Přihlášení
Spřátelené weby
ZPRÁVY
Jak bojovat s teroristy
Jak zabránit islamistům aby dobývali další území a plnili si své sny. Které metoda je nepřijatelnější?
Když sem viděl záběry vůdce ISIL Bagdádího , jak káže o nenávisti v mosulské mešitě, jako nějaký středověký vládce islámského chalífátu, musím říct, že mě to vyděsilo. Navzdory tomu, že již 13 let intenzívně válčíme s islamistickým terorem, tak nám vznikl další islamistický stát. Sotva se z vypětí všech sil podařilo potlačit islamistický stát v Afghánistánu, tak tady máme další a to v Iráku a Sýrii.
Na jednom místě téhle hydře useknete hlavu, tak na jiném místě zase naroste. Nechápu, jak někdo může nechat chladným skutečnost, že velká města v Sýrii a Iráku ovládají islamisté a vraždí tam jako pomnutí zavádějí šárii. Zároveň si narukují území až po Vídeň a reálně hrozí dalšími útoky proti celému světu.
Nástup ISIL sice nebyl tak spektakulárně efektní jako nástup Al Kajdy, která provedla onen dramatický útok v New Yorku 11. 9. 2001. Ale možná o to je to nebezpečnější. ISIL ukazuje, že ji nejde o nějaké světové pobouření, že na rozdíl od AL Kajdy ji veřejné mínění nezajímá. Vrátila se ke starému dobrému dobývání území. Myslím si, že jsou nebezpečnější než Al Kajda. Nejde jim o celosvětovou nadvládu islámu, ale zveřejnili mapu, co chtějí. Kašlou na bourání vzdálených mrakodrapů, raději rozšíří ovládané území. Neštítí se sice sebevražedného útoku, ale nemají problém bojovat jako armáda. Tento realističtější přístup je velmi velmi nebezpečný. Zvyšují si tím šance na úspěch.
Jak s tím bojovat? Vypadá to, že to Západ neví. Západ už s nimi nechce bojovat, jak bojoval s islamisty v Afghánistánu za pomoci drahých armád, za relativně velkých ztrát a každodenních dramatických zpráv. Bylo to strašně drahé a vyvolalo to nevoli veřejného mínění.
Na přelomu Bushova a Obamova období byl vymyšlen nový způsob války. Ten je prováděn v Jemenu nebo v Somálsku. Americká vláda nedávno přiznala, že Američtí vojáci jsou v Somálsku nepřetržitě od roku 2007. Jedná se o 120 poradců, kteří cvičí prozápadní síly v Somálsku. Jiné jednotky provádějí dramatické útoky speciálních komand a nálety bezpilotních letadel. Američtí vojáci se hodně snaží a zabili v zemi velké množství teroristů. Ale samozřejmě tam přicházejí další a další. V poslední době dokonce teroristé zahájili již téměř pravidelné útoky na keňské pobřeží. Je tedy jasné, že taková omezená válka za použití sebeelitnějších vojáků, kterých je však jen pár a nemají na starosti nic jiného, než zabíjet teroristy teror nevyhubí. To může jen ten první a drahý a nepopulární způsob boje.
Ano je tady i třetí možnost. Můžeme podporovat Asada, mohli jsme podporovat Kaddáfího a Saddáma a můžeme podporovat Írán. Vypadá to jako ta nejlepší možnost. Tyhle režimy s teroristy zatočí po svém. Bez ženevských konvencí je vyvraždí i s jejich rodinami bez ohledu na jakékoliv humanitární následky. Klidně vyvraždí celé sekty nebo národy, jen aby měl pokoj od těch, kde bují terorismus. Klidně vypálí celé vesnice, vyhladí celé čtvrtě, zplynují je.
Vypadá to nejlevněji a nejpřijatelněji a v podstatě jako jediné možné řešení téhle patálie. Jenže není. Protože to má své mouchy, které časem přerostou v pěkné obludy.
Předně hrozí reálné nebezpečí, že se takový režim s teroristy spojí a předá m u své zdroje. Že je třeba začne využívat ve svůj prospěch nebo s nimi spolupracovat. Takový diktátorský amorální režim nemá žádné skrupule a nebude bojovat za Západ, když se mu to přestane vyplácet.
Rovněž není vůbec dáno, že tyto režimy taky nejsou islamistické a že jim nejde o světovou náladu islámu. Co třeba takový Írán? Ten přece podporuje nejen Asada a Irák, ale podporuje i šíitské teroristy z Hizbaláhu. Írán vypadá jako, že moc teroristy nepodporuje, protože šíitové nejsou přítomní v tolika zemích jako sunnité, ne proto, že by měl větší skrupule.
Dalším problémem je, že nespravedlivé násilí prostě problém taky nevyřeší. Nacisté vraždili, jak mohli a stejně byli poraženi. A Arabové se v diktaturách proti svým sekulárním diktátorům prostě vzbouřili. Udělali to jednou a udělají to znova.
No a pak je tu ještě jeden takový malý detail, který zvláště v této zemi nikoho nezajímá. Morálka. Ty oběti, ten postup těch diktátorských režimů vůči vlastním lidem při likvidací islamistů. Opravdu to je cena, kterou musí svět zaplatit za likvidací teroristů? Domnívám se, že ne. Ono nakonec z historie, že útisk teror nevyhubí, ale naopak ho živí. Pokud bychom byli tak bez morálky, že nám postup Asada, Saddáma nebo Íránu nevadí, tak to by bylo přece přijatelnější ty země kobercově vybombardovat. Zplynovat nebo hodit na ně atomovou bombu. Jde jen o to, že když podporujeme diktátory, tak oni tu špinavou práci dělají za nás a my se můžeme tvářit, že se nás to netýká.
Takže ani ona třetí metoda není k ničemu.
Vím, že to lidé slyší neradi, ale pokud se nechceme vzdát teroristům, musíme se vrátit k tomu prvnímu způsobu. Když to uděláme chytře, nebudeme nuceni opakovat intervenci typu afghánské nebo irácké války. Stačilo by zapojit diplomatické aktivity a dokončit diplomaticky v Iráku to, co tam bylo započato. Budování demokratické společnosti. Ty léta byla málo. Irácká politika ustrnula v polovině. Proto začal Málikí zneužívat moc a protěžovat šíity, což vedlo k popularitě islamistů mezi sunnity. Irák potřebuje další západní intervenci. Ale ne vojenskou, ale diplomatickou., která by ho donutila k vytvoření schopné a všemi přijatelné vlády. A pak by se dalo posoudit, jaké má šance porazit ten hrozná islamistický režim na severu.
To je ta první metoda i bez vysílání tankových divizí. To je metoda, která má jako jediná šanci na úspěch.
Vyhledávání
Dnešní den v historii
4.prosince 1942 potopily v Neapoli americké bombardéry B-24 italský lehký křížník Muzio Attendolo.
4.prosince 1268 – Uzavření Poděbradské smlouvy mezi českým králem Přemyslem Otakarem II. a Oldřichem Korutanským. Oldřich Korutanský, který neměl dědice, se zavazoval, že po jeho smrti připadne korutanské vévodství českému králi. Byli však pominuti Oldřichovi sourozenci, kteří se se ztrátou území nechtěli nechat smířit. Po porážce Přemysla Otakara římským králem Rudolfem Habsburským byly Přemyslu Otakaru Korutany zase odebrány.