny další vlády, zejm. Amadou Touré,který se pokusil o vyjednání Paktu národního usmíření, podepsaný 11.4.92. ...

Vzápětí sám Traoré  byl svržen (k rebélii Tuarégů se přidaly ještě studentské bouře v Bamaku)  a prozatímní maliská vláda zastoupena podpluk. AmadouTourém,který puč proti generálu Traoré vedl,  podepsala za zprostředkování Alžíru v dubnu 1992 s hnutími zastoupenými ve MFUA/Sjednocená hnutí a fronty Azavaše « mírovou smlouvu »  s tím, že jim přislíbila  administrativní odtržení tří severních maliských  regionů (Azavaše)  od  ústřední administrativy.

Paříž oficiálně zůstávala v pozadí, ale  autorem  navrženého plánu decentralizace byl Edgard Pisani,prominentní francouzský politik,narozený v Tunisku 1918.

V Mali se poté konaly « civilní » volby,ve kterých vyhrál Alpha Oumar Konaré,který v roce 93 obžaloval Traorého (99 byl navíc obžalován z finančních podvodů) za masakry z roku 91,, ale v roce 02,krátce předtím, než z funkce prezidenta odešel, Traorého omilostnil.Po něm se prezidentem stal Amadou Touré, který s Konarém v roce 91 Traorého svrhl (byl zvolen 02 a znovu 07) .

Pakt národního usmíření  z 11.4.92 ztroskotal ze dvou důvodů : a) z nedostatku finanční podpory b) původní MPLA se začala štěpit, regionálně, nábožensky a etnicky ( Tuaregové versus Arabové/Maurové ), a od roku 94 tyto frakce mezi sebou  bojovaly, třebaže Tuarégové a Arabové se  vždy spojili, pokud šlo o jejich zastoupení ve vládních institucích .

24.4.93  nigerský prez. Mahamane Ousmane  podepsal s Tuarégy dohodu o zastavení bojů , ale ujednání s příslibem autonomie bylo podepsáno až v roce 1995,kdy začal i reintegrační program asi 12.000  « bojovníků » do národní armády či civilní společnosti (reintegraci financoval Rozvojový program OSN, tři státy EU, USA a Japonsko).OSN také doporučila decentralizaci, aby se provincie necítily politicky marginalizované.  

27.ledna 96 se vojenským pučem dostal v Nigeru k moci pluk.Ibrahim Baré Maïnassaru( v dubnu 1999 zavražděný dalšími pučisty kolem Mamadoua Tandja),který nové boje ukončil podepsáním dohod z Quagadougou,ve kterých slíbil Tuarégům splnění jejich požadavků , a požádal o mezinárodní  pomoc pro 700.000 nomádských « farmářů », které podle něho ohrožoval hladomor ( 400.000 z nich před hladem uteklo do příměstských slumů) .

V listopadu 99 byl Tandja, šéf bývalé  Strany jednoty, « zvolen » prezidentem, a v prosinci 04 byl « zvolen » podruhé, ale v létě 04 sever Nigeru prošel dalším hladomorem a v Niamey, za obnovených bojů s tuarégskými povstalci, vypukla politická krize ...   

Probíhaly zde  i etnické boje (včetně bojů mezi frakcemi Tuarégů,kteří se dělí na kmeny nadřazené aristokratické(válečníci) a podřízené vazalské (nekočovní pastevci), dvě kasty které se kdysi nepromíchávaly ani sňatky, ale navzájem na sobě , v rámci ekonomického přežití, závisely ... (Francouzská koloniální správa nadržovala usedlým pastevcům, čímž Tuarégy proti sobě záměrně popouzela ) .

Vně tuarégské společnosti stáli kněží, většinou arabští, kteří poskytovali rodinám bojovníků duchovní vedení oplátkou za ochranu a almužnu , a dále kováři ze « servilních «  kast, např. propuštěných otroků,, kteří opravovali a vyráběli sedla a další nástroje.

Poslední kastou byli černoští otroci.

V Mali černí Songhajci,významné východomaliské etnikum (přišli do Mali z Egypta ještě za dob faraónů) , sousedící s teritoriem Tuaregů,pod zástřešením Vlasteneckého maliského hnutí vlastníků půdy Ghanda Koy /MPMGK (Ghanda Koy= Vlastníci půdy)  podnikali proti banditismu Tuarégů  stejně brutální odvetné výpravy , které se od května 1994 proměnily v cílené masakry tuarézských civilistů.

