ZPRÁVY

Putin? Pragmaticky kalkulující nacionalista s nebezpečnými spojenci

Stále více znějí varování před hrozbou, jakou pro Kyjev mohou znamenat aktivisté ukrajinské krajní pravice, kteří bojují proti proruským separatistům na východě země. Poněkud podobné, přestože méně viditelné nebezpečí se však může rýsovat i na druhé straně, protože velkoruský nacionalismus, který Kreml zařadil do svých služeb, by se za jistých okolností mohl stát velmi nebezpečným bojovým psem utrženým ze řetězu.

Prezident Putin bývá často obviňován ze snahy vzkřísit Sovětský svaz. Ačkoliv na tom možná je něco pravdy, existuje tady i jedna zásadní odlišnost. Hybnou silou SSSR byla komunistická ideologie, z principu expanzivní a totalitní, avšak potenciálně pro leckoho lákavá. Ideologický „arzenál“ současného Kremlu je ovšem podstatně slabší a odkazuje se daleko spíše na carskou éru. Operuje hlavně s pojmy ruského národa, silného vůdce a pravoslavné víry, což není příliš typický příklad „internacionální“ sovětské propagandy.

Je mnoho těch, kdo z tohoto důvodu přirovnávají Putinovo Rusko k fašistickým a nacistickým režimům, ale i tam je podobnost spíše vzdálená. Dnešní Rusko zkrátka a dobře nemá primárně ideologickou motivaci. Jakkoli můžeme s Putinovými cíli nesouhlasit, evidentně zde jde o cíle pragmatické, postavené na zcela konkrétních mocenských a ekonomických zájmech, nikoli na záměru rozšiřovat po světě jakoukoli ideologii.

Z tohoto pohledu lze Vladimira Putina řadit mezi konzervativní nacionalisty, mezi něž náležel třeba i Otto von Bismarck, sjednotitel Německa, ke kterému se odkazovali i někteří nacisté. A právě tady je dobré upřesnit, jaký vztah má ruská extrémistická (čili radikálně nacionalistická, popřípadě nacistická) politická scéna k současnému ruskému režimu, jak to ovlivňuje aktuální konflikt na Ukrajině a co z toho může vzejít do budoucna.

Ruští extrémisté jsou dnes pozoruhodnou směsí, jež zahrnuje stalinisty i ctitele bělogvardějců, romantické mystiky i fandy „euroasijských“ geopolitických teorií Alexandra Dugina, otevřené nacisty i hlasatele konspiračních teorií. Na jejich akcích se objevují černo-žluto-bílé prapory a carské orlice, rudé vlajky se srpem a kladivem, portréty Stalina i hákové kříže. Někteří tleskají Putinovi, jiní (zejména „nacionální bolševici“ okolo známého spisovatele Eduarda Limonova) tvoří součást slabé proti-kremelské opoziční fronty.

Nemálo těchto aktivistů každopádně odešlo na Ukrajinu bojovat za věc separatistů a někteří se tam vynořili také na vysokých pozicích, zejména Igor Strelkov (vlastním jménem Igor Girkin) a Alexandr Borodaj. Zvláště první zmíněný si poté neuvěřitelně rychle vybudoval výjimečnou popularitu mezi „romantickými“ ruskými nacionalisty. Podle svého výroku věří „v Boha, cara a vlast“ a nejednou vyjádřil sympatie k bělogvardějcům.

Kreml zajisté vítal Strelkovovy vojenské úspěchy na Ukrajině, ale popularitu, kterou díky nim získal, už možná tolik ne. Putinův pragmatický nacionalismus se sice může v některých cílech podobat „romantickému“ nacionalismu Strelkova a jeho blízkých, ale ve skutečnosti by mohli extrémisté začít ohrožovat právě i samotného Putina. Podle všeho si to Kreml uvědomuje, což ostatně dokládá několik zajímavých momentů.

Nejdůležitější byla srpnová rezignace Strelkova a Borodaje, které na jejich pozicích vystřídali Ukrajinci. Oba muži se totiž údajně stali politicky „nepohodlnými“. Objevila se také zajímavá informace, že ruští pohraničníci nesmějí pouštět zpátky do Ruska ozbrojence ruského původu. Kreml možná prostě cynicky doufal, že potenciálně nebezpeční radikálové budou na Ukrajině válčit za jeho zájmy a s trochou štěstí tam nakonec padnou.

Absurditu celé situace dokresluje fakt, že na straně Kyjeva (nebo přesněji v „dobrovolnických praporech“, jež formuje zejména ukrajinská krajní pravice) bojují proti separatistům i Rusové! Jde o členy neonacistické organizace WotanJugend, jež se stala známou i u nás, když v květnu 2014 rozbila česká policie její místní buňku. Jejich boj proti „putinovcům“ na Ukrajině (stejně jako podivná „škatulata“ na pozicích ve vedení separatistů) každopádně dokazuje velkou míru nevypočitatelnosti různých proudů ruského nacionalismu¬.

Vladimir Putin zcela určitě není ideologicky zaslepeným fanatikem. Jeho hra nacionalistickou kartou začala jako prostý pragmatický kalkul s cílem zapojit do konfliktu na Ukrajině síly, jež mohou sehrát užitečnou roli. Otázka zní, zda Kreml chybně neodhadnul reálnou nebezpečnost těchto velice pochybných „spojenců“, kteří by ho brzy mohli dost nepříjemně poučit o tom, že nacionalismus je někdy snad dobrý sluha, ale zlý pán.

Lukáš Visingr

Publikace: Echo24.cz, 11. září 2014