ZPRÁVY

KSČ, výkvět české inteligence pod její gilotinou

Jak KSČ „pálila“ knihy a „upalovala“ jejich autory  : po Únoru byla naše inteligence postižena stejně tvrdě jako v době pobělohorské, komunisté předčili i protektorátní perzekuce. Jestliže Němci VŠ profesory nepopravili, nechali je učit na středních školách, např. prof. Václava Černého, KSČ, pokud je nepopravila, je poslala do uranových dolů, v nejlepším případě k lopatě.  

 „Velká kulturní revoluce“ čsl. komunistů spočívala v tom, že tisíce knih, které knihovníci s nasazením vlastního života zachránili během protektorátu, komunistická  ministerstva školství (od senilního Nejedlého po bolševického „čaroděje „Františka Kahudu, psychotronika ) knihovnám nařizovala odnášet „do sběrů „, které ministerstvo pod záminkou celonárodního sběru papíru organizovalo pro „nečtené, nevhodné a nepotřebné knihy“   …

Autoři, kteří se nelíbili nacistům, se „do puntíku“ nelíbili ani  komunistům …

Když selhal pokus zhanobit TGM pamflety, odnášely se za asistence STB z knihoven do sběru jeho spisy, a hned po nich literatura sokolská a legionářská.

Stejně jako za protektorátu Böhmen und Mähren následovaly spisy Eduarda Beneše, legionáře Josefa Kopty ( 1894-1962), Františka Antonína Zemana (1838-1916), legionáře dr. Lva Sychravy (1887- 1958) ,,Miroslava Logaje ,legionářského básníka a důstojníka Rudolfa Medka (1890-1940), legionáře Karla Fibicha (1895-1983), důstojníka čsl.legií, diplomata a odbojáře 2.sv.v. ve zpravodajské a kurýrní skupině Parsifal  Zdenka Němečka (1894-1957 v Kanadě, kam emigroval po Únoru), Rudolfa Bechyně (1881-1948), Fráňi Šrámka (bojovníka ruské, italské a rumunské fronty z 1.sv.v)  ze skupiny bratří Čapků (1877-1952, od smrti Karla Čapka tvořil a žil v osamění, s nikým se nestýkal ), a dalších.

Ve sběru skončil vnitřní odboj 1914-18 (Kramář, Herben, Šámal, Scheiner, filozofové František Drtina ( 1861-1925), Emanuel Chalupný (1879- 1958), Josef Úlehla (1852-1933),Tomáš Trnka, Albína Drátvová, Karel Vorovka (1879-1929), historici Josef Pekař(1870-1937), Kamil Krofta (1876-1945, krátce po osvobození Terezína,kde byl nacisty vězněn) ,Zdeněk Kalista (1900-1982), dále i spisovatelé pedagogové Jan Dolenský (1859-1933) a Jan Evangelista Kosina (1827-1899),literární historik Arne Novák (1880-1939), zakladatel Sokola  a historik umění Miroslav Tyrš (1832-1884), a další, samozřejmě bratři Čapkové, Otakar Březina (1868-1929), a další a další …

Z mladší vlny autorů komunisté vyhodili do kanálů stok písemnosti Jana Masaryka, hudebního spisovatele Zdeňka Culka (1915-1998, jehož bratr Jan byl za 2.sv.v. pilotem RAF,a po Únoru emigroval do Austrálie, zatímco Culka v 50.letech pracovat jako kopáč, politika Huberta Ripky (vydal Paměti Únorová tragédie), Habermana, Clementise, Jiřího Muchy (1915-1991), a dalších.

Do sběru šly knihy významných ruralistů, kteří seděli v KSČ vězeních , aniž někdo věděl proč – František Křelina (1903-1976), odsouzen v roce 52 v procesu s katolickými autory, proti kterým pronesli štvavé proslovy Ladislav Štoll a Taufr,  na 12 let, poté dělal zednického přidavače, Josef Knap (1900-1973), Václav Prokůpek, dále Egon Hostovský, Josef Jahoda (1872-1946), prof. Bedřich Svatoš (1900-1990 zemřel ve Francii, odkud se po Únoru prozíravě nevrátil), Jan Václav Rosůlek (1894-1958), stejně jako za nacistů spisovatel historických románů Josef František Karas (1867-1931),, a další, mj. spisovatel Judr Jaroslav Maria (1870 –1942, zatčen za  heydrichiády, z Terezína deportován do Osvětimi ), a další a další  …

KSČ mravně znásilnila i  Karafiátovy Broučky, Školáka Káju Maříka, Ferdu Mravence , a další.