 « Prosluli » zejm. masakrem v Gao z října 94, kdy po provokativním nájezdu  proalžírské « maurské «   FIAA (v této oblasti arabské menšiny označují za  Maury, Mauros bylo řecky obyvatelé Mauretánie) povraždili 300 tuarégských civilistů  a masakrem v Niafunké (viz Amnesty International).(Představitel Ghanda Koy v Paříži masakr dodnes ospravedlňuje tím, že «  tuarégští a maurští civilisté akce rebelů podporují «  ....

Okamžitě po masakru se kolem Timbuktu a Gao rozmístila armáda a podnikala další brutální akce proti tuarégským a arabským civilistům  se stejnou intenzitou jako v bojích  1991-92 O úzké spolupráci armády s hnutím Ghanda Koy svědčí i to, že dezertéři z armády, kteří se připojili k khnutí GK, dále pobírali svůj armádní žold ...

Z následného oslabení MFUA  ale mocensky posílila právě  proalžírská FIAA, která se jako jediné zdejší hnutí hlásí k arabské identitě a k  alžírskému islámismu  (a z Alžírska také sponzorovaná, z obavy , aby se tato oblast nedostala v případě úspěchu pod kontrolu Berberů ...)  

Nejen vládní armáda, ale i skupiny nejrůznějších psychopatů ( pašeráci všeho druhu,zloději dobytka ,islámističtí provokatéři) ,nepřející si mír, podnikají vražedné nájezdy proti zdejšímu civilnímu obyvatelstvu, které končí v uprchlických táborech na jihu Alžírska či Mauretánie (Paříž k jejich ochraně sponzorovala vytváření etnicky smíšených polovojenských milicí). Viz Thierry Desjardins : Mali,la guerre oubliée des Touaregs, Le Figaro,2.12.94) .

 Geografická oblast saharsko-sahelská Azavaš/Azawad zahrnuje tři severní pomezní regiony, které ovládají různé minoritní nomádské kmeny, jak Berberů (chtějí secesi, tvrdí, že tato oblast je součástí jejich pansaharské tuarégské vlasti), tak Arabů (jde o zdejší arabskou menšinu Hassani, žijící i v Mauretánii, většinou chtějí jen autonomii).

Boj vedou tyto povstalecké (v podstatě rasistické protičernošské) skupiny : Lidové azavašské (osvobozenecké ) hnutí (MPA,/MPLA ,založené 1988 v Libji a sponzorované tuarégkými exulanty v Libyii ),Azavašská arabská islámská fronta (FIAA,vytvořena 1991), Revoluční armáda za osvobození Azavaše/ARLA za berbersko-arabský proud  sdružený v Azavašském jednotném hnutí /MFUA) , a  rasistické černošské Vlastenecké hnutí Ganda Koy/MPMGK .

Hnutí MFUA není jednotné – patří do něho i radikální Lidová fronta za osvobození Azavaše/FPLA, která bojuje s Azavašskou arabskou islámskou frontou /FIAA, a např. počátkem roku 1994 vypukly boje mezi Revoluční armádou za osvobození Azavaše/ARLA a Lidovým azavašským hnutím/MPA ... (osobní konflikty mezi šéfy ve snaze strhnout na sebe moc volají sice po autonomii, ale na ústřední vládě hlavně pro sebe požadují ministerské křeslo či diplomatickou funkci ,vyřizování účtů mezi veliteli ... )¨

Tato polovojenská hnutí( s hlavními vůdci v exilu v sousedních zemích, zejm, v Mauretánii a Burkina Faso ) vlastní i rozhlasové stanice např. GK Hlas severu), které  otevřeně vyzývají k masakrům « bílých » či «  černých » kůží   ...

Protibělošský rasismus  se ve státech zdejšího regionu setkává s kladnou odezvou napříč  celým politickým spektrem , např. maliský týdeník Demokrat ze 14.6.94 jásal, že «  konečně v Niafunké, v Gao a v Timbuktu není  žádná rodina «  červených uší » ,,jak černoši přezdívají bělochům  . Hnutí GK veřejně armádě odsouhlasilo vraždu švýcarského konzula z října 94 Jeana-Claaude Berberat, kterého maliská armáda zavraždila ve městě Niafunké spolu s několika jeho tuarégsými spolupracovníky, v prosinci 94 jeho zavraždění příslušníky armády maliská vláda byla nucena přiznat .

24.4.1995 byla v alžírském Tamanrassetu  za zprostředkování Alžíru podepsána dohoda « šesti »  o ukončení této občanské války  mezi povstalci a maliskou vládou,která jim slíbila autonomii , zůstala však jen mrtvou literou  (vláda v Bamaku měla i jiné problémy, čelila několikerým vojenským vzpourám, třebaže některé z nich byly jen pseudokomploty ,které měly vylákat peníze z PAR  na  podporu Tourého  ) ...

