ZPRÁVY

Když blázni střílejí ...

• Ze Spojených států přišla smutná zpráva. Zemřel James Brady. Pamětníci si jeho jméno vybaví ve spojitosti s Ronaldem Reaganem blahé paměti. Byl tiskovým mluvčím Bílého domu a nejhůře postiženým při atentátu na prezidenta v březnu 1981.

Byla to doba, kdy jsme k nově zvolenému Prvnímu muži Unie vzhlíželi s velkými nadějemi. Komunistická propaganda mu nemohla přijít na jméno, všemožně ho dehonestovala, nicméně byl to nakonec Reagan, kdo lvím podílem přispěl k tomu, že byl Říši zla zatnut tipec. To jsme v březnu jednaosmadesátého ovšem ještě vědět nemohli. Nanejvýš tušit. Přesto nás zpráva o atentátu vyděsila; nás, kdo jsme patřili k pomyslnému fanklubu prezidenta s iniciálami RR.

Nechci opakovat to, co si každý přečte na zpravodajských serverech. Jen přičiním několik osobních postřehů. Potěšilo mě, a proto mám Ameriku rád, jak férově se k postiženému Bradymu zachovala. Ačkoli vzhledem ke svému zranění nemohl vykonávat funkci mluvčího Bílého domu, jeho místo zaujal Larry Speaks, jehož jméno také není pamětníkům závěrečné fáze studené války neznámé (zemřel letos v lednu), byl „papírově“ jako mluvčí veden a po celou dobu Reaganova prezidentského dvojobdobí (1981-1989) mu běžel plat. A kromě toho, za Cartera, byla místnost v Bílém domě, kde se konají tiskové konference pojmenována na jeho počest „James S. Brady Press Briefing Room“. Je to možná jen symbolické, ale být v Bradyho pozici, může to pro člověka hodně znamenat.

Vzpomněl jsem si v této souvislosti na jinou osobnost, špičkového německého politika Wolfganga Schäubleho, kterého si také vysoce vážím. Byl ve vysoké politice Spolkové republiky už za Helmutha Kohla, v době, kdy šéfem Bílého domu byl RR a šéfkou kabinetu na Downing Street 10 Margaret Thatcherová (zlatá éra konzervativců na Západě a nadějné časy pro jejich sympatizanty za železnou oponou). Postihl ho podobný osud jako Bradyho – po atentátu z října 1990 zůstal na vozíku. Na rozdíl od Bradyho mu ale jeho zdravotní stav dovolil ve vysoké politice zůstat, dnes je respektovaným spolkovým ministrem financí.

Na příběhu obou mužů je pozoruhodná ještě jedna okolnost. Ačkoli atentátníci v obou kauzách jsou známí, ani jeden nezamířil do vězení. Jak John Hinckley v Americe, tak Dieter Kaufmann v Německu byli shledání duševně chorými a místo v žaláři  skončili v péči psychiatrů.

Že takovým lidem střelná zbraň do ruky nepatří, je nad slunce jasnější. Ale to už je jiné téma. Závěrem budiž řečeno, že Brady v tomto smyslu hodně udělal. Jeho jméno nese zákon, který v 90. letech zavedl na federální úrovni kontrolu dokumetace lidí pořizujících si střelné zbraně.

Snad i to přispěje k tomu, aby podobných případů, kdy se zbraň dostane do rukou vyšinutým individuím, bylo co nejméně.