Již den po Únoru 26.2.48 KSČ vyloučila „ lidu nepřátelské“ spisovatele ze syndikátu čsl. spisovatelů …

Spisovatel po Únoru měl tři možnosti :

a) stát se bolševikem

b) zalézt do kouta a nepublikovat

c) emigrovat s tím, že se již do milované vlasti a rodného kraje nejen nikdy nevrátí, ale že svojí rodině nebude moci posílat ani pozdravy ( Ivan Blatný, Egon Hostovský, Jan Čep, Zdeněk Němeček, František Listopad, Milada Součková aj.)  …

Pět minut po Únoru v rámci kulturních čistek do nových uměleckých svazů nebyli přizváni ti, kteří „včera“ s KSČ nesouhlasili (političtí a ideoví odpůrci, „nepřátelé lidu“ ) , což znamenalo zákaz veřejné tvorby ( mnohdy si členové prověrkové komise takto řešili soukromé spory) .

Ti, co  „ převedeni“ byli , museli prokázat kladný poměr k „ lidu“.

Do skupiny nepřátel lidu, jejichž díla měla být z české tvorby na věky vymazána, a oni sami měli být odsouzeni v procesech, patřili Zdeněk Kalista, Záviš Kalandra, Jan Zahradníček, esejista a povídkář Jan Čep, Josef Palivec, Josef Knap,  František Křelín , aj.

Do další skupiny patřili spisovatelé, kteří nebyli pozavíráni, ale jejich díla nesměla být vydávána, tento zákaz mohl mít různou dobu trvání , do této skupiny patřili např. Jaroslav Seifert, Vladimír Holan,Jiří Weil, Karel Teige, Václav Černý.

V další skupině byli mrtví spisovatelé, kteří se provinili „ideologickou diverzí“, např. bratři Čapkové, Karel Poláček, ale i KHBorovský, aj.

Dále byli spisovatelé, kteří měli problémy jen s určitým dílem, atˇjiž mladí rebelové, či národní umělci .

Při prvním výročí Února výdobytky na poli kultury vyhodnocoval v roce 49 Emil František Burian (1904-1959) , a to velmi kladně.

První ustavující sjezd Čsl. spisovatelů v 3/49 se konal v duchu servility doby, předsedou se stal Václav Řezáč, hlavní referát přednesl Jan Drda (1915-1970), a Michal Chorváth (1910), v té době stoupenec socialistického realismu ( zakrátko spolu s Tatarkou a Mináčem obviněn z buržoazního nacionalismu, ne dobře dopadl i Laco Novomeský) .

Politické referáty přednesl přestárlý ministr kultury Nejedlý a „ministr propagandy“ Václav Kopecký.

Četl se dopis Gottwalda, jenž spisovatele informoval, že  „ Únor za ně vyřešil otázku tvůrčí svobody“ , načež Ladislav Štoll zdůraznil, že po Únoru „ budou mít básníci a státníci společnou cestu“ …

U K.Gottwalda byla delegace spisovatelů, kterou vedl Jan Drda, aby Gottwalda ujistila, že spisovatelé odhodili izolující zákeřnou individualitu,  a stali se jen šiřiteli pokrokových myšlenek, protože lid jako křehká květinka se musí dosyta demagogicky rosit a hnojit  …

Delegace spisovatelské obce však nebyla jen u Gottwalda, za protektorátu byli spisovatelé i na vynucené návštěvě v Reichu, mezi jinými pozvání neodmítli Talich, či dr. Träger ( do zahraničí hojně jezdil i za bolševiků) , Hora a další – Jan Čep v delegaci do Berlína  nebyl jen proto, že pozvání  „dostal pozdě“ …

Když režimem do oficiální čsl. spisovatelské obce  začlenění spisovatelé vyjeli do zahraničí, dávali si velký pozor, aby se s nějakým čsl. emigrantem nesetkali.

