ZPRÁVY

Boj o Jeruzalém

Každý den, jsem-li ve své PC pracovně, dívám se na Chrámovou horu. Hned vedle monitoru mám na zdi velký snímek Jeruzaléma (obr. 1). Izraelská metropole se tak stala součástí mého domova.

Jde o foto několik desetiletí staré, dar od přítele. Pořízen byl z Olivetské hory a chybí na něm moderní jeruzalémské výškové budovy, které poněkud změnily panorama města. Co je ale podstatné říci: podle představ palestinských Arabů, a všech těch, kdo horují za dvoustátní řešení podle těchto představ, se nedívám na hlavní město Izraele, ale z velké části na hlavní město útvaru, který má býti nazýván „Stát Palestina.“

Proč bych se ale jako přítel Izraele, který právě touto fotografií cosi vyjadřuje, měl den co den dívat na hlavní město jiného státu? Dvoustátní řešení s východním Jeruzalémem, tedy i s Chrámovou horou, jako hlavním městem státního útvaru pro palestinské Araby je něco víc než absurdního.

Je jistě možné namítnout: stačí vyměnit tento snímek za záběr západního Jeruzaléma – a je po problému.

Není. A o to právě jde.

Jeruzalém je od starověku, kdy se stal metropolí jednotné izraelské a později judské monarchie, městem jedním. Tři tisíce let stál ve Svaté zemi jeden Jeruzalém. Na tom nic nemění ani jeho dočasné rozdělení mezi Izrael a Jordánsko (1949-1967) v důsledku války. Co je ale necelých dvacet let proti třem tisíciletím!

Ti, kdo dnes žádají dvoustátní řešení dle představ Mahmúda Abbáse & spol., žádají rozdělení Svatého města. Volají po něčem, co je proti historické přirozenosti – chtějí dělit něco, co je ze své podstaty již a jednou provždy nedělitelné. Druhou historickou skutečností je, že nikoli západní část Jeruzaléma (město se urbanisticky rozvíjí jako každá živá metropole všude na světě), ale Staré město, tedy především Chrámová hora a její okolí, bylo jádrem, ba srdcem i mozkem, a v případě Chrámové hory i duchovním centrem, staroizraelského hlavního města. Představa, že by právě tato část měla připadnou Arabům je naprosto absurdní. Asi jako požadavek, aby bratislavská Petržalka byla hlavním městem Rakouska.

O ženu a dýmku se muži s nikým nedělí. O své hlavním město, metropoli s hlubokými kořeny v dějinách, se také žádný stát nehodlá dělit. V případě Izraele bez ohledu na to, že tam Arabové nechali v průběhu dějin postavit mešitu a Skalní dóm. Mohou tam vykonávat náboženskou správu, což se děje a mimochodem jde o velkorysé gesto Izraele (rada Waqf částečně podlého jordánskému králi, tedy panovníkovi cizího státu – asi jako katoličtí hodnostáři v ČR podléhají v jistých ohledech papeži, také „panovníkovi“ cizího státu), ale nemohou vytrhnout tuto část města z těla Země izraelské a zřídit v ní svoji metropoli. Kdo podporuje tuto variantu, dává najevo jediné – že nepochopil dějiny izraelského národa. Je to o to smutnější a nepochopitelnější v případě těch, kdo jedním dechem hlásají, že euroamerická civilizace je postavena na židovsko-křesťanských základech.

Toto tvrdit a současně podporovat Staré město jeruzalémské jako metropoli arabského státu v Palestině je sebeklam a pokrytectví zároveň. Jak stojí v Bibli: nemůžete Bohu sloužiti i mamonu. Aktuální interpretace: nelze se hlásit k židovským kořenům euroamerické civilizace a současně upírat Židům právo na nejposvátnější část Jeruzaléma.

Tuto problematiku provází také následující zvrácená logika. Švédsko v minulém týdnu (30/10) uznalo „Palestinu“ jako samostatný stát. Ptám se: V jakých hranicích? A s východním Jeruzalémem jako jeho hlavním městem? Kudy přesně vede hranice rozdělující „izraelský“ a „palestinský“ Jeruzalém? A kam nyní umístí Švédsko své velvyslanectví v „Palestině“? Do východního Jeruzaléma sotva, protože ať se to nynější švédské levicové vládě (socdem a zelení) líbí nebo ne, izraelským hlavním městem je Jeruzalém celý, jednotný a nedělitelný. Možná by si ale Margot Walströmová (švédská MZV) s tímto oříškem poradila jako chytrá horákyně. Až bude stát „Palestina“ reálně ustaven a východní Jeruzalém se stane jeho metropolí, přesuneme tam svůj zastupitelský úřad. OK. Odpustím si jízlivu poznámku, proč Švédové uznávají něco, co neexistuje a zeptám se jinak. Proč má Švédsko svoji ambasádu v Tel Avivu a nikoli v Jeruzalémě? Myslím – v západním Jeruzalémě. Uznává alespoň západní část města jako izraelskou metropoli? A přemístí nyní, když uznalo „Palestinu“, která si nárokuje východní Jeruzalém jako svoji metropoli, svůj zastupitelský úřad z Tel Avivu do (západního) Jeruzaléma? Pokud ne, podle jaké logiky?

