ZPRÁVY

Balkán, jak nedostat válečné zločince za mříže

Pokud jde o zločiny proti míru/ rozpoutání války, válečné zločiny, a zločiny proti lidskosti, státy nejsou 100% chráněny svoji státní suverenitou, nemohou se vyvázat ze své mezinárodní odpovědnosti ani poukazem na odlišná ustanovení svých zákonů či ústavy ...

Kogentní normy mezinárodního práva, od kterých se státy nemohou odchýlit,  jsou nadřazeny normám vnitrostátním, tj. státy jsou povinny přizpůsobit svoje vnitrostátní normy normám mezinárodního práva - nejdále v tomto směru zašla Belgie, která se v roce 93 vybavila právem s tzv. univerzální kompetencí, které jejím soudům umožňuje trestat i zahraniční zločince za trestné činy spáchané v zahraničí - zahájila např. řízení proti pachatelům genocidy spáchané ve Rwandě ...

Univerzální kompetence má i svoje nevýhody - v Belgii např. několik organizací podalo podnět k zahájení trestního řízení proti Arielu Šaronovi za masakry, kterých se údajně izraelští vojáci dopustili v palestinských „ uprchlických „ táborech Sabra a Šatila v roce 82 .

Proto Belgie v 4/03 koncepci univerzální kompetence modifikovala s tím, že nyní může vláda za určitých podmínek návrhy na zahájení trestního stíhání zamítnout, a zpřísnila podmínky, za kterých mohou strany bez úzkého pouta s Belgií návrhy podávat .

Znakem dobrého chování je, když se stát dobrovolně podrobí nejen kodifikovaným pravidlům, ale i mezinárodnímu obyčeji, který je důležitější než smlouva, protože ze smlouvy se signatář může vyvázat, ale mezinárodní obyčej platí pro všechny ...

Nedodržuje-li stát mezinárodní obyčej, platí za barbara .

Formálně jsou si však rovny, takže nová smlouva může nahradit obyčej, a obyčej může nahradit smlouvu, např. fakticky a dlouhodobě používají jinou hranici, než stanovila smlouva .

Mezinárodní právo trestní umožňuje soudit hlavy států a jiné státní představitele ( poprvé byl mezinárodním společenstvím souzen za rozpoutání války německý císař Vilém v roce 1919 na pařížské mírové konferenci ) .

Zatčení gen. Augusta Pinocheta, chráněného poslaneckou imunitou chilského senátora, v LON v roce 98 na žádost španělského soudce Baltazara Garzóna, je toho příkladem, třebaže se v konečné fázi žádný proces nekonal, zůstal jen v domácím vězení.

Tudíž funkce hlavy státu či vládní funkce nebrání trestnímu stíhání, na rozdíl od principu diplomatické imunity ( ale ani diplomatická imunita nechrání před souzením pro výše zmíněné zločiny ) ...

Mezinárodní soudní dvůr při OSN v Haagu (zřízený 1946, nahradil Trvalý soud mez. spravedlnosti z roku 1922 ) urovnává především spory mezi státy nikoliv trestní povahy ( třebaže trestní kompetenci pro výše zmíněné zločiny má také - Bělehrad k němu např. podal žalobu proti účastníkům mezinárodní intervence v Kosovu v roce 99, neschválené RB OSN ) ..., ale tento soud může svoji kompetenci uplatnit jen se souhlasem států, a to na základě fakultativní doložky o tom, že uznávají jeho obligatorní trvalou příslušnost, anebo jeho příslušnost mohou uznat ad hoc, od případu k případu .

US sice v roce 45 uznaly jeho obligatorní trvalou příslušnost, ale poté, co tento soud v roce 86 uznal žalobu Nikaraguy za oprávněnou, tj. US byly odsouzeny za vojenské a polovojenské aktivity vůči Nikaraguy, uznání jeho kompetence odvolaly ...

Nově zřízený Mezinárodní trestní dvůr při OSN v Haagu (zřízený s účinností k 1.7.02 ) funguje jako trestní tribunál pro výše zmíněné zločiny, spáchané kdekoliv, na způsob ad hoc tribunálů schvalovaných RB OSN, např. pro Rwandu a bývalou Jugoslávii ...

