ZPRÁVY

Kauza Gotovina: Modlitby vyslyšeny

• Existuje velice snadný způsob, jak proti sobě poštvat přinejmenším polovinu návštěvníků blogu. Zastat se Anteho Gotoviny.

Nejspíš mi to nesvědčí ke cti, ale balkánská válka v 90. letech (minulého století) mě budila ze spaní. Byla to noční můra. Děs. Něco tak hrůzostrašného se děje v Evropě (!), pár set kilometrů od československých hranic (!!). Uvádím to proto, abych po napsání následujících odstavců nebyl ocejchován jako válečný štváč.

Psal se letopočet 1991, červen toho roku, a jugoslávká federální armáda zahájila operace ve Slovinsku, aby silou zabránila realizaci referenda, v němž se 93 procent Slovinců 95procentnívětšinou rozhodlo pro nezávislost.

V téže době vyhlásilo nezávislost i Chorvatsko. Tamní Srbové zareagovali ustavením separatistické republiky Srbská Krajina, což fakticky znamenalo rozdělení chorvatského území. (Asi jako kdyby Maďaři na jihu Slovenska vyhlásili vlastní stát.)

●

Jsou okamžiky a data v kalendáři, na něž se nezapomíná. Čtvrtého srpna 1995 byl pátek. Ráno jsem se z vysílání BBC dozvěděl, že chorvatská armáda zahájila operaci Bouře, jejímž cílem bylo osvobodit separatistická území a připojit je zpět k Chorvatsku. Večer téhož dne jsem z Prahy do Chorvatska odjel.

Nikdy jsem ani na okamžik nezapochyboval o tom, že Chorvaté mají plné právo napravit škody, které na jejich územní celistvosti napáchal srbský separatismus, za nímž nebylo možné nevidět budoucí iredentu Bělehradu. Stál jsem na straně Chorvatů, s uspokojením jsem přivítal jejich vítězství. Rozumím tomu, proč je „vojenská tvář“ operace Bouře, generál Ante Gotovina, vnímán v Chorvatsku jako národní hrdina.

Jediné, co jsem Chorvatům tehdy vyčítal, bylo načasování operace. Zahájena byla v době hlavní turistické sezony (vládní místa v Záhřebu tehdy dávala naději, že tomu tak nebude). Vzhledem k teritoriu Srbské Krajiny nebylo vyloučeno, že během války Srbové v zoufalé snaze ubránit svůj samozvaný stát ohrozí návštěvnické destinace, zejména v oblasti Zadaru, Šibeniku a Splitu. Při pohledu na mapu odtrženecké republiky dojdeme k názoru, že to nebyly nereálné obavy.

Naštěstí se nic takového nestalo, po pěti dnech bylo po všem a já se domů vracel s pocitem, že se zase jednou podařila správná věc. Že zvítězila spravedlnost.

Tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo, že z generála Gotoviny se stane štvanec, že bude vláčen po soudech, že bude ohrožena jeho svoboda – o ohleden na jeho rok narození (1955) prakticky na doživotí.

Neočekávané se ale záhy začalo naplňovat.

Následná změna politické situace v Chorvatsku přinesla i oficiální změnu pohledu na operaci Bouře, kterou dodnes mnozí vnímají jako logické dovršení tamní války za nezávislost. Ante Gotovina byl mezi signatáři tuctu generálů, kteří se v otevřeném dopise ohradili proti snaze válku, přesněji její protagonisty, kriminalizovat. Reakcí prezidenta Mesiće bylo penzionování těch kritiků, kteří byli v té době v aktivní službě.

To byl teprve začátek. Chorvatsko ve snaze vstoupit do EU obětovalo svého národního hrdinu. Na Gotovinu byl upořádán mezinárodní hon, který skončil deset let po sjednocení Chorvatska generálovým vydáním mezinárodní justici do Haagu.

S tímto počínáním jsem měl jako člověk, který byl Chorvatům ve finále jejich války na nezávislost fyzicky blízko, vážný problém. Nikdy jsem nebyl vnitřně přesvědčen o tom, že Gotovina je zločinec. V uších mi znělo vysílání chorvatského rozhlasu, které jsem během války denně sledoval: vysocí záhřebští činitelé vyzývali Srby, aby neodcházeli a zapojili se do budování chorvatského státu.

Tím nemá být popřeno, že desetitisíce Srbů odešly, že nedocházelo k excesům. Jistěže na obou stranách. Ale má za to nést odpovědnost Ante Gotovina?

Když pak byl odsouzen na 24 let ztráty svobody, nedokázal jsem se s to s tímto verdiktem ztotožnit.

Se stejným napětím jako tisíce lidí v Záhřebu jsem proto očekával výrok odvolacího soudu. Přiznávám: s malou naději. O to větší překvapení přinesl šestnáctý listopad. Ante Gotovina byl osvobozen. Je nevinen. Výsledek odvolacího řízení je totožný s tím, o čem jsem byl od srpna 1995 přesvědčen i já.

Osvobození generála jsem oslavil číší desetiletého portského.

Lidé, kteří se v Záhřebu sešli, aby se za Gotovinu modlili, mají dost dobrý důvod domnívat se, že jejich prosby byly vyslyšeny. Jejich pocitu štěstí dobře rozumím. Sdílím jejich radost.

Pachuť nicméně zůstává. Rozdíl mezi dvěma verdikty v Gotovinově kauze, 24 let vězení versus propuštění na svobodu, je příliš velký na to, aby si, v obecné rovině, mohl haagský tribunál mohl nárokovat (jistě nejen) moji důvěru.

V dané kauze nicméně platí: konec, dobrý všechno dobré. Gotovina měl po odchodu z armády hodnot generálplukovníka. Bude teď, jako nevinný člověk, povýšen o stupeň výše – do hodnosti čtyřhvězdičkového „generala zbora“?

Převzato se svolením autora z jeho blogu lubomirstejskal.blog.iDNES.cz