Václav Čep v roce 68 uvedl, že Jan Čep se takto zcela náhodně v Paříži/PAR setkal  s básníkem Vítězslavem Nezvalem/1900-1958/, a že došlo k velmi trapnému výstupu, kdy se Nezval obrátil, a doslova od něj prchal.

Podle vyprávění Václava Čepa z roku 68 se „podivně“ zachoval i slavný karikaturista Adolf Hoffmeister /1902-1973/, člen Devětsilu a výtvarného spolku Mánes, od roku 27 spolupracoval s Osvobozeným divadlem, v roce 39 odjel do PAR, kde byl 7 měsíců vězněn, po kapitulaci Francie odjel do Maroka, kde jej vychistická správa vsadila do koncentračního tábora, v roce 41 se mu podařilo dostat se do NYC, kde pracoval jako redaktor Hlasu Ameriky.

V roce 45 se vrátil do PRG, pracoval pro UNESCO, byl velvyslancem v PAR.

Jaký předěl v názorech musel AH prodělat, když se v roce 51 stal VŠ profesorem, a v roce 54 rektorem VS Umělecko-průmyslové …

V roce 54 mu vyšla  proletářská kniha Pohlednice z Číny , v roce 62 navštívil jako člen vládní delegace Jižní Ameriku, v letech 65-67 byl předsedou Čsl. svazu výtvarných umělců a čsl. PEN klubu, osobně se znal s Jamesem Joyce.

Veřejná činnost byla AH zakázána až v roce 70.

Václav Čep v roce 68  pro časopis Student ( v rozhovoru pro Tomáše Pěkného a Petra Feldsteina)  uvedl, že když byl jeho bratr v roce 65 postižen mozkovou mrtvicí, jeho přítel emigrant malíř Josef Šíma napsal z PAR dopis Hoffmeistrovi, ve kterém jej prosil, aby se přimluvil , aby za Janem pustili na návštěvu jeho bratra Václava, ale Hoffmeistr na dopis ani neodepsal.

Jediný, kdo se Jana Čepa nebál navštívit, když v polovině 60.let zavítal do PAR, byl prof. Václav Černý.

Že komunisté moc ve státě pod křídly RA převzali již v roce 45 dokazuje mj. i to, že 17.11.45 přednášku na FF , kde měli mít projev prvorepublikoví intelektuálové, ministr Kopecký (1897-1961), jenž prožil válku zalezlý od roku 38 v úkrytu u Stalina v Kremlu,  zrušil …

S blížícím se v Kremlu naplánovaným bolševickým pučem komunistické ministerstvo vnitra přikročilo k likvidaci pro KSČ nebezpečných politiků a intelektuálů, které se špatně skrývanou pozorností na každém kroku sledovali,  již od  „osvobození“ v roce 45 …

Zajímavé jsou dokumenty k likvidaci Divadla satiry v roce 48, a sice zápisy ze zasedání Divadelní a dramaturgické rady při ministerstvu školství a osvěty.

Ze zápisu jejího zasedání k satiře Vratislava Blažka „Kde je Kutˇák ?“  , která k likvidaci Divadla satiry dala impuls, a z dobových recenzí na hru , je možné se ledacos  dozvědět o postojích tehdejších prominentních pracovníků „ kultury“ …

Jan a Václav Čep z Myslechovic u Litovle

Jan Čep, známý katolický spisovatel z 1. republiky, překladatel zejména z románských jazyků nakladatelství Florián, později Melantrich , přítel Jana Zahradníčka, Vladislava Vančury, Františka Halase ,Františka Hrubína, Egona Hostovského, Jakuba Demla a Bedřicha Fučíka .

V roce 47 byl členem delegace katolických intelektuálů v Římě na kongresu Pax Romana,  a člen katolické sekce UNESCO .

V 2/48 provázel po Praze UK spisovatele Grahama Green.

V 8/48 emigroval do Paříže, ale francouzská literární obec jej nepřijala, a on jako ostýchavý introvert se nevnucoval.