Průlom znamenal až rok 1996,kdy 27.3.1996  pět výše zmíněných povstaleckých znesvářených skupin ze severu Mali (mnozí jejich bojovníci pocházeli z Čadu ) složily  v Tombouctou/Timbuktu slavnostně zbraně před očima prezidenta Mali, gen. Alfa Umara Konaré ,a šéfa Západoafrického ekon. společenství ECOWAS , kpt.letectva, Jerryho Rawlingse, šéfa Ghany( každý dostal 100 dolarů za každou odevzdanou zbraň) , poté co jim tito přislíbili  « zlepšení životní úrovně » , tj,  «  sponzorské dary  a rozvojové projekty « ,  a realizaci  « decentralizace « , slíbené v roce 1992.

Francie  jako pochvalu za toto “ usmíření“ postavila  Tuarégům nemocnici v Timbuktu, ale nemocnice nemá pacienty, protože kolem dokola nejsou žádné silnice ( nemocný člověk nepojede  100 km na hřbetě osla ) .   

Představitelé Tuarégů tvrdí, že zahraniční(francouzské) peníze  chaoticky poskytnuté na rozvoj, jako peníze na letiště v Timbuktu, navrhované přehrady přes řeku Niger u města Bourem,či projekty velkých zavodňovacích systémů jako jsou u města Gao, jsou zcela vyhozenými penězmi,protože tyto megabetonové projekty navrhují zahraniční byrokraté a schvalují je další  afričtí byrokraté , přičemž ani jeden z nich  nemá ponětí o tom, co potřebují drobní zemědělci a pastevci .

Ani tato dohoda není žádnou výhrou, jak ukázaly další boje, protože radikálnější tuarégké frakce, usilující o federalizaci či secesi, ji nepodepsaly, zejm. Rhissaag sidi Mohamed, gen.tajemník Lidové fronty za osvobození Azavaše/FPLA , ani významné obchodní exulantské kruhy v Alžírsku a v Mauretánii jí nebyly nakloněné .  Ani současné vládě se tato dohoda  v roce 08 již nelíbí a chtěla by s rebely vyjednat novou dohodu s vynecháním autonomie …

Maliský prez. navrhl  pětileté moratorium na dovoz,výrobu a prodej lehkých zbraní do tohoto regionu, a 31.3.98 bylo takovéto moratorium skutečně v nigerijském Abuja podepsáno na dobu tří let všemi ECOWAS členskými státy. Je to první dohoda takového druhu ve světě , a byla podpořena nejen OSN a severskými zeměmi, ale i prezidentem Wassenaar Arrangement/Wassenaarského ujednání, sdružující 33 vývozců zbraní (vyvinul se z COCOM/Koordinační výbor pro vývoz strategických zbraní).

V červnu  02  byl prezidentem zvolen velitel výsadkové jednotky, která  (s  pomocí PAR) svrhla  1992  promoskevského Traorého, gen.Amadou Touré (s voj, výcvikem v MOW i v PAR,,znovuzvolen 07, výborně si rozuměl s Bushem ).

V červenci 02 byl prvním maliským premiérem v historii jmenován Tuarég Ahmad Mohamed Ag Hamani,  přičemž část tuarégských ozbrojenců byla  (neúspěšně) začleněna do rasistické černošské maliské armády, která se dodnes nenaučila činit rozdíly mezi „ islámistickými integristy „ a civilisty tuarégské a arabské menšiny ( v Mauretánii žije na 70.000  maliských uprchlíků  z řad těchto menšin, 50.000 jich žije v Burkina Faso , přes 100.000 v Alžírsku , další v Libyii, a všichni jsou odkázáni na zahraniční charitu ), což vede k tomu, že se řady rebelů z těchto civilistů zvětšují …   

Problém Nigeru spočívá v tom, že severní Niger ,kde Tuarégové žijí (ale také Arabové, Peulové a Toubouvé) , je bohatý na ložiska uranu, a ústřední vláda v Niamey odmítla předat kontrolu nad jeho výnosnou těžbou do rukou bohatých rodin tuarégských klanových šéfů, zatímco ani tito se  nehodlají výnosů z těžby uranu vzdát.

Viz ambice současného koordinátora tuarégských rebelů Rhissa Ag Boula (08/51), bývalého vojenského vůdce a zakladatele  hnutí  Osvobozenecké fronty Aïru a Azavaše /Front de Libération de l´Aïr et de l´Azaouagh /FLAA,který byl v Niamey ministrem turistického ruchu  v letech 97-04 …

Mezi nimi se pohybuje francouzská vláda , která zde hájí zájmy francouzské firmy Areva, která v této oblasti těží uran od roku 1970, v současné době z naleziště v Arlit  (za rok průměrně vytěží 2.260 tun) přes své dvě filiálky Cominak(Akouta) a Somaïr(Aïr), jejichž akcionářem je i nigerský stát. Má také licenci na rozsáhlé naleziště (odhad 80.000 tun)  v Imouraren, do kterého hodlá investovat jednu miliardu euro ,a těžit z něho od roku 2010.  

