ZPRÁVY

Poučení z Džiddy

• V úterý 12/8 se konala v saúdské Džiddě konference ministrů zahraničí Organizace islámské spolupráce (OIC) . Nepatřila mezi mediální politické hity tohoto týdne – a právě proto bych se chtěl u několika jejích výstupů zastavit.

Ministři vydali závěrečné komuniké týkající se znepokojivé situace v „okupovaném Státě Palestina včetně „Al Kudsu aš Šaríf“ - vznešeného Jeruzaléma. Celého Jeruzaléma? Vždyť hoříme o hlavním městě jiného státu – Izraele. Naštěstí nikoli. V textu stoprocentně protiizraelském čteme:

„ … the Palestinian territory occupied since 1967, including East Al-Quds, constitutes a single territorial unit“, tedy že palestinská území okupovaná od roku 1967 včetně Východního Jeruzaléma tvoří jeden územní celek.

Alespoň něco pozitivního – v oblasti teritoriální. Islámské státy uznávají „západní“ Jeruzalém jako součást „neokupované“ Palestiny, tedy Izraele. Totéž platí o území uvnitř linie příměří, která platila do vypuknutí Šestidenní války 1967. Z toho by se dalo nepřímo usoudit, že všechny státy islámské světa uznávají Stát Izrael.

Je tomu ale skutečně tak? Samozřejmě že ne – a nemusíme hned hovořit o Íránu. Islámských zemí, které Izrael neuznávají, je víc. Ale i kdyby tomu tak nebylo, nic by to nezměnilo na tom, že teroristická organizace Hamas (a některé další), která je hlavní příčinou toho, proč mezi Pásmem Gazy a Izraelem vypukla válka, židovský stát neuznává a bojuje o vytvoření arabského státu na celém území historické Palestiny. Musíme se také ptát, proč organizace PLO v čele s Mahmúdem Abbásem, kterou komuniké z Džiddy jmenuje jako jediného reprezentanta palestinského lidu, má ve svém oficiální znaku mapu celé historické Palestiny, stejně jako Hamas (viz obr. 1 a 2).

obr. 1/znak PLO

obr. 2/znak Hamasu
      

Čím se tedy obě organizace, pokud jde o cíl symbolicky vyjádřený na jejich znaku, vlastně liší? Toť otázka k zamyšlení.

Pozoruhodné vyjádření poskytl v rámci džiddské konference ministr zahraničí hostitelské země. Mimochodem patrně nejdéle sloužící politik v této funkci na světě. Vzpomenete si na hlavní prožitky vašeho života v roce 1975? Ano, před téměř čtyřiceti lety.

Proč se na to ptám?

Protože v roce 1975 byl princ Saúd al Fajsal jmenován saúdským ministrem zahraničí. A tento veterán arabské politiky pronesl na zasedání OIC na adresu Izraele dvě pozoruhodná tvrzení.

1/

Izrael si musí uvědomit, že mír je jediným řešením pro jeho přežití.

Obávám se, že se pan ministr mýlí. Když takto zacházejí se slovem „mír“ Arabové, nevyhneme se zdvořilým dotazům. Byl mír jediným řešením pro přežití Izraele, když byl v květnu přepaden sousedními arabskými státy? Byl mír jediným řešením, jako alternativa Šestidenní války, když Násir v roce 1967 chystal totální úder proti Izraeli? Byl mír jediným řešením za nedávné raketové agrese Hamasu proti izraelskému území?

Ano, Izrael chce a vždy chtěl žít s Araby v míru. V Deklaraci nezávislosti ze 14. 5. 1948 se praví (viz obr. 3): Podáváme ruku všem sousedním státům a jejich lidu s nabídkou míru a dobrého sousedství. Odpovědí na tuto nabídku byla agrese proti nově vzniklému státu. Ve světle této historické skutečnosti vyznívají slova saúdského ministra poněkud nepatřičně.

... obr. 3/úryvek z Deklarace nezávislosti na webu izraelského ministerstva zahraničí
 

2/

Za zaznamenání stojí také druhé tvrzení Saúda Al Fajsala:

Izrael nemá právo na sebeobranu jako okupant. Neexistuje žádné ustanovení mezinárodního práva, které by říkalo, že okupant má právo na sebeobranu.

A dále:

Nemyslím si, že je fér srovnávat akce Hamasu a Izraele, ať už jde o jejich rozsah nebo samotnou podstatu. Jak můžete tvrdit (říká ministr na adresu Západu), že Izrael má právo se bránit, když je okupant, a stejné právo nepřiznáváte Hamasu?

Pozoruhodný model: Izrael ocejchujeme jako okupanta (přestože Pásmo Gazy jednostranně opustil už v roce 2005) a tudíž mu odepřeme právo na sebeobranu. Z toho vyplývá, že Hamas si může dělat co chce a střílet na Izrael libovolný počet raket, ale agrese to nebude, nýbrž sebeobrana po arabsku. A Izrael? Ten by si měl nejspíš nechat všechno líbit, neboť pouze mírem si zajistí své přežití. A dál? Měl by se podle představ muslimských politiků stáhnout za linii příměří ze 4. června 1967. A čekat – až arabská sebeobrana v podobě raketové agrese bude pokračovat nejen z Pásma Gazy, ale i ze Západního břehu? Má se Izrael i za takovéto změny situace držet míru jako jediného prostředku k vlastnímu přežití? Podle Saúdů bezpochyby ano – prostě se nebránit. A pak? Pak už by nic nebránilo tomu, aby se zelené mapy na znaku Hamasu a PLO staly skutečností.

Od jakého momentu by byli „umírnění“ arabští politikové ochotni přiznat Izraeli právo na sebeobranu? Existuje vůbec takový moment?

Zdá se, že v postoji vůči Izraeli mezi Araby z Hamasu a Araby ze saúdského království zase takový rozdíl není, To, co jedni hlásají otevřeně, druzí prosazují rafinovaně. Cíl je stejný: příme ohrožení existence izraelského státu.