Stýkal se jen s malířem Šímou, v letech 51-54 působil v mnichovské redakci Rádia Svobodná Evropa , poté se vrátil do PAR, kde se v roce 54 oženil s dcerou (knihovnice) francouzského literárního kritika Charlese du Bos,největšího francouzského anglisty, se kterou se seznámil přes její matku, načež dostal francouzské občanství.

V roce 55 se jim narodila dvojčata Jan a Klára , v roce 65 jej na lůžko upoutala  mozková mrtvice ( krátce před tím napsal ve francouzštině Paměti) , v roce 74 zemřel .

Ve Francii žil ve skromných poměrech, důchod žádný nedostával,  v malém pokojíčku naproti Notre Dame tesknil po venkovském stylu života  jako úniku před civilizací, a toužil ještě jednou spatřit rodinnou chalupu, v níž se narodil jako nejstarší dítě truhláře.

Václav Čep se také vyjádřil k bratrově „činnosti“ za protektorátu s tím, že bratr po celou dobu války žil u matky na chalupě v Myslechovicích, a jen občas navštívil v Praze svého přítele básníka Halase .

U jedné návštěvy byl také Karel Nový (1890-1980), jenž po Čepově odchodu do emigrace v roce 48 napsal do deníku Práce článek s nadpisem Na neshledanou, ve kterém prohlásil, že „ jeho názory za protektorátu neznal, ale že jím Vladislav Vančura pohrdal“ , na což jeho bratr uvedl, že „ v bratrově knihovně, kterou komunisté zabavili, byla všechna Vančurova díla s osobním věnováním od Vančury „ drahému příteli“ …

Václav Čep (1908) , překladatel z románských jazyků, první zprávu od bratra dostal až v roce 58 , dovezl ji dr. Träger, jenž za bolševiků jezdil do Francie na filmové festivaly.

Za bratrem přijel až v 12/66, kdy tento dostal mozkovou mrtvici, v roce 67 mu již výjezd povolen nebyl – když jim řekl, že vloni v PAR byl, řekli mu, že to byl omyl, za který všichni trpí. Až v roce 68 mohl do PAR znovu vyjet, a bratrův syn Jan přijel na Moravu, Čepovy děti česky již nemluvily.

Po vyhození z FF Václav Čep učil na jedenáctiletce na Strossmayerově náměstí, dokud se jejím ředitelem nestal Patejdl, tajemník Slánského, který jej vyhodil, a na další školu, ZDŠ, kde jako prominentní prvorepublikový latinář a francouzštinář učil TV, od Patejdla dostal posudek, že „ jej negativně ovlivnila katolická Morava a pobyt v Itálii, navíc je bratrem nepřítele a zrádce lidového státu Jana Čepa, šéfa literární redakce Svobodné Evropy  „ …

Sestra Jana Čepa nesměla jako učitelka učit, její muž byl prohlášen za kulaka, matce vyvlastnili zahradu pro stavbu kravína, jeho syn Václav po maturitě dostal doporučení, aby se sblížil s dělnickou třídou, proto byl nasazený do továrny. Nakonec se vyučil automechanikem, a po 6 letech byl přijat na VŠ ekonomickou .

Lidé z rodné vesnice a z okolí je obloukem míjeli, třebaže za 1.rep. a za protektorátu se k nim sjížděli .

Jejich mamince místní bolševičtí funkcionáři veřejně vytkli, že svých 10 dětí  „špatně“ vychovala …

Tragédie Jana Zahradníčka (1905-1960 z rodiny rolníka)

František Xaver Šalda jej nazval čtvrtým knížetem české poezie, odsouzen bolševiky v roce 52 v procesu s katolickými spisovateli ke 13 letům vězení,krátce po propuštění ve zbědovaném zdravotním stavu zemřel.

Jeho přítel Miloš Dvořák (1901-1971), jediný ,který mu zbyl, v roce 68 uvedl, že první dopis, který od JZ po propuštění z vězení dostal, byl psán rukou jeho ženy, a adresován ženě Dvořáka.

MD vyprávěl, že když se s JZ setkal ( a téměř jej jako sotva chodící trosku s nemocným srdcem nepoznal) , JZ měl z něčeho velký strach .

