ZPRÁVY

Excelentní dvojí metr: Arabové mohou, Židé ne

• Jedním z výstupů letošního summitu Arabské ligy, který se konal v tomto týdnu v kuvajtském paláci Bayan, bylo staronové poselství určené nejen Jeruzalému: arabské státy nikdy neuznají Izrael jako židovský stát.

Co to znamená?

Že izraelsko-palestinskoarabský konflikt tím lídři arabského světa zahnali do slepé uličky. Neboť podmínkou nejvyššího výkonného představitele Izraele (z hlediska pravomocí), premiéra Netanjahua, aby se mírové rozhovory s představiteli Palestinskoarabské národní samosprávy (PNA) pohnuly z mrtvého bodu, je splnění tohoto přirozeného a logického požadavku.

Proč s tím mají Arabové problém?

Podle jejich názoru by tím byla ohrožena práva nežidovského obyvatelstva, došlo by k jeho diskriminaci. Myšleni jsou samozřejmě Arabové. To je ovšem účelová demagogie.

Samotný fakt, že některý stát je definován na národnostním principu neznamená, že tím jsou automaticky potlačována práva těch jeho občanů, kdo mají jinou národnost než majorita. O tom, zda k potlačování práv menšin dochází či nikoli rozhoduje něco jiného než samotné deklaratorní sdělení, že „Izrael je židovský stát“. Na prvním místě zákony takového státu, potažmo to, o jaký režim se jedná.

Je to svého druhu komické. Česká republika je také nějak definována – v jejím případě je ovšem výhoda v tom, že název označující teritorium a název označující národnost jsou stejné. Vysvětlovat název Česká republika tak, že se přídavné jméno „český“ vztahuje toliko na území a nikoli na národnost lidí, kteří na tomto území žijí, je nesmyslné a nepřijatelné. Podobně je tomu i dejme tomu v Polsku. Polská republika je „polská“ proto, že se nachází na území Polska a většina jejích obyvatel jsou Poláci. A tak dále.

Pikantní na arabském postoji je, že upírá Izraeli něco, co sami Arabové zcela samozřejmě využívají. Mám před sebou anglický překlad nové egyptské ústavy, která byla přijata v referendu v lednu 2014 a jejíž proces vzniku jsem podrobně sledoval.

Hned po preambuli se v části I (Stát) a v článku 1 píše:

„The Arab Republic of Egypt is a sovereign, united, indivisible State ...“, tedy „Egyptská arabská republika je suverénní, jednotný, nedělitelný stát ...“.

Tady máme první rozpor. Izrael nesmí být „židovským státem“, ale Egypt „arabským“ ano?

Pojďme dál. V druhém odstavci článku 1 egyptské ústavy čteme:

„The Egyptian people are part of the Arab nation ...“, v překladu „Egyptský lid je součástí arabského národa ...“. Opět: Izraeli je národnostní princip při definování charakteru jeho státu upírán, zatímco jedni z těchto Arabů, Egypťané, mají stejný princip zakotvený v ústavě. A to je, zdá se, v pořádku.

Čili: Egypt „arabským státem“ být může, Izrael „státem židovským“ nikoli.

Z výše uvedeného lze dovodit, že arabští lídři se nebrání židovskému charakteru Izraele proto, že se bojí o práva Arabů v Izraeli, ale z úplně jiného důvodu. Odmítají židovský charakter tohoto státu proto, že si přejí, aby měl charakter jiný – arabský. Tím nepřímo popírají právo Židů na vlastní stát, ačkoli sami samozřejmě počítají s tím, že oni právo na své státy mají.

Nezbývá, než ve světle výše napsaného se znovu zeptat. Je možné se s partnerem, který takto uvažuje, a protistraně brání v tom, čeho si sám plnými doušky užívá, dohodnout na definitivním mírovém uspořádání?