ZPRÁVY

Několik odpovědí na několik otázek

• Izraelský konflikt nemá řešení, píše na blogu iDNES v článku „Může vzniknout nový státní novotvar po vzoru vzniku Izraele?“ s datem 14/8 Věra Filipová. A klade hodně otázek.

Izraelský konflikt nemá řešení proto, že nic takového jako izraelský konflikt neexistuje. Existuje ovšem konflikt způsobený totální arabskou neschopností smířit se s principem, že když byl někdo odněkud vyhnán nebo krutými okolnostmi donucen k odchodu, má přirozené právo se vrátit.

Jako ta „Židovka z Radiožurnálu“, jejíž příběh autorka zmiňuje. Vrátila se z Osvětimi do svého bytu, aby ji ve dveřích jistý muž řekl: „Ty ses vrátila? Táhni, nebo to za fašouny dodělám já.“

Je toto relavantní důvod k ustavení židovského státu? Jistěže, nikoli však jediný. (Abych téma příliš nerozšiřoval, nechám stranou fakt, že hanebnost onoho muže zůstala bez odezvy, bez trestu. Že člověkem, který měl problém, nebyl on, ale Židovka přeživší holocaust. Svědčí to o charakteru režimu, který v republice panoval od osvobození do února 1948.)

V mnohém má paní Věra pravdu: „Problémy začaly ještě před vznikem státu Izrael.“ Ano. Bezpočet problémů. Ten první v současné řadě problémů nezačal nikde jinde než v samotné Zemi izraelské. Ve 2. století našeho letopočtu. Židé prohráli svůj osvobozenecký boj proti Římskému impériu – a byli jako poražený soupeř vládnoucí mocností potrestáni. Vítěz nebyl velkorysý. Výsledek: zničení metropole Jeruzaléma, potupné přejmenováni země na Syria – Palaestina a drastická protináboženská opatření, která donutila Židy svoji vlast opustit. Transferovali do mnoha zemí světa, říkáme tomu diaspora, a v nových poměrech začali novou existenci.

Taková je realita.

Neznamená to ovšem, že tak tomu musí být navždy. Židé nebyli jediní, kdo byl nucen svoji vlast opustit. Exulantské vlny jsou součástí historie také české společnosti. Sám jsem součástí jedné z nich. Moji předkové odešli z vlasti z náboženských důvodů – byli evangelíci a když se v totálně katolické Habsburské monarchii naskytla příležitost přesídlit do protestantského Pruska, využili toho. (Později se desítky těchto rodin přestěhovaly do Polska.)

Zmiňuji to proto, že odchod mých předků z české vlasti a jejich dvousetletý pobyt v cizině nemůže, ba nesmí znamenat, že tím ztratili právo na návrat – v našem případě do vlasti, v níž budou moci svobodně vyznávat svoji víru. Což se také stalo.

Zastávám názor, že podobné právo mají i Židé.

Aby však mohli toto právo realizovat, museli pro to sami něco udělat. Potřebovali charismatickou osobnost, která jejich národní aspirace zformuluje a jejíž myšlenky se stanou inspirací pro vznik hnutí, které jim dá duchovní sílu a po organizační stránce bude sponzorovat to, čemu říkáme alija – návrat do Země izraelské. Netvrdím, že bez toho by nebylo židovské imigrace do Svaté země (první alija se datuje do období před vznikem sionismu), nicméně Theodor Herzl (ona charismatická osobnost) a z jeho myšlenek zrozené hnutí zvané sionismus mělo zásadní vliv na židovské národní uvědomění.

Židé se vraceli do pravlasti, v níž vedle příslušníků jejich národa, kteří Zemi izraelskou (ať už se jmenovala jakkkoli a vládl v ní kdokoli) nikdy neopustili, žili také jiné národy či etnika – v první řadě Arabové. Tedy národ, který se v časech židovského exodu po porážce 2. židovského povstání z 2. století n. l. v Zemi izraelské nevyskytoval. Kde se tam Arabové vzali? Expanzí z Arabského poloostrova.