Nicméně hlavy států a vládní činitelé se většinou dokáží ochránit tím, že se zaštítí principem státní suverenity ( i RB OSN může pozastavit vyšetřování, vedené prokurátorem tohoto soudu proti hlavám států či vládním činitelům, a mezinárodní soud je příslušný teprve tehdy, nezakročí-li z jakéhokoliv důvodu místní justice, či je očividné, že zde není vůle se případem zabývat) ...

Mezinárodní trestní dvůr nemůže účinně zasáhnout, jestliže stát, ve kterém byl zločin spáchán, či stát, jehož státním příslušníkem pachatel je,  neratifikovaly jeho statut ...

Británie jeho statut ratifikovala, na rozdíl od US vlády, která jeho statut nejenomže neratifikovala, ale dokonce napadla ( Bush II) i jeho parafování prezidentem Clintonem s tím, že prezident Clinton překročil své pravomoce ...

US se mezinárodního práva, které vychází ze Starého kontinentu, především z francouzského vlivu, „ štítí“ . Stejně jako US se zachoval Izrael ( prohřešky vůči Palestincům) ,Turecko ( genocida Arménů) , Rusko (stalinská genocida mnoha národů), a Čína .

Bushův Washington považoval MTD za protaženou ruku/ „šikanu“  EU, proto jeho statut neratifikoval, ale protože ani neratifikace statutu MTD vlády nechrání, protože automatickou příslušnost tento soud nabývá pověřením ze strany RB OSN, a  všechny státy, tedy i nečlenské, musí s MTD spolupracovat, tj. vydávat jim válečné zločince, Washington se snažil podepsat s každým státem bilaterální dohodu o nevydávání US státních příslušníků ...

Některé státy z těch, co bilaterální dohodu s US podepsaly, podpis dohody s Washingtonem úzkostlivě tají, zatímco některým z 35 zemí, které tyto bilaterální dohody o trestní imunitě US vojáků s Washingtonem odmítly podepsat ( 10 afrických zemí, 9 evropských (Slovensko,Slovinsko,Srbsko-ČH, Chorvatsko, BG, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Malta ), 14 jihoamerických , a dva státy z Tichomoří Fidži a Samoa ) Bush hmotně potrestal : neprodloužil jim dohody o  vojenské pomoci, tj. neprodloužil těmto státům po 1.8.02 programy o financování a výcviku jejich vojáků US instruktory ...

Mezi těmito 35 zeměmi byli důležití klienti Washingtonu, mezi nimi Kolumbie, třetí největší příjemce US vojenské pomoci, která se domnívala, že Washingtonu poskytuje dostatečné záruky, když provedla exhumaci staré bilaterální dohody z roku 62 o vyjmutí z trestního stíhání zahraničních jednotek přítomných na kolumbijském území.

Bush jako poslední instance udělil „výjimky  „  z tohoto „černého „  seznamu ministerstva zahraničí dvaceti zemím – nikoliv však Kolumbii ...

Bogota tudíž musela podepsat s Washingtonem novou dohodu v náležité formě o beztrestnosti US vojáků na jejím území, nechtěla-li přijít o výhodu vojenské pomoci (100 mil. dolarů ročně).

Mezi potrestanými bylo i sedm zemí z bývalého východního bloku, které se chystaly vstoupit do NATO – zejména Bulharsko, země Washingtonu nejvěrnější ( Sofie si toužebně přála mít na svém území US základny). Bulharsku hrozilo, že přijde o 20 milionů dolarů US vojenské pomoci ...

Tyto dohody o nevydávání příslušníků US armády odhlasoval Kongres v 8/02 ( MTD fungoval od 1.7.02) ...

Z rozsahu aplikace US zákona ze 8/02  byly vyloučeny státy NATO, a nejdůležitější strategičtí spojenci Washingtonu  jako Austrálie, Nový Zealand, Argentina, Japonsko, Jižní Korea, Filipíny, Bahrain, Izrael, Egypt, Jordánsko, které rovněž odmítly separátní dohody o imunitě US vojáků podepsat ...