JZ mu vyprávěl, že krátce před jeho propuštěním z věznice jej navštívili dva  příslušníci STB ,jeden z Jihlavy a jeden z Třebíče,  a zevrubně se jej vyptávali na všechny lidi, kteří jej navštěvovali za jeho pobytu v třebíčské nemocnici, přičemž největší zájem měli o MD.

MD uvedl, že tím mu JZ potvrdil jeho odhad, že to byl tento velký zájem o osobu JZ při jeho pobytu v třebíčské nemocnici, který mu prodloužil pobyt za mřížemi až do všeobecné amnestie v roce 60.

Tragédie v rodině, otrava po houbách jeho dcer – dvojčat v roce 56, kdy byl  podmíněně propuštěn, ale po pohřbu jej KSČ v obludném žertu opět uvěznila, definitivně podlomila i jeho poslední síly ( paradoxně JZ debutoval v katolickém časopisu Tvar, který šlechetně přijímal i příspěvky autorů komunistů , sám JZ jako redaktor  brněnského Akordu přijímal za protektorátu  i příspěvky autorů židovského původu,mj. Ortena, Saudka, i  mladších autorů , o nichž věděl, že se hlásí ke komunismu , mj. Kryštofka, Mikuláška)   …

JZ podle MD trápil velký rodinný problém - když se v roce 60 vrátil, malá Mařenka, která se narodila po jeho krátké návštěvě v roce 56, jej přijala bez problémů, ale jeho milovaný syn Jan, kterému byli 4 roky, když jej zavřeli, a na kterého uštvaná matka, kterou vystěhovali z uhřinovského statku do nuzné ratejny, ze které jí majitel dlouhodobě dával výpovědˇ ( jejíž vlastní rodina byla vystěhována z rodinného statku jako kulaci) ,  neměla čas, k otci žádný citový vztah neprojevoval, naopak , byl pro něho cizincem, který byl v jejich domácnosti jako  sotva chodící nemocný člověk bez budoucnosti,  jen přítěží …

Ve vězení měl JZ naději na budoucí rodinný život, o tuto naději, podle vyprávění MD přišel po setkání se synem.

Takto dopadli mnozí političtí vězňi, kteří se po mnoha letech vrátili domů, a jejich děti si k nim nevytvořily žádný citový vztah, protože v době zatčení byly ještě velmi malé.

Jan Zahradníček skonal 7.10.60 v sanitce v doprovodu své ženy po cestě do třebíčské nemocnice (léčil jej prof. Pojer), ve které nemohl ležet, jen sedět, což jej vysílilo.

Tragicky tak zaplatil za svůj čestný postoj k umění a ke společnosti..

Třebaže JZ napsal básně, které u nás nebyly napsány od dob Otokara Březiny, byl KSČ důsledně vymazán z historie české literatury .

Jan Zahradníček, Vladimír Holan a Jaroslav Seifert, třebaže zastrašováni, se nepoddali, a psali vždy s čistýma rukama.

Neúplatně až do své smrti se vždy choval i František Halas, prof. Václav Černý a Jan Grossman.

Největší vinu na tragických osudech svých kolegů nesou všichni tvůrčí intelektuálové, kteří proti zločinům KSČ nejen neprotestovali, ale ještě je schvalovali, a projevovali jim plnou podporu – nesou stejnou vinu jako berijovští agenti Bacílek, Kopřiva, Čepička, Reicin Mamula či Novotný.

Rehabilitován v roce 68 byl např. prof. Peška, vědec světového formátu, jenž byl 6 let v nacistickém koncentračním táboře, a 14 let ve vězení KSČ, po rehabilitaci opisoval v Univerzitní knihovně kartičky, třebaže špatně viděl.

Rehabilitovaní odcházeli do důchodu s podlomeným zdravím, a s žebráckým důchodem.

Slovenský dramatik Leopold Lahola odešel do emigrace v Izraeli v roce 49, jeho hrám v roce 48 kulturní politruci vytýkali kosmopolitismus, ale i pacifismus, neslučitelný s bojovnou třídností ( mj. hry Štyry strany světa z roku 48, Atentát z roku 49) .

Za 2.sv.v. byl vězněn ve slovenských koncentračních táborech v Chrástu u Liptova a v Novákách, odkud mu odvlekli matku a bratra na smrt.