Stejnou otázku bychom mohli položit všem státům, které mají svoje diplomatické mise v Tel Avivu.

Navíc: neuznávají-li Jeruzalém jako hlavní město Izraele, tak za prvé proč a za druhé, jak mohou souhlasit s dvoustátním řešením, jehož součástí ma být východní Jeruzalém hlavním městem „Palestiny“? Na základě čeho a tedy proč mají mít „Palestinci“ (Arabové žijící na Západním břehu a v Pásmu Gazy) automatický nárok na východní Jeruzalém jako své hlavní město, když totéž bylo upíráno Izraeli ve vztahu k Jeruzalému západnímu (myšleno do roku 1967). Není právě rozdílný přístup k Jeruzalému, pokud jde o „Palestinu“ na jedné a Izrael na druhé straně tím nejděsivějším příkladem dvojího metru?

Po pravdě budiž řečeno, že jedním z mála evropských politiků, kteří volají po tom, aby se jejich ambasáda v Izraeli přestěhovala z Tel Avivu do Jeruzaléma, je český prezident Miloš Zeman.

V tomto týdnu se sešel izraelský parlament na mimořádném zasedání k uctění památky premiéra Jicchaka Rabina, který byl zavražděn 4. 11. 1995. Předseda vlády Benjamin Netanjahu (obr. 2) věnoval podstatnou část své řeči také Jeruzalému.

Z jeho vystoupení vyjímám.

Netanjahu popsal nynější situaci jako boj o Jeruzalém. Ten může být dlouhotrvající, ale Izrael v něm bezpochyby zvítězí. Pro některé lidi je záležitost izraelské suverenity v Jeruzalémě nástrojem politického boje. Izraelská přítomnost v Jeruzalémě, metropoli židovského lidu po tři tisíce let, je nazývána provokací. Jednoduše nás odtud chtějí vykořenit, dodal premiér a pokračoval: Snaží se přepsat historii, popírají naši spřízněnost s Jeruzalémem a tvrdí, že hodláme změnit status quo na Chrámové hoře, šíří lži, že chceme poškodit nebo zničit mešitu Al Aksá nebo změnit pravidla pro konání modliteb na Chrámové hoře (myšleno proti muslimům – pozn. L. S.).

Proti tomu se ministerský předseda důrazně ohradil: Není větší lži než tato. Jsou to pomluvy šířené extremisty a ty musí být vnímány v kontextu toho, co se dnes na Blízkém východě děje. Různé strany v regionu, které jsou kontaminovány terorem anebo usilují o vytvoření islámského chalífátu v té či oné podobě jsou první, kdo rozdmýchávají plameny podněcování k nenávisti. Nejabsurdnější je, že si stěžují na Izrael – jedinou zemi, která z principu metodicky chrání svatá místa všech náboženství. Oni si stěžují na nás? Kdo tedy chrání a kdo ničí? Viděli jsme to v minulosti v Afghánistánu, kde Taliban likvidoval svatá místa a vidíme to v současnosti v Sýrii a Iráku, kde fanatici Islámského státu ničí mešity ve velkém. V těchto zemích jakékoli posvátné místo jiného náboženství nebo i odlišné sekty čeká stejný osud – destrukce.

Ukazuje se, uvedl dále Netanjahu, že bezmezné násilí jde ruku v ruce s nýáboženskou intolerancí. A varoval: Nenecháme extremisty a fanatiky zapálit Jeruzalém. Na všechny pokusy o narušení pořádku a stability v naší metropoli budeme reagovat železnou pěstí. Jeruzalém zůstane jednotným městem pro všechny jeho obyvatele.

Závěr premiérova projevu: Žádná země na světě není ochotna kupčit se svým hlavním městem. Jicchak Rabin, když sestavoval svoji vládu před 22 lety (šlo o 25. kabinet Izraele zformovaný 13. 7. 1992 – pozn. L. S.) řekl to samé: „Vláda je pevně rozhodnuta, že Jeruzalém není téma k diskusi. Nadcházející roky budou ve znamení rozšířené výstavby ve Velkém Jeruzalémě.“

Neboť: „Všichni Židé, religiózní i sekulární, jsou vázáni biblickým slovem: Jestliže zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, ať pravice má zapomene umění svého.“ (Jde o jeden z veršů slavného Žalmu 137 připomínající dobu babylonského zajetí – pozn. L. S.)

Nechť nám tato slova připomenutá Jicchakem Rabinem slouží jako maják, uzavřel premiér Netanjahu, a nechť je jeho památka požehnaná.

Úplně na konec ještě jeden citát, tentokrát z úst samotného Benjamina Netanjahua. Když byl kdysi plísněn jakýmsi politikem ze Západu za výstavbu bytů pro obyvatele Jeruzaléma (jak již zmíněno, každé živé město na světě se rozšiřuje), odpověděl:

Jeruzalém není žádná osada, je to naše hlavní město.

Tak tomu bylo, je a dá Bůh, že i natrvalo bude.

Převzato se svolením autora z jeho blogu lubomirstejskal.blog.iDNES.cz