Nevládní organizace Human Rights Watch napsala US ministru zahraničí Colinu Powell protestní dopis, že vykonává diplomatický nátlak na nejslabší státy, které jsou na Washingtonu zcela ekonomicky závislé ( Fóru států Karibiku Colin Powell hrozil, že v případě nepodepsání přijdou o finanční fondy pro likvidaci následků hurikánů ) ...

Mezinárodní soudy však nemají žádnou donucovací ani vymáhací pravomoc – tuto pravomoc má však RB OSN, k zablokování této pravomoci však stačí veto některého z jejích stálých členů ...

Mezinárodní soudnictví se dále potýká s tím, že jeho rozhodnutí mnohdy narušují mezinárodní stabilitu ( např. když byl zatčen v 5/96 srbský generál Djordje Džukič , byly tím otřeseny mírové dohody, třebaže nic neřešící, z Daytonu )   ...

Mezinárodní trestní pravomoci může být i zneužito, např. když UK organizace Judicial Watch podala u Europolu a Interpolu žalobu na francouzského prezidenta Chiraka za „ šíření jaderných zbraní „  ...

Zatímco princip státní suverenity je nezpochybnitelný a nezcizitelný, princip nevměšování se do záležitostí jiných států, který byl tak pracně zaváděn v poválečném versailleském systému z roku 1919, aby zabránil svévolnému vměšování se do záležitostí jiných států mocnostmi, byl porušován neustále, a od konce studené války se od něj začalo oficiálně upouštět i na půdě OSN ve jménu práva humanitárního/“humanitární intervence“  - za podmínky, že takovou intervenci schválí RB OSN, což je s právem veta stálých členů podmínka v praxi nerealizovatelná .

Rovněž diplomatická imunita, kterou stále více napadají humanitární organizace, byla na samém počátku zavedena jen s úmyslem, aby diplomatům nebylo svévolně bráněno v jejich práci – dnes se z diplomatické imunity stala instituce, pod pláštíkem které lze páchat cokoliv, proto současné texty mezinárodních dokumentů, zejména statut Mezinárodního trestního dvora, vylučují diplomatickou imunitu pro výše zmíněné zločiny  ...

Na druhé straně diplomatickou imunitu připomněl ve svém rozhodnutí  francouzský Kasační soud, který se ve svém rozhodnutí ze 13.3.01 prohlásil za nepříslušný pro zahájení trestního stíhání pluk. Muamara Kaddáfího, ve Francii obviněného z organizování atentátu proti letadlu DC-10 Air France v roce 89...

Mezinárodní humanitární organizace v současné době bojují za to, aby pod mezinárodní trestní justici spadly i trestné činy mezinárodního terorismu, a pedofilie.

Švýcarka Carla del Ponte se jako prokurátorka Mezinárodního trestního dvora  v boji za pochytání všech válečných zločinců z balkánských válek z 90. let postavila proti OSN, Washingtonu, EU a Vatikánu ...

Všechny tyto instituce usilovaly o její odvolání - OSN  naštvala tím, že aniž by vyčkala schválení ze strany RB OSN, rozšířila na základě vlastního rozhodnutí kompetenci MTD, projednávajícího válečné zločiny na území bývalé Jugoslávie, i na Kosovo ...

Washington a EU popudila, když obvinila jednotky KFOR ze spolupráce s těmi, kdo válečné zločince kryjí, a nechtějí je do Haagu vydat, taktéž Vatikán ...

29.7.03 gen. tajemník OSN Kofi Annan doporučil v dopise členům RB OSN ( na přání rwandského Kigali), aby neprodloužili mandát Carle del Ponte ve funkci hlavní prokurátorky Trestního tribunálu/TT pro genocidu ve Rwandě ( fungoval ve městě Arusha v Tanzánii od roku 96, Carla del Ponte byla jeho hlavní žalobkyní od roku 99 ), a TT pro válečné zločiny spáchané v bývalé Jugoslávii pod záminkou, že praxe spojení obou funkcí se neosvědčila, a že je nutné, aby každý tribunál měl svého hlavního žalobce, což by bylo přijatelné, kdyby nešlo o manipulaci ze strany Kigali ...

