ZPRÁVY

Irák jako rána, co se nehojí

O nečekané prohře v Iráku a o tom, kde v Iráku leží šance na vítězství a co se musí udělat.

V Iráku letos v průměru každý měsíc zahyne jen o něco málo lidí, než kolik jich zatím zahynulo v Gaze. Tento stav Iráku trvá již delší dobu.

Novinkou ovšem je, že ISIL teď porazila v bitvě Kurdy. A to už je skutečně velmi alarmující zpráva. Kurdové nejsou ani rozložení sektářstvím, jako bagdádská vláda, ani nemají neschopné ozbrojené síly, či politické vedení. Od roku 1991 si vládnou na svém území sami a jejich provincie jsou oázou v Iráku, kterým se od této doby vyhnula nejen diktatura Saddáma Husajna, ale i teroristické řádění Al Kajdy. Takový ostrůvek stability, takový slabší verze Izraele.

Ale přesto nyní ISIL odkazuje svou sílu tím, že je dovedla prorazit a je to šokující informace. Jakoby Gazané porazili Izraelce.

Tady se už skutečně není na co vymlouvat. Neexistuje žádný objektivní důvod, žádná výmluva, proč by Západ neměl pomoct alespoň těm Kurdům. A nechoďme kolem horké kaše. Měl by jim pomoct vojensky. Protože jestli to neudělá, tak bude jen tupě přihlížet, jak ISIL likviduje naše spojence. Debatujeme nad tím, jestli pomoct Ukrajině, ale Kurdy jasně zrazujeme. Proč?

Jak píše Reuters, sunnitští vůdce stále více pochybují o svých nových pánech z ISIL. Jak zaznamenal zpravodaj Reuters kmenový vůdce v Ramádí rozhodně není náboženský fanatik. V době americké okupace bojoval společně s Američany proti Al Kajdě. Je rozhořčen vyhnáním křesťanů z Mosulu. Mluví o potřebě náboženské tolerance v Iráku. Sam se nazývají „kmenovým revolucionářem“, aby dali najevo, že nepatří k ISIL.

ISIL si jej uplácí dodávkami ukořistěných zbraní a penězi z obsazených ropných polí. Pokud se řekne kmenový vůdce, zřejmě si představíte chlapíka, jak sedí kolem ohně s kalašnikovem a kolem sebe má bandu hrdlořezů. Něco jako Alibaba. Jenž to je fakt omyl. Kmenový vůdce, o kterém píše Reuters, velí takovému menšímu iráckému kmeni, jenž má odhadem čtyři miliony příslušníků. S nichž je dokonce 400 000 šíitů, aby to nebylo tak jednoduché.

Američané toho člověka dobře znají. Speciální jednotky, které působily v Iráku, v době okupace s ním navázaly blízké vztahy. Dokonce navštívil v otevřeném terénním vozidle šíitskou baštu Sadr city. Neusiloval o nepřátelství premiéra Malíkího, ale o domluvu s ním a to od roku 2007 až do roku 2010, kdy to pro Malíkího tvrdohlavost vzdal.

Malíkí jej poté označil za teroristu a vydrancoval jeho kanceláře v Bagdádu. Poté Malíkí vyslal vojsko do sunnitských provincií a s pokojných sunnitských demonstrantů udělal partyzány. To se stalo rok po té, co odešli Američané a podle zpravodaje Reuters právě s odchodem Američanů ztratili sunnité naději na zlepšení situace.

Zatímco se síla ISIL v Iráku odhaduje na 8000 až 20 000, takovýchto nezávislých kmenových bojovníků, kteří nejsou ISIL, ale jen ji podporují je nejméně 30 000. Tyto kmeny bojuje jako spojenci ISIL především proto, že Malíkí posílá do jejich oblasti nepravidelnou armádu, ale šíitské milice.

To není profil náboženského fanatika. Máme tady člověka, který mění strany, což vypadá z evropského hlediska divně, ale z jeho pohledu to dělá pro své lidi. Je rozumný. Dá se přesvědčit. USA na ně je mají kontakty.

Jen hlupák nevidí možnosti v Iráku. Zbavit se diplomatickým tlakem Malíkího. Irácké síly přebudovat ze sil šíitských na skutečně státní a federální. Navázat kontakt s místními sunnity a znovu je přemluvit, aby se přidali na vládní stranu. A je po ISIL.

Ale je to jednoznačné. Sunnité to neudělají, dokud nebudou mít jisté spojenectví z USA. A Obama už je jednou zradil. Ale teď má znova šanci. Rozumní sunnitští vůdci vidí, že Američané v Iráku byli jediná rozumná, nesektářská a spravedlivá síla, která tam kdy byla. Je jedno jakou to bude formou, ale bez návratu USA do Iráku, bude Irák stále rostoucí hrozba pro své okolí a celý svět. Obama se odtamtud stáhl předčasně. Musí se vrátit. Jinak nám pánbůh pomáhej.