V 60.letech nigerský uran těžilo i Španělsko a Japonsko, ale Areva měla výlučné postavení . Areva v této době  odmítala Niamey sdělit, kolik tun uranu vytěží a za jakou cenu jej prodává , s tím, že je to státní a obchodní tajemství. Na konci roku dostal nigerský stát (národní investiční fond)  jen „dárek“  v podobě dividend v hodnotě asi jedné miliardy CFA franků ...

Když se tyto praktiky Arevy nigerský prez. Driori Hamani snažil v roce 1974 změnit, byl svržen poté, co delegace z PAR v čele s Yvesem Guéna, jej neuspěla přesvědčit, aby nebojoval za právo Nigeru prodávat vlastní uran …

Poté v roce 1975 měl v úmyslu vyjednávat o stejné věci s PAR nigerský vicepremiér Nejvyšší vojenské rady a ministr nerostného bohatství v jedné osobě – francouzská delegace navrhla zdvojnásobit cenu na dvě miliardy CFA franků – onen důstojník nepřijal a vzápětí měl „politické“ problémy : byl uvězněn a zanedlouho zavražděn … Niamey požadovala alespoň 30% podílu na těžební firmě COMINK, dostala 16% …

V dubnu 1999 se pokoušel vyjednat  s PAR, konkrétně s Michelem Roussinem, nové podmínky pro těžbu uranu prez. pluk. Mainassara, pučista z roku 95,  – o pár dní později byl zastřelen na letišti výstřely z kulometu,který proti němu obrátil jeden z jeho osobních strážců jménem Wanké …

Michel Roussin byl Monsieur Afrika pro CNPF(bývalý MEDEF Svaz zaměstnavatelů v kovoprůmyslu ), člen neogaullistické strany RPR/Sdružení pro republiku,přezdívaný „Chirakův četník“ ,a ministr  pro spolupráci vlády Balladura, dnes je viceprezidentem skupiny Bolloré v Africe …  

Pučisté, kteří zavraždili pučistu Mainassara, uskutečnili s koránem v ruce „ volby“  a dosadili k moci dnešního prez. Mahamadou Tandja a jeho oligarchickou kliku, která se „lidumilně “ projevila zejm. v roce 04, kdy za tragického sucha obilí a rýži držela ve vládních skladech tak dlouho, dokud se ceny nevyšplhaly patřičně vysoko …

Následně se do měst do slumů valily  tisíce rodin ožebračeného venkovského obyvatelstva, když předtím prodaly veškerý dobytek (i jeho cena v důsledku jeho hromadného odprodeje prudce klesla) , aby si mohly koupit ono obilí a rýži …

V roce 2000 MNJ uzavřelo v Alžíru křehké dohody o příměří s Niamey. V červnu 06 vypukl skandál uranových dolů SOMAïR /COMINAK/Anou Araren, tří filiálek Cogema/Areva ( s výnosy 5 mld franků ročně, ve kterých má akcie i nigerský stát) , když významný zaměstnanec firmy potvrdil  výše zmíněné údaje v novinách , které byly zveřejněny již v dubnu 05 listem Le Monde , kdy Le Monde  na základě zprávy z Canal Plus,  obvinil firmu Areva z kontaminace pitné vody v nigerském městě Arlit, která je radioaktivní jako každá pitná voda v okolí zdejších uranových dolů  (samozřejmě, že Areva předložila výsledky měření zcela opačné, Areva přes 40 let těží uran v otevřeném dole přímo v Arlit a v podzemním dole Akokan u Arlitu ) …  

Areva v této době po roce bojů s kanadskými a čínskými těžebníky získala licence na těžbu z dalších obřích ložisek (Agebout a  Afouday) v blízkosti města Imouraren , avšak celkově získala jen polovinu licencí, které chtěla získat : na východ od Arlit v Madaouea  získala v 11/07 těžební licenci na uran z ložiska Azelik (začátek těžby  v roce 2010) firma Sino-Uranium, filiálka čínské  firmy  China National Uranium Corp., a mnoho dalších čínských firem (které uran těží již od roku 06 v okolí Tegguida) , na západě od Arlit  firmě AREVA šlapou na paty kanadské ,australské, britské ,indické a jihoafrické  firmy ( s jejich licencemi se místní radiologická a sanitární situace ještě více zhorší ) .

Číňané v Nigeru kontrolují hlavně ropu, a chtějí se domluvit s Američany na společném využívání ropovodu , vedoucího do Nigérie …