Tento argument poskytl vládnoucí frakci Tutsiů v Kigali záminku, aby hlasovali proti jeho ustavení, zatímco ti, co ji ve funkci nechtěly, jako nevládní rwandské organizace Tutsiů, které proti ní lobovaly v RB OSN , ji vyčítaly  „ politickou krátkozrakost „ ...

Pod nátlakem ( náklady na vydržování tribunálu jsou velmi vysoké) musela Carla del Ponte několikrát revidovat svoji soudní politiku.

Za touto kampaní proti Carle del Ponte stála rwandská vláda ( k níž se přidal Kofi Annan ), protože ve Rwandě se v 8/03 měly konat první prezidentské volby od spáchané genocidy .

Rwandská vláda Carlu del Ponte odepsala již na jaře 00, kdy tato neohroženě  obvinila z genocidy ( spáchané při znovudobytí Kigali v roce 94 ) i Rwandskou vlasteneckou armádu menšinových, ale zámožnějších, a tudíž politicky mocnějších Tutsiů, jejíž politická odnož v Kigali, stejně jako před genocidou, již zase vládne  ...

Carla del Ponte si neustále na vládu v Kigali stěžovala u RB OSN, že s MTD  odmítá spolupracovat, a požadovala na RB OSN, aby ve své rezoluci potvrdila nutnost zabývat se nejen zločiny Hutů, ale i zločiny Tutsiů ...

V 11/02 se Carla del Ponte ke zlobě Kigali setkala se rwandskou exilovanou opozicí : od té doby rwandská vláda nemohla přijít prokurátorce na jméno , ztratila prý tímto setkáním „ morální autoritu „ pro výkon své funkce ...

Ad hoc Tribunál pro vyšetřování válečných zločinů na Balkáně fungoval již od roku 93 - za deset let fungování k roku 03, se do Haagu podařilo dostat jen 16 obžalovaných ...

První trestní stíhání balkánských válečných zločinců zahájily dánské soudy v roce 94, Mezinárodní soudní dvůr v Haagu (MSD ne MTD), vydal zatykače na Karadžiče a Mladiče v 7/95 ...

O pravomoci MTD probíhala nemilosrdná válka mezi Washingtonem a EU, Washington však v oboru mezinárodního práva na EU nemá.

Římskou smlouvu, která s účinností od 7/01 ustavila MTD podepsalo jen 90 ze 191 členských států OSN, v RB OSN ji podepsalo jenom 5 z 15 členů Rady.

Největší bitva probíhala o interpretaci článku 98 Římské smlouvy – zda její výklad připouští americkou derogaci ( uzavírání bilaterálních smluv o trestní imunitě US vojáků či nikoliv ) ...

Chorvatsko

Morální dilema si s vlastními válečnými zločiny nedělali ani katoličtí Chorvaté, ani samotný Vatikán, který se k chorvatským válečným zločincům z 90.let postavil stejně jako ke zločinům ustašovců za nacistické okupace Jugoslávie, a k nacistickým válečným zločincům všeobecně v letech 45-50 : poskytl jim  nejprve azyl u papežských nunciů, a poté je vatikánskými kanály převedl do  katolické Latinské Ameriky ...

Plánovaný chorvatský vstup do EU nabral bizarních obrátek, když v 9/05 na UK velvyslanectví v Záhřebu vybuchla bomba v zásilce, a zranila jednoho zaměstnance velvyslanectví.

V době, kdy Londýn/LON předsedal EU, a UK tajné služby pročesávaly celé Chorvatsko, aby našli válečného zločince generála Ante Gotovinu, a v době, kdy Carla del Ponte obvinila chorvatskou katolickou církev a Vatikán, že generálovi poskytuje od samého počátku přístřeší v jednom františkánském klášteře, vládě v Záhřebu  „ ruply „ nervy.

Záhřebská vláda přislíbila rychlé odhalení viníka, a současně slíbila Carle del Ponte, že aby jí vydala veškeré chorvatské válečné zločince, „prohledá každý klášter v Chorvatsku“ ...

UK tisková agentura Reuters citovala chorvatského premiéra , který si povzdychl : „ Nemohu se ubránit dojmu, že bombová zásilka je dílem těch, kteří si nepřejí, abychom vstoupili do EU .“

Záhřebská policie však zatkla jen „ osamělého „ útočníka – etnického Chorvata se záznamem v trestním rejstříku, který se „ přiznal „ - žádné stopy k domácí ultrapravici prý nevedly.