Bylo zřejmé, že poté, co byla Země izraelská (historická Palestina) uznána jako národní židovská domovina, bude muset být nalezen nějaký model soužití se stávajícími nežidovskými společenstvími, jejichž občanská a náboženská práva neměla být nikterak dotčena (praví se v Balfourově deklaraci, kterou britská vláda právo Židů na zřízení národní židovské domoviny v Palestině uznala).

Paní Věra v jednom odstavci vyzývá k „umění se dělit“. Správná myšlenka. OSN rozhodla, že historická Palestina bude rozdělena na arabskou a židovskou část – a na takto vymezených teritoriích měly vzniknou arabský a židovský palestinský stát. Nebylo to rozhodnutí optimální a už vůbec ne v souladu v Balfourovou deklarací, nicméně židovská reprezentace verdikt Spojených národů přijala a Arabové odmítli. Jsou to tedy oni, kdo se neumí dělit – chtěli historickou Palestinu celou pro sebe.

A z toho pramení všechny problémy, konflikty a války – a to až do dnešního dne.

Paní Věra píše:

„… vznikl nový stát (Izrael – pozn. L. S.), i když od počátku bylo jasné, že Arabové ho na svém území nechtějí … .“

Pravdu má, nechtěli o Izraeli ani slyšet. Jenomže: historická Palestina není a nebylo žádné „arabské území“ v tom smyslu, jak ho Arabové chápali. Poněkud (opakuji: poněkud) to připomíná tragický úděl výše zmíněné „Židovky z Radiožurnálu“. Arabové nebyli s to smířit se s nastalou realitou, a přestože dostali od OSN kulantní nabídku, odmítli „vrabce“ v hrsti, upnuli se na „holuba“ na střeše - a dopadlo to, jak to dopadlo (to by bylo na samostaný článek).

Paní Věra se dále ptá, zda Golanské výšiny byly Izraelem anektovány kvůli vodě. Nikoli. Po vítězné Šestidenní válce byl Izrael nejen oprávněn, ale i povinen podniknout takové kroky, které by eliminovaly bezpečnostní hrozbu, která předchozí válku vyvolala. I to je realita: pravidla určuje vítěz. Kdyby v Šestidenní válce zvítězili Arabové, neřešilo by se postavení Golan, ale něco docela jiného. Ostatně, po druhé světové válce bylo Východní Prusko, součást poraženého Německa, rozděleno mezi Sovětský svaz a Polsko. Vytvoříme iniciativu proklamující, že to bylo vůči Němcům nespravedlivé a že by se toto teritorium mělo stát součástí Spolkové republiky?

Na závěr jsem si nechal závažnou otázku autorky: proč v podstatě celá Evropa chtěla dostat Židy ze svého území? „Mezi řádky“ můžeme číst: vznikl by Izrael, kdyby si takto Evropa nepočínala, kdybyby neexistovaly pogromy, gheta, holocaust?

Odpovím hypotetickým příkladem z historie vlastní rodiny. Během pobytu v cizině byla tamní česká evangelická komunita více méně ušetřena pronásledování. Do Československa se můj otec a jeho rodiče vrátili po druhé světové válce. Je pravděpodobné, že kdyby pronásledování zažili, vrátili by se dřív, třeba už za první republiky.

Stejně tak je to se Židy a sionismem. Antisemitismus bezpochyby přispěl ke vzniku sionismu, nicméně i kdyby neexistoval, měl by právě tak své morální opodstatnění. Židé mají přirozené právo žít ve své pravlasti, stejně jako rodina mého otce měla přirozené právo vrátit se z exilu do Československa. Jestli se chtěla či nechtěla Evropa (nemyslím tím Evropu pod nadvládou Hitlera, tam to bylo zřejmé) Židů zbavit, nepovažuji v tomto kontextu za až tak podstatné.

Převzato se svolením autora z jeho blogu lubomirstejskal.blog.iDNES.cz