V roce 66 po rehabilitačních článcích v bratislavském tisku se Lahola vrátil z Mnichova na slovenské jeviště.

Lahola o sobě , 14 dní před náhlou smrtí v lednu 68 , napsal :“ Jsem autor, jenž neměl úspěch tak dlouho, až se mu stal zbytečným. Možná, že v úspěchu ani není milost boží, utěšoval mne kdysi Ivan Jelínek “ …

Hromadné vyhazování studentů

Petr Klášterský byl v roce 48 prvním rokem na medicíně, členství v ilegální studentské organizaci Šeřík mu vyneslo tři roky vězení, a pak celoživotní práci kopáče na stavbách. V roce 68 zavzpomínal na dr.Helenu Raškovou, která v roce 48 měla pověst jedné z největších sekyrářek na medicíně.

O prověrkách v roce 48 prohlásil :“ Vytýkali individualismus, studium západní literatury, chtěli na studentech, aby přiměli rodiče ke vstupu do KSČ či JZD,, a jiné věci. Pamatuji si, jak nejlepší studentka ročníku Libuše Hýsková vyběhla po marném boji bez indexu. Vyhodili ji pro jejího otce, profesora FF, jenž se nelíbil mnohým členům profesorského sboru.

Většina studentů, kteří byli při prověrkách vyhozeni, patřili k nejlepším v ročníku. Pro některé studenty bylo věcí cti předvolání ignorovat, a na prověrky nejít, takže se vyloučili sami.

Studenti nebyli vyhazováni jen z univerzit, ale i ze středních škol, např. spisovatel Jiří Stránský (1931) byl vyhozen z gymnázia těsně před maturitou, v 1/53 byl obviněn z velezrady a odsouzen k osmi letům vězení – prošel několika pracovními tábory, včetně jáchymovských uranových dolů … Propuštěn byl na amnestii v roce 60,  živil se jako kopáč u Vodních staveb.

Vyhozený student byla v 50.letech kádrová skluzavka rovnou do vězení či fabriky nikoliv s Nerudovým „ vším sem byl rád“ , anebo skluzavkou do nedobrovolné, často zoufalé emigrace, mnohdy zakončené i sebevraždou.

Seznamy vyloučených studentů byly vylepeny na dveřích, automaticky vylučovali předáky studentských spolků, např. Junáka. Tito studenti šli většinou pracovat do dolů, pokud nebyli rovnou zatčeni a odsouzeni na 20 let za členství ve skautu, zejména pověstným soudcem Novákem na návrh věhlasného prokurátora dr. Čížka, předtím neúspěšného advokáta.

V roce 60 byli vesměs propuštěni po 10 letech na amnestii, měli podlomené zdraví, a dostali invalidní důchod ve výši 180 Kč měsíčně.

Těmito prověrkami, které byly nejtvrdší na FF, začala na vysokých školách doba děsu, tzv. studentokracie, kdy třídní nenávistí infikovaní a mocí opojení studenti svoji levicovou hysterií ukřižovávali jiné, a po vzoru komsomolců na sebe vzájemně donášeli u místních politruků.

Prof. Čapka zachránila před vyhazovem stará česká literatura, o kterou se komunističtí demagogové moc nezajímali.

V roce 68 prohlásil, že chtěl poté mockrát odejít, ale studenti jej prosili, aby zůstal – zůstal do roku 59, kdy jej prof. Dolanský „přeřadil“ do Památníku národního písemnictví, na fakultu se mohl vrátit až v roce 68.

Prof. Čapek vzpomínal na své výstupy s doc. Mukařovským, který k němu chodil na „inspekci“ s celou četou svých vyznavačů ( Pohorský, Grygar aj.) , na hospitace k němu přišel i Jiří Brabec, jenž si v roce 68 podle vyjádření prof. Čapka hrál na svobodomyslného, zatímco na hospitaci na prof. Čapka řval, že to, co přednáší čpí Vlčkem a Jakubcem ( pak se divil, když Vlček vyšel na pokyn Nejedlého znova) …

Prof. Mukařovský změnil své názory o 360 stupňů poté, co se vrátil z návštěvy SU.