Gen. Ante Gotovina, třetí nejhledanější válečný zločinec po Karadžiči a Mladiči (Washington na jeho hlavu vypsal odměnu ve výši 2,8 miliónů dolarů ), byl obžalován z deportací 200.000 lidí, jejichž stavení, včetně živého dobytka, byla vypálena, a z masakrů těch Srbů ( zastřelených, ubodaných, či za živa upálených ) , kteří odmítli uznat chorvatskou vládu v Krajině po závěrečné a rozhodující chorvatské ofenzívě  „ Bouře „ ( od 4.8. do 15.11.95).

Carla del Ponte na Záhřebu požadovala, aby „národního hrdinu“ Gotovinu vydal do Haagu - a na jejím vyjádření, zda podle jejího úsudku Záhřeb s Haagem spolupracuje, nebo ne, záleželo vyhodnocení kandidatury Záhřebu pro vstup do EU, která si vyhradila spolupráci Záhřebu s MTD jako jednu z podmínek ...

Podle názoru balkánských předáků Carla del Ponte překročila nejen hranice snesitelnosti, ale i hranice zdravého rozumu: šikanovat balkánské vůdce je jedna věc, kterou lze ještě spolknout, ale vzít si do úst katolickou církev, to už se Carla del Ponte musela zbláznit ...

Carla del Ponte sdělila UK listu Daily Telegraph, že „ má důvěrné informace, že se generál Gotovina, který má přes francouzskou Cizineckou legii, v níž byl dlouholetým důstojníkem, i francouzské občanství, skrývá v jednom františkánském klášteře“ , kterých je v Chorvatsku přes 80 ...

Když se obrátila o pomoc na Vatikán, papež jí na její dopis z 1.8.05 ani neodpověděl, a Vatikán ústy svého sekretáře pro zahraničí, arcibiskupa Giovanniho Lajola, prohlásil, že „ jednak spolupráci s inkvizicí v Haagu nemá v náplni práce, protože není státem, a tudíž nepřevzal žádný mezinárodní závazek stíhat válečné zločince, a jednak, že nedisponuje vlastní zpravodajskou službou, aby jí mohl říci, v jakém z 80 klášterů se Gotovina od roku 01, kdy byl obžalován, skrývá “ (opak je pravdou, Vatikán má velmi kvalitní zpravodajskou službu) ...

Carla del Ponte to komentovala :“ Řekl mi : Sdělte mi, v kterém klášteře, se skrývá. Já na to odpověděla, že kdybych to věděla, nebyla bych v Římě „ ...

Vatikán odmítl pomoci i jako tajný prostředník mezi MTD a chorvatskou katolickou církví, ale odmítl i odsoudit prohlášení Mile Bogoviče, biskupa Gospice a Senji, jenž odsoudil tribunál v Haagu jako „ politickou inkvizici „ , která má zdiskreditovat chorvatskou minulost, přičemž o generálu Gotovinovi prohlásil, že je národním symbolem chorvatského vítězství ...

Sekretář Giovanni Lajolo sdělil Carle del Ponte, že Vatikán jednotlivé biskupy ani neřídí, ani nekontroluje ...

Carla del Ponte Vatikánu ránu vrátila : 20.9.05 The Daily Telegraph publikoval rozhovor s Carlou del Ponte, který  převrátil Vatikán vzhůru nohama.

Carla del Ponte v něm neochotu Vatikánu zveřejnila – uvedla, že chorvatská katolická církev odmítá spolupracovat s MTD, napomáhá chorvatským válečným zločincům, a v tomto ji pomáhá i Vatikán.

„ Osobně jsem jednala 1.7. 05 s Vatikánem ohledně vydání gen. Gotoviny, Vatikán však odmítl jakoukoliv spolupráci s MTD, protože Svatý stolec nemá takovou spolupráci v náplni práce,“ prohlásila britském listu, a dodala, že chováním Vatikánu byla dvojnásobně zklamána jako římská katolička.

