ZPRÁVY

Bez politických elit je slabá nejen naše republika, ale i Evropa.

V těchto dnech si připomínáme 75. výročí konce první republiky. Hrdou mobilizaci armády ČSR i mnichovskou potupu evropské demokracii. Přesně za měsíc nás čekají parlamentní volby. Hlavou mi proběhla krátká reminiscence.

Síla armády a tím i mocenský význam státu se odvíjí od úrovně vyspělosti

 politických elit a jejich schopnosti vést občany k hospodářské, vojenské i mravní prosperitě.

Tuto evidentně pravdivou větu si můžeme najít v jednom z článků k výročí zářijové mobilizace. Kde ale vzít a nekrást?

Vedli náš stát někdy v jeho historii politické elity? Myslím si, že určitě. Zcela jistě v době Přemyslovců i Lucemburků. Mocnářství také nebylo tak černé, jak jej líčí Jirásek. Etika zkrátka měla své místo v životě těch, kdo chtěli řídit státy.

A co moderní dějiny? Zcela určitě můžeme být hrdí na první republiku. Lidé, kteří nejsou schopni vidět hospodářskou, politickou a mravní sílu první republiky alespoň v rámci dobového kontextu jsou zcela mimo.

První republika zkrátka své elity měla. Odkud se vzaly? Tady musíme s podivem konstatovat, že jim je vychovala monarchie. Etika císařpánova státního úředníka byla velice nekompromisní. A je to ....

První republika k tomu přidala snahu o zásadní rozchod s římskokatolickou církví, která byla základním zdrojem servility obyvatelstva vůči rakousko-uherské státní moci.

Masarykův protestantizmus byl na svoji dobu vysoce sekulární a tím pádem i etický.

Nosná etika je především PRAKTICKÁ. S tím tzv. Boží přikázání nemají co dělat.

Jednoduchým potvrzením výše uvedeného konstatování je křesťanská či novozákonní etiky sebeobrany - jeden rozpor za druhým. Taková etika nikdy nemůže fungovat.

Jak se s tímto problémem vyrovnala první republika? Latinou, řečtinou, četbou Homéra a jiných antických autorů v originále. Klasické základy antické státnosti jsou totiž vysoce praktické.

Praktičnost je v etice společnosti jedním ze základních kritérií. Tato kritéria musí jasně rezonovat s muži i ženami dané společnosti a nemohou obsahovat žádné logické rozpory. Toho nikdy přikázání nemohou dosáhnout.

Funkční praktická etika nikdy nemůže být etikou bezhříšnosti. Praktická etika je etikou vzorů, hrdinů a idolů.

Život v souladu s praktickou etikou musí být přitažlivý již zde na zemi.

Posmrtné ideály ve zlomových situacích zcela nutně selhávají.

Z tohoto pohledu je zdrojem největší deziluze v etice poválečný vývoj v naší zemi. Beneš a spol. couvli před komunisty a přijali košický vládní program. Košický vládní program byl prvním krokem realizace třídní nenávisti. Rok 1948 už byl jen logickým důsledkem.

Lidé, kteří měli být oslavováni jako hrdinové a jejichž rodinní příslušníci měli dostávat minimálně společenskou kompenzaci za hrdinství v boji proti fašismu byli ideologicky selektováni, kriminalizováni a likvidováni. Zkrátka komunisté zlomili páteř národa ... poté co jim to Beneš svojí nedůsledností a snad i ješitnou uražeností z mnichovské zrady západních mocností umožnil.

Čekají nás volby a levice prohlašuje, jak čistě a moudře povede stát - prý na rozdíl od zkorumpované pravice. Nepoučitelně populistická ČSSD se chystá vládnout  s podporou komunistů.

Nelze očekávat obnovu etiky státu a společnosti od nepoučitelných.

Co s tím? Těžká rada. Parlament, senát a vláda jsou jedna z nejvysmívanějších a nejpohrdanějších institucí v zemi.

Podle teorie demokracie a podstaty voleb tam zasedají ti nejlepší z nás.

O čem to svědčí? Že není z koho volit. Zpráva ze současného tisku: 

Školám se nedaří připravit děti na práci a nerozvíjí se u nich morální hodnoty. To  nejsou výtky rodičů žáků, ale překvapivě učitelů a ředitelů škol, kteří jsou při  hodnocení své práce kritičtější než veřejnost.

Co k tomu dodat?  V české republice máme  zahnívající školství - počínaje vysokými školami. Zkrátka jsme nezvládli transformaci školství do nové svobodné éry. Podle mého je to dáno naivitou začátku 90. let.

Pan Václav Havel byl v tu dobu vnímán jako zdroj etiky pro novou dobu. Václav Havel však těžko mohl být zdrojem fakticky pravdivé etiky. Proč? Srovnejme Havla s Masarykem.

Mocnářství nebylo diktaturou a nikomu nešlo po krku. Natož aby vraždilo odpůrce po stovkách, tisících a milionech.  Pan Masaryk byl tudíž charakterově mnohem rovnější, než si kdo dnes dokáže představit.

Naproti tomu Václav Havel se mohl snažit jak chtěl. Režim ho mlel hlava nehlava a on pak svým způsobem podlehl syndromu rukojmího.

Základní rozdíl mezi Havlem a Masarykem spatřuji v Havlově nekriticky slabošské smířlivosti s kdekým. A dále,

Havel se naprosto neorientoval v křesťanských církvích.

Nekriticky přijímal jejich eticko-hříchovitý maglajz jako něco všeobecně hodnotného.

Stačí jen srovnat Masarykovo jasné a úsečné husitské heslo

Pravda vítězí.

S Havlovou ekumenicko-křesťanskou matlaninou:

Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí.

Společnost zkrátka na začátku 90. let ovládali havlokreténi, kteří dokázali jakoukoli etiku zesměšnit i pro nově nastupující generace.

Je nová doba a vše se mění. Doufejme že rychle a správným směrem.