Prof. Čapek v roce 68 vyprávěl studentům následující historku o profesoru Královi : když jej komunisté z fakulty vyhodili, přišel za ním jeho mladší kolega, a oznámil mu, aby co nejdříve vyklidil svoji pracovnu, že se do ní potřebuje nastěhovat. Starý flegmatik prof. Král na to :“ A jakou mně, pane kolego, dáváte lhůtu ?“ „ Týden“, zněla odpovědˇ, načež prof. Král odpověděl :“ Němci mi dali 14 dní „ …

Vyprávěl i o tom, jak v roce 52 děkan Havránek vrátil Janu Hronkovi práci o Apollinairovi, prý  „ co se zabývá Apollinairem v době zostřujícího se třídního boje“  …

Prověrkový archív se zachoval, zachovaly se prověrkové protokoly i s podpisy prověřujících, i hanobící posudky jednotlivců a organizací …

Tyto akce řídili a prováděli zejména Čestmír Amort, J.O.Fischer, Z.Urban, K.Gajan, J.Frel, Šáda a další.

Také se často objevovalo jméno posluchače Smutného, jehož roli charakterizuje jeho jméno, či jméno Ivan Kopecký, později dr.Ivan Kopecký.

V diskusích z roku 68 o tom, kdo prověrky nařizoval, se nejvíce uvádělo jméno Bedřicha Kozelky z ÚV KSČ .

Petr Kopta , kterého J.O.Fischer v roce 48 při prověrkách vyhodil, v roce 68 uvedl, že mu J.O.Fischer v roce 65 volal, jako by se nic nestalo, zda by nechtěl, jako jeden z nejlepších překladatelů, třebaže neměl titul,  překládat verše do jeho Dějin francouzské literatury …

V roce 51 odešel Petr Kopta na vojnu s výborným posudkem ze stavby silnic, kde po vykonstruovaném obvinění na základě provokace kolegy z jeho posádky, jistého Tranty, byl odsouzen na 3.5 roku, po odvolání dostal pro jistotu 6 let. V roce 54 byl propuštěn na milost, dokončil vojnu, a jako brigádník nastoupil do Univerzitní knihovny, které se tenkrát pod  jejím šéfem Vilémem Závadou říkalo „zaopatřovací ústav“ , protože zde pracovala celá řada „politicky způsobilých“ , mj. paní Clementisová, Kristýna Fučíková, žena dr. Čermáka …

Nejdrzejší byl v roce 68 Brett, jenž psal do novin o demokracii, když v 50.letech se jej báli i na ÚV KSČ …

29.4.48 v 19.30 hodin nastoupilo na pódium Domu umělců v Praze naposledy 36 mladých lidí, jejichž koncerty v předchozích dvou letech byly považovány za umělecké senzace pražského hudebního života.

Byl to poslední koncert Talichova Českého komorního orchestru, který pro největšího českého dirigenta Václava Talicha (1883-1961)  založili po jeho návratu z nacistického vězení na Pankráci posluchači konzervatoře.

Znovu komunisté prokázali, jak jim bytostně vadí všichni lidé, co vadili i nacistům – takže i Václav Talich.

Český komorní orchestr musel skončit, protože v Únoru 48, byl stejně jako všechny ostatní soubory vyzván, aby zaujal třídní stanovisko k osobě neproletářského Václava Talicha.

Mladí hudebníci se jednoznačně postavili za svého Mistra, takže byli povoláni na ústřední výbor NF, kde jim tehdejší tajemník  Miroslav Barvík řekl, že jestliže se Talicha nevzdají, soubor ukončí svoji činnost, a Talich stejně půjde do vězení …

Barvík jim za Talicha nabídl jiného dirigenta , Otakara Trhlíka (1922-2005).

Těchto 36 mladých lidí, v čele Vojtěchem Vogelem, dalo přednost rozpuštění souboru.

Václav Talich byl nemocen již od 12 1947, nesměl dirigovat do roku 54, nesmělo se o něm nikde psát, byl neustále vyšetřován a šikanován. V roce 54 se těžce nemocný vrátil ze Slovenska, které mu poskytlo díky Lacovi Novomeskému „ politický azyl“, tj. poskytlo mu práci v oboru kopáč.

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.