Vatikán reagoval na tvrzení Carly del Ponte ještě týž den : „ Giovanni Lajolo nemá mandát ke spolupráci s MTD, a požádal Carlu del Ponte, aby upřesnila dotyčné indicie, které ji vedou k závěru, že se gen. Ante Gotovina skrývá na půdě katolické církve .“

Carla del Ponte současně Vatikán marně požádala, aby vystoupil proti nacionalistickým prohlášením chorvatského biskupa Mgr Mily Bogoviče z Gospiku, vzešlého z ultranacionalistického křídla chorvatské katolické církve, které vyzývá k ignorování MTD ...

Carla del Ponte popudila Svatý stolec i tím, že neprosila o pomoc, ale tuto pomoc vyžadovala, tvrdila její mluvčí Florence Hartmannová, která pro BBC uvedla, že „ zákony platí pro každého, i pro Vatikán „  ...

Carla del Ponte si dovolila po maléru s OSN, Washingtonem, a EU opravdu hodně , Carla del Ponte však ještě před katolickou církví opakovaně obvinila z napomáhání válečným zločincům a z jejich ukrývání i srbskou pravoslavnou církev ...

Proto si její mluvčí dovolila ironickou poznámku „ Jsme plně ekumeničtí“ , kterou však papež Benedikt XVI, jemuž se kdysi  přezdívalo  „ pancéřový kardinál“ , se vší pravděpodobností za výrazně vtipnou nepovažoval.

Kam se v roce 01 poděl generál Gotovina, bylo záhadou nejen pro právníky v Haagu, ale i politickou záhadou pro Brusel – kauza Gotovina Brusel téměř politicky rozložila poté, co generálovi spojenci uvnitř chorvatských zpravodajských služeb v 2/05 označili několik UK vyšetřovatelů válečných zločinů, kteří se pohybovali po Chorvatsku, za agenty UK zpravodajské služby MI6 a CIA, takže se Británie následující měsíc postarala, aby plánované rozhovory s Chorvatskem o přistoupení k unii byly odložené, dokud Carla del Ponte neprohlásí, že Záhřeb s MTD plně spolupracuje  - proti tomu marně protestovalo Rakousko, které bylo nejhorlivějším zastáncem vstupu Záhřebu do EU ...

Bosenskosrbští předáci na útěku

Tím, že mocnosti vyloučily bosenskosrbské předáky z mírových jednání, mohl je Mezinárodní trestní dvůr (MTD) obžalovat z válečných zločinů  -  obžalováni všichni byli, ale sítě MTD uvízly na jejich vydávání : stejně jako Chorvaté, ani Srbové si s vydáním do Haagu nedělali žádné morální dilema, naopak, od samého počátku u nich převládala tržní logika „ něco za něco „ – Miloševiče srbská vláda vydala jen proti zrušení embarga vůči Srbsku ...

Na podzim 03 se zástupci „ demokratického „ tábora přidali k nacionalistům, a odmítli vydat do Haagu 4 srbské generály za válečné zločiny, které spáchali v Kosovu, protože  „ jen plnili svoje vojenské povinnosti „ .

Srbové obviňovali haagský tribunál, že je protisrbskou institucí, ale již v roce 03 padly první rozsudky nad bosenskými muslimskými válečnými zločinci, a jeden z největších trestů, které Haag udělil, 45 let za genocidu, dostal bosenský Chorvat ...

Na podzim 03 Haag vydal celou sérii mezinárodních zatykačů  na vysoké představitele kosovských Albánců .

Washington a Brusel Bělehradu vytýkaly, že nevyužil výjimečného stavu vyhlášeného po vraždě premiéra Zorana Djindjiče 12.3.03, a nezatkl  nejhledanější bosenskosrbské válečné zločince (Karadžič, generál Mladič, bývalý velitel bosenskosrbských vojsk, a major Veselin Šljivančanin ) ...

V 4/03 se vydal soudu druhý ze tří obviněných v případu popravy přes 200 Chorvatů u Vukovaru v roce 91 kapitán Miroslav Radič ( první z nich, Mile Mrkšič, se vzdal soudu v roce 02) - Šljivančanin a Radič byli odpovědni jako nadřízení těch, kteří tyto zločiny přímo spáchali.

