ZPRÁVY

1989-2014: Střípky nejen listopadové

•  Člověk nemusel být spolupracovníkem StB, aby někoho napráskal. Je to i můj případ. S tím, že jsem napráskal sám sebe – sám sobě. Co tím chce básník říci?

Jednoduše jsem si vedl v určité fázi života něco jako deník, kam jsem si zapisoval pro mě důležité věci. A jen díky tomu mohu, navzdory nastupující skleróze, vědět, co jsem (nejen) před pětadvaceti lety dělal a co pro mě bylo klíčové.

Cestou k Listopadu jsem zaznamenal dva milníky. Kromě pádu Berlínské zdi to byla od poloviny 70. let, v souvislosti s jistým uvolněním vyvolaným tzv. hesinským procesem, možnost kupovat na stáncích PNS některé západní noviny. Věc v normálně fungujícím světě naprosto obvyklá, v totalitě nevídaná. Vzpomínám na premiéru toho „breaku č. 1“. Vydal jsem se do okresního města a s bušícím srdcem si šel ověřit, zda tomu tak skutečně je. Bylo to něco jako jít na rande s někým, na kom vám mimořádně záleží. Přijde, nepřijde? Tady právě tak: Budou tam, nebudou? Komunistům jsem z principu nevěřil. Ale byly tam: několik západních titulů, pokud možno co nejvíce neškodných. Tehdy jsem si koupil na narůžovělém papíru své první Financial Times – a byl překvapen, jak obrovský počet stran mají (oproti Rudému právu, Mladé frontě, Svobodnému slovu …). Byl to tajemný i sváteční okamžik současně.

Milník druhý aneb „break č. 2“: ukončení rušení vysílání Svobodné Evropy (RFE). To bylo nesrovnatelně důležitější než ony západní noviny. Zabýval jsem se v té době (soukromě a neoficiálně; pokud existuje něco jako nechartistický disent, pak i tato činnost do něj spadá) příjmem zahraničního vysílání: nejen jako pasivní posluchač, ale pro některé stanice na Západě (i na „východním Západě“, např. pro jihokorejskou KBS, na což jsem měl její úřední certifikát) jsem připravoval monitorink technické kvality poslechu jejich krátkovlnného vysílání. Uvádím to proto, že jsem měl díku tomu dobrý přehled o tom, co se v rozhlasovém éteru děje – a mimoto jsem si mohl ukončení rušení RFE na vlastní uši ověřit.

A tak se v mém deníku objevil 14. 12. 1988 údaj: BBC 20:00 hod. Z agenturního rozhovoru UPI s Fojtíkem (vysoký komunistický funkcionář), k němuž došlo o den dříve, vyplynulo, že čs. vedení se rozhodlo zastavit o vlastní vůli rušení RFE. O půl hodiny jsem si to ověřil s tímto výsledkem:

• střední vlna … vysílání rušeno
• krátkovlnná pásma 19 a 25 m … bez rušení
• KV pásma 31/41/49 m … vysílání rušeno

Upřímně řečeno, v centru pozornosti bylo vysílání RFE na střední vlně 720 kHz, v té době masivně rušené – pokud by toto rušení ustalo, znamenalo by to velké plus pro posluchačský komfort, protože lovit „Svobodku“ na krátkých vlnách mezi desítkami jiných stanic bylo přece jenom trochu komplikované.

Ještě patnáctého prosince (1988) byla střední vlna rušena jako jindy, takže zklamání, které ovšem dlouho netrvalo. 16. 11. 1988 ve 23:00 (SEČ) jsem poprvé uslyšel české a slovenské vysílání na střední vlně bez onoho příšerného bublání, keré zcela zahlušilo program. Do deníku jsem si napsal: RFE na MW bez jammingu, pouze slabý pískot (MW jsou střední vlny, jamming je záměrné elektronické rušení). To byl ten zmíněný druhý mezník.

Sama RFE pak v půlnočních zprávách z 16. na 17. 11. oznámila, že její československé oddělení již není rušeno. Téhož dne ráno po šesté byla skutečně RFE, v té době vysílající na střední vlně a v krátkovlných pásmech 41 a 49 m bez rušení. Poslední monitorink k této záložitosti: o dvě a půl hodiny později jsem vyladit RFE na pěti kanálech s následujícím výsledkem:

• střední vlna … bez rušení
• KV pásmo 49 m … bez rušení
• KV pásmo 25 m … bez rušení
• KV pásmo 19 m … bez rušení
• KV pásmo 16 m … bez rušení

Byl to skvělý den.

Sedmnáctého jedenáctý následujícího roku byl pátek. Ráno jsem pro poslechovou zprávu monitoroval vysílání ecuadorské rozhlasové stanice HCJB na 49 metrech. V podvečer jsem znovu usedl k přijímači a pak si do deníku napsal:

Brutální rozehnání demonstrace při příležitosti 50. výročí smrti J. Opletala - RFE: Použiti i výsadkáři a obrněné transportéry – roztaženy sítě (zatím největší demonstrace za posledních 20 let), 30-50 000 lidí.

Byl jsem tak rozrušen, že jsem ani neuvedl, že to bylo v Praze.

Takový byl, viděno mým pohledem, první impuls laviny, která dala do pohybu události, které pak údajně Francouzi nazvali sametovou revolucí. Tehdy se nám to označení líbilo. Proč ne dnes?

Jako (tehdy už) Západočech jsem přelomové události v Praze sledoval pouze v médiích. Po víkendu už byly organizovány demonstrace v Karlových Varech, kterých jsem se jako pěšák sametové revoluce zúčastnil. 21. listopadu jsem si zaznamenal:

V 16:00 u ESA (tehdejší prodejna výběrového zboží na dnešní třídě TGM), cca 1000-2000 lidí (takový byl můj odhad s otazníkem) – čtena řada prohlášení včetně svědectví přímých účastníků událostí v Praze – řada požadavků: odstoupení Jakeše, Stěpána, ministra vnitra, odstranění monopolu KSČ – hesla: Bez násilí!, Svobodu!, Svobodné volby!, Demisi!, Rudé právo lže! … - od „Oplatků“ (prodejna) šli studenti v čele s čs. vlajkou + se svíčkami + s megafonem, u Obuvi zazpívali hymnu a pak se připojili k hlavnímu davu u ESA – cca 17:30 hymna, poté za skandování odchod k OV KSČ odevzdat petici – 17:45 přijel autobus s pohotovostním oddílem VB (bílé přilby) – pak se dav rozešel.

Z této pro mě první demonstrace jsem si zachytil ještě dva postřehy. Starší žena v davu (volný citát): V deseti letech Hitler, v osmašedesátém Rusové, teď naši. - Redaktor Československé televize Zdeněk Soukup položil dotaz příslušníkovi VB, co si o tom myslí. Ten utekl od mikrofonu.

Byly další karlovarské demonstrace, setkání v divadle, kde jsem, bylo to v neděli 26. listopadu, řekl jednomu z místních studentských aktivistů: nedávno ustavené Občanské fórum se rozdělí na jednotlivé standardní politické strany, postupem času se z něj vydělí křesťanští demokraté, sociální demokraté, liberálové, konzervativci a další. Taková byla moje představa. Že se staneme standardní pluralitní liberální demokracií, tak jak ji známe z první republiky nebo ze sousedního Spolkového Německa. K tomu posléze došlo - a onen místní studentský vůