ZPRÁVY

Irák a nejpodivnější dluh v historii

„Nový“ Irák – proamerický lobbista v OPEC Ministerstvo ropného průmyslu , zlaté vejce US administrativy z let jejich správy v Iráku, mělo být přeměněno na anonymní společnost s dozorčí a správní radou, obsazené z poloviny starými baasisty a z poloviny exilovanými opozičníky . Philip Carroll, Pan Ropa, bývalý šéf US pobočky firmy Shell, kterému nechyběli přátele v Bushově vládě, se měl stát předsedou dozorčí rady, která měla podléhat US „prokonzulovi“ bez ohledu na jednu „ maličkost“- mnohočetnou kolizi zájmů ( mj.  před náhlým odchodem do důchodu krátce před US invazí začal šéfovat stavební firmě Fluor, která se v 4/03 sloučila s UK Amec, a byla na seznamu firem, které se měly podílet na „rekonstrukci“ Iráku) .

Navíc jeho bývalý zaměstnavatel  anglo-holandská Shell, která byla u Saddáma v nemilosti, a tudíž vyloučena z těžby iráckého černého zlata, znovu rozhodila své sítě a svůj šarm , který ji při vyjednávání se Saddámem v roce 98 nebyl nic platný, aby ukořistila významný podíl na těžbě v nových smlouvách .

Předsedou správní rady měl být  naturalizovaný Američan iráckého původu  Mohamad Alí Zajní, ropný expert londýnského Střediska pro výzkum globální energetiky, dlouholetý odpůrce Saddáma Husajna.

Zajní se v 1/03 přestěhoval z LON do „Pentagonu“.

Dalšími iráckými osobnostmi, které měli zářit na proamerickém ministerstvu ropného průmyslu byl exilovaný  Issam Chalábí, bývalý ministr ropného průmyslu, kterého Saddám  z funkce sesadil v roce 90, a Ramzí Salman, jeden z bývalých Saddámových šéfů státního podniku pro vývoz ropy SOMO, a jeho poslední šéf  Rafíd Jasím, Saddámův oblíbenec, ale skvělý odborník .

Zmodernizované irácké ministerstvo ropného průmyslu se evidentně mělo stát US klínem v organizaci OPEC, muselo být nejen ropným odborníkem s manažérskými schopnostmi, ale  především muselo umět tvrdě prosazovat  US zájmy v OPEC proti Saúdské Arábii, jejíž ministr ropného průmyslu Alí Najímí, kterého Američané vždy považovali za černou ovci saúdskoarabské královské rodiny, tvrdošíjně odmítal otevřít saúdský ropný sektor americkým investicím – proto rozzuřený zástupce Exxon Mobil hrozil, že veškeré investice určené pro saúdský ropný sektor , půjdou do Iráku  ( kolují jisté informace, že saúdskoarabský představitel u OSN nabízel ruskému a čínskému představiteli 5 mil. dolarů každému, když bude hlasovat proti sankcím vůči Sýrii ) …

Funkci ředitele nové irácké vývozní ropné společnosti Washington nabídl řediteli LON Střediska pro výzkum globální energetiky, Fadílu Chalábímu, velkému stoupenci privatizace ropného sektoru, jenž byl členem politického uskupení, které vedl Ahmad Chalábí, Iráckého národního kongresu, strany založené Pentagonem  …

Fadíl Chalábí však nabídnutou funkci odmítl.

Rekonstrukce či destrukce ?

Do roka a do dne se Američanům podařilo ponořit Irák do totálního chaosu násilí a anarchie, ve kterém slůvko „ rekonstrukce “ znělo jako dorozumívací znak mimozemštˇanů …

Adresa bagdádské burzy, otevřené v 6/04, byla do posledního okamžiku udržována v přísném utajení, protože v 6/04 útoky proti ropovodům dosáhly vrcholu. Během jednoho týdne (14-21.6.04) Irák přišel o příjmy z ropy z okolí Basry, kolem níž byly ropovody zničeny explozí .

Cílem útoků byly zejména zahraniční firmy, takže jestliže Světová banka prohlásila, že irácký trh představuje pro zahraniční firmy „třešničku“  v podobě  56 mld dolarů, v terénu bylo nutno počítat s bombami, s únosy a s podřezáváním zaměstnanců zahraničních firem ( např. v 6/03 přišla při výbuchu o své tři zaměstnance a jejich  irácké stráže firma General Electric) .

22.6.04 byl podřezán 33letý jihokorejský tlumočník, jenž pracoval pro firmu, která jako subdodavatel dodávala US armádě potraviny.

Následně své zaměstnance stáhla z Bagdádu firma Siemens, která zde chtěla provozovat mobilní telefonní sítˇ…

V 5/04 odešla z Iráku  i poslední ruská velká firma  Interenergoservis, která získala kontrakt na opravu elektrické sítě …

I mezinárodní organizace cítily, že je lepší být  „fyzicky“ mimo Irák, MMF a Světová banka pracovaly na pomoci neidentifikovatelného  „iráckého lidu“  z Ammánu.

Ani Ijád Alláví , Američany  „ nasmlouvaný“ do 1/05, neuspěl lépe než Paul Bremer.

Jeho pravomoci byly rezolucí RB OSN č. 1546 omezeny tím, že nemohl dělat nic, co by  mělo vliv na osud Iráku i po této době, a  stačila sabotáž či propad cen ropy, a státní příjmy byly pryč

Irácký premiér mohl počítat při zahájení „rekonstrukce“ jen se dvěma faktory  - s mezinárodní pomocí (nejvíce půjčilo Japonsko, které je bez surovin), a s prominutím iráckého dluhu ve výši 120 mld dolarů …

( Mezi nerostné zdroje Iráku nepatří jen ropa a zemní plyn, ale především voda, takže zemědělství, ve kterém pracuje 20% Iráčanů - je zvláštní, že irácké statistiky nikdy nezahrnují kurdský sever - má v Iráku dobré podmínky ( přesto 60% Iráčanů je nezaměstnaných, a nejsou potravinově soběstační) …

Irácký zahraniční dluh, a další nejpodivnější dluh v historii

Saddám Husajn, jenž poté, co palácovým převratem svrhl svého vojenského velitele a příbuzného v jedné osobě, a nechal se prohlásit za jeho nástupce, vyhlásil v 9/1980 válku íránským ajatolláhům, kteří nabádali islámské extrémisty k exportu íránské islámské revoluce k iráckým šíitům, a samotného Saddáma nebrali vůbec vážně – měli jej za šaška .

Na válku s Teheránem si však Saddám musel půjčit velkou hromadu peněz v zahraničí, takže irácký dluh z roku 76 v částce 40 mld dolarů Saddám jednorázově zvedl na 120 mld dolarů, + v roce 90 k dluhu naběhla další hromada nesplácených úroků  …

Bushova vláda ještě před svojí intervencí do Iráku rozjela gigantickou přesvědčovací akci věřitelů, aby celý irácký dluh anulovali, proti čemuž se v Pařížském klubu věřitelů postavila Francie, které Irák dlužil tři mld dolarů …

Na summitu  G8 na Sea Island v 6/04 Paříž/PAR prohlásila, že anulace dluhu nepřipadá v úvahu, protože je Irák bohatou zemí s druhými  největšími zásobami ropy na světě, takže anulace jeho dluhu by byla nemorální vůči 40 nejchudším zemím světa.

Chirak prohlásil, že možná by PAR souhlasila s výší daru pro Washington maximálně ve formě 50% anulace dluhu ( Kreml odmítl o anulaci dluhu jednat vůbec , „ dokud nebude v Bagdádu demokratická proruská vláda „ )  …

Na francouzskou „ morálku“  Washington vytáhl americkou „ morálku :“ Lid nového demokratického Iráku přece nebude pykat za výstřelky Saddáma, které podporoval Chirak „ …

Za „morálkou“ obou stran stály spojité nádoby – anulace iráckého dluhu spojená „až s jakou procentní účastí francouzských firem na „rekonstrukci“ Iráku ?“

Vyjádřil to bez obalu nemorální německý kancléř Gerhard Schroeder :“ Pařížský klub vyjedná anulaci iráckého dluhu, aby se proces rekonstrukce rozjel, ale očekáváme podstatný podíl na rekonstrukci Iráku pro německou ekonomiku „ …

Jenže vnitropolitický chaos anulaci zahraničního dluhu Saddáma odsunul do rámce teorie, protože nejprve bylo nutno podepsat předběžnou dohodu s MMF, a evropské firmy se s podnikáním  odvážily maximálně do Jordánska  …

Proto firmy, které v Iráku chtěly „ socialisticky budovat lepší zítřky “ , měly v 11/03 od Kongresu přiděleno pouhých 18.4 mld dolarů, z toho bylo US agenturou USAID 8 mld poskytnuto převážně US firmám, poskrovnu i britským a australským, a to jen pro obnovu rozbombardované irácké elektrické sítě a zdrojů pitné vody …

I za Američanů měla irácká prozatimní vláda velmi omezenou finanční suverenitu, musela Američanům zdůvodňovat každý dolar, navíc OSN stále kontrolovalo Fond pro rozvoj Iráku, do kterého proudily veškeré zisky z ropy a z kapitálu zmraženého v zahraničí …

Na tento fond se nároky věřitelů nevztahovaly, ale Irák z něho musel nadále vyplácet 5% svých ropných příjmů na  úhradů válečných reparací  vůči Kuvajtu ( viz můj článek Reparace s proměnlivou geometrií) , ročně zhruba 600 mil. dolarů …

Hlavní účet tohoto fondu byl v NYC u Banky federálních rezerv, druhá, menší část účtu byla u ústřední banky v Bagdádu ( v roce 03 bylo 9 mld dolarů na účtu v NYC a 1 mld na účtu v Bagdádu)  - jeho využívání kontrolovala  Mezinárodní  poradenská a kontrolní rada pro Irák, složená ze 4 představitelů mezinárodních finančních institucí a jednoho Iráčana …

Rozpočet irácké vlády z roku 03 představoval  13 mld dolarů, zhruba částku, kterou PAR vydává na  školství a soudnictví, irácká státní administrativa, zcela destabilizovaná vyhnáním všech baasistů, stále zahrnovala přes milión státních zaměstnanců + 500.000 zaměstnanců zhruba 200 státních podniků + měsíční potravinové příděly každému obyvateli země ( potravinové lístky byly zavedeny  Programem OSN Ropa za potraviny, odčerpávaly přes jednu třetinu státního rozpočtu ) …

V roce 03 měl však Irák obrovské příjmy z ropy  - státní příjmy byly vypočítány z předpokladu 21 dolarů za barel, ve skutečnosti činily 35 dolarů za barel …

V ženevské vile Pelouse, skryté v zahradách Paláce národů, sídlila velmi diskrétní „Komise OSN pro odškodnění“ ( složená z 15 zástupců RB OSN , šéfoval jí Švéd Rolf Knutsson, ex poradce gen. taj. OSN) pro splácení nejpodivnějšího dluhu v historii – vyplácela miliónové částky „ obětem“ Saddámovy invaze do Kuvajtu, svými odpůrci nazývaná „ orgán americké pomsty Iráku “ ( viz Válečné reparace s proměnlivou geometrií)  …

Byla ustavena rezolucí RB OSN z 20.5.91, a přijímala a vyřizovala žádosti o odškodnění z „ přímých a nepřímých  ztrát a škod, které utrpěly soukromé osoby, vládní a soukromé instituce a organizace, zahraniční vlády ( své nároky uplatnilo přes 100 vlád) a organizace (nároky za ušlý zisk předložily zahraniční ropné firmy a letecké společnosti, Egypt Air požadoval  410 mil. dolarů,  Royal Jordanian Airlines 292 mil. dolarů, Alitalia  342 mil. dolarů, KLM 218 mil. dolarů, milióny za ušlý zisk obdržely firmy Goodyear, Caterpillar, Philip Morris, Hewlett Packard, aj.) v důsledku invaze a okupace Kuvajtu Saddámem Husajnem za období od 2.8.90 do 2.3.91  …

Žádosti vyřizovalo 250 lidí , a neměli lehkou práci, protože nároky vznášely nejbohatší rodiny na světě, mj. kuvajtská princezna chtěla zaplatit sbírku diamantových šperků, které jí byly během chaosu v době invaze „ ukradeny „ …

20 mil. dolarů komise vyplatila jistému kuvajtskému sběrateli umění, kterému jeho vzácná sbírka obrazů byla za chaosu okupace rovněž „ zcizena“ …

Náhradu za ušlý zisk žádali i kuvajtští provozovatelé kinosálů …

RB OSN o vytvoření této komise rozhodla v roce 91 na nátlak Washingtonu, první zisky však dosáhla až v roce 96, kdy se rozjel program OSN Ropa za potraviny …

Komise za 13 let působení vyplatila na „odškodné „ 48 mld dolarů , z toho přes jednu třetinu jednotlivcům, absolutní přednost byla dána zahraničním dělníkům – Palestincům, Egypt´anům a Bangladéšanům, kteří po irácké invazi museli odejít  .

Každý z nich obdržel 2.500 až 5.000 dolarů v celkové částce 3.5 mld dolarů .

21 mld dolarů Komise přidělila rodinným příslušníkům, kteří přišli o příbuzného – 10.000 dolarů za mrtvého.

5 mld dolarů bylo vyplaceno na škodách na soukromém majetku Kuvajtˇanů  …

100 mld dolarů žádala kuvajtská a saúdskoarabská vláda za škody spáchané na životním prostředí, dostaly zhruba 350 mil. dolarů, další štědré odškodnění získala vláda americká, britská a izraelská .

Švýcarští advokáti zastupující irácké zájmy zpochybňovali mandát Komise po celých 13let.

Proklamovaná politika „rekonstrukce“  Iráku tak mohla být jen politikou jeho drancování, o to spíše, že MMF a Světová banka tvrdě naléhaly na co největší privatizaci, kdy hrozilo nebezpečí, že Irák dopadne jako Rusko, a ovládnou jej  oligarchové z mafiánských kruhů  …

Podle časopisu Energy Intelligence z léta 03 US firmám nešlo jen o tradiční ropná pole , ale i o jejich podstatné rozšíření o Madžnún a West Qurna .

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.