Karadžič a Mladič byli obžalováni Haagem v roce 95 ještě před podepsáním daytonských dohod, oba za genocidu, zločiny proti lidskosti, a válečné zločiny, spáchané v Bosně v letech 92-95.

Gen. Mladič si poté za režimu Miloševiče za bílého dne volně chodil po Bělehradu, zatímco Radovan Karadžič ještě několik let tahal za nitky bosenskosrbské vlády ...

Haag tvrdil, že je ukrývali mezi sebou nacionalisté uvnitř srbské armády,náčelník srbského genštábu to popřel.

Koncem 90.tých let byl však Miloševič pod velmi silným tlakem, aby je zatkl, takže se Mladič po Bělehradě pohyboval již jen velmi diskrétně, a Karadžič raději opustil svoji baštu v Pale.

Jak se k mezinárodnímu zatykači postavila mezinárodní vojska

Ta zahájila svoji první celobosenskou „razii“ určenou k jejich zatčení až 28.2.02 , skončila, jakož i všechny další razie mezinárodních jednotek, neúspěšně, podle očitých svědků také proto, že nešlo o razie, ale o zcela běžné rutinní kontroly ...

Často zpochybňovaný mezinárodní protektor BH britský lord Paddy Ashdown učinil 30.6.04 bezprecedentní krok ( kterým hrozil již několik let ), a zbavil funkce z důvodu nezatčení Karadžiče 60 bosenskosrbských představitelů – 11 z nich definitivně, a 48 z nich podmíněně : pokud bude zatčen Karadžič, mohou se do funkcí vrátit, uvedl ...

Na tiskové konferenci baron Paddy Ashdown prohlásil :“ Bosenská Republika srbska byla řízena bandou kriminálníků a zkorumpovaných politiků.“

Definitivně byl zbaven všech veřejných funkcí především předseda bosenskosrbského parlamentu Dragan Kalinič,který šéfoval i bosenskosrbské Demokratické straně, založené Karadžičem v roce 90, která Karadžičův útěk ve vší pohodě za jemného krabatění čela Washingtonu a NATO financovala ...

Baron Paddy Ashdown nechal rovněž zmrazit veškeré účty této strany, a 14 dní poté byla zveřejněna bosenskosrbským tiskem informace o existenci 30 exkoncentráků, provozovaných bosenskými Srby.

Bosenskosrbský prezident Dragan Cavič proti tomuto kroku mezinárodního protektora protestoval, ale marně.

Kde se asi ukrývali bývalý politický a vojenský vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžič, a Ratko Mladič, kteří byli za masakr ve Srebrenici, a za obléhání Sarajeva obžalováni MTD v Haagu z genocidy ?

Miloševič jejich jména při procesu nikdy nezmínil ( obžaloba marně doufala, že by oba výměnou za lehčí trest svědčili proti Miloševičovi ), zato tisková agentura Sense Agency (sense-agency.com), jediná tisková agentura, která souvisle pokrývala dění v Haagu od založení MTD, a zejména Miloševičův proces, natočila 52minutový dokument Uprchlíci, který s humorem odkrývá marné pokusy jednotlivých prokurátorů MTD oba prominentní uprchlíky a válečné zločince zatknout ...

MTD se potýkal nejen s objektivními překážkami, na které přímo v terénu narážely jednotky NATO v BH při pokusech o jejich zatčení, ale i na neochotu příslušných bělehradských a bosenskosrbských  orgánů ( přes proklamovanou politickou vůli ) k jejich zatčení přispět ...

Dalším problémem bylo, že na straně Srbů bojovalo nejen mnoho západoevropských dobrovolníků , zejména z Francie, ale i západoevropských žoldnéřů, zejména z francouzské Cizinecké legie, kterou prošli i  mnozí vyšší srbští velitelé (kteří se později na Balkáně kvalifikovali jako váleční zločinci), a získali tak vedle srbského i francouzské občanství ...

Proto mnozí z jednotek NATO, hledaným srbským důstojníkům „ fandili „, – to samé, ještě v horším vydání, platilo o jednotkách OSN, jejichž příslušníci obecně za sebou mají velmi pestrou minulost, většinou jako žoldnéři ...

V roce 01 bylo všeobecně známé, že se Radovan Karadžič ukrývá ze dne na den na jiném místě v těžce přístupných horách východní Bosny, a generál Mladič rovněž ve východní Bosně ve svém vojenském horském bunkru s kódem Han Pijesak/ Pjesak Šetnja nedaleko Sarajeva, v němž měl sídlo i za války – vojenských bunkrů v bosenských horách je celý pletenec, byly vyhloubeny ještě za komunistů pro případ napadení Jugoslávie ...

Karadžičova žena Ljiljana Zelen-Karadžič v této době ještě pevně prohlašovala, že se její manžel nikdy nevzdá, ani že nikdy nebude svědčit proti Miloševičovi výměnou za lehčí trest, zatímco v roce 05 tvrdila, že s ním žádné kontakty již neudržuje.

V roce 02 se vydala po stopách Karadžiče UK novinářka Maggie O´Kane, která tvrdila, že byl Karadžič běžně viděn mezi městy a vesnicemi Rudo,Visegrad, Cajnice a Foca.Tato novinářka také jako první přinesla informaci, že Karadžiče ukrývá srbská ortodoxní církev ...

Generál Mladič útěk do lesů nesl údajně hůře než Karadžič, protože Mladič si žil dlouhá léta ( i po válce ) v luxusu na jednom bělehradském předměstí, přičemž na politické scéně mu všichni poklonkovali ...,

Západ nepodnikl žádnou výraznou akci k jejich zatčení, protože odpovědní armádní představitelé se obávali vyslat do bunkru Mladiče elitní jednotku NATO či britskou SAS. Horský bunkr byl v podstatě nedobytný ve velmi nepřístupné zalesněné oblasti, a oba hledané střežil loajální těžce vyzbrojený oddíl.

Jacques Klein, svého času zvláštní emisar OSN v BH, neuváženě prohlásil, že jediným řešením je nálet letadly NATO, protože bosenskosrbská policie a  bosenskosrbská zpravodajská sítˇ jsou stále pod vlivem místních nacionalistů, a protože jakákoliv prozápadní vláda ( např. bývalého premiéra Mladena Ivaniče)  je vždy jen menšinová, zatímco nacionalistická Karadžičova Srbská demokratická strana/SDS má stále drtivou většinu ...

Z tohoto důvodu jedinou silou, která by mohla oba zločince zatknout, je NATO S-FOR, tvrdil, protože jako jediná jednotka v BH má k dizpozici vlastní zpravodajskou sítˇ, a tudíž patřičné informace.

Z politického hlediska další NATO bombardování ani nebylo možné - před bombardováním Srbska si NATO v Bělehradě připravilo politickou půdu, kdy bombardování bylo vedeno v koordinaci se srbskou opozicí, u bosenských Srbů žádná opozice vůči Karadžičovi neexistovala, bombardování mohlo BH vážně destabilizovat  ...

Spolupráce s MTD se však vyplatila – obžalovaným byla účtována menší částka za soudní výdaje, byla jim poskytnuta speciální ochrana, a samozřejmě se ke spolupráci přihlédlo jako k polehčující okolnosti ( případ bývalé bosenskosrbské viceprezidentky Plavčičové ) ...

V 2/03 Plavčičová v Haagu potvrdila, že bosenskosrbská vláda si dobře uvědomovala, že deportace nesrbských národností povedou k perzekucím založených na diskriminaci.

Bývalá bosenskosrbská „ železná dáma „ monotónním hlasem mluvila o koncentračních táborech, o násilných deportacích a mučení.

Plavčičová však se soudem spolupracovala, přiznala se ke zločinům proti lidskosti  za násilné deportace, a byla za to odměněna jen 11 lety vězení  ...

Jedním ze svědků v Haagu byl bosenský novinář Emír Suljagič, dopisovatel v Haagu pro bosenský časopis Dina, jenž přežil masakr ve Srebrenici.

Převzato se svolením autorky z jejího blogu na adrese http://kostlanova.blog.idnes.cz ,kde naleznete její další články. Na Vojsku se nachází část zabývající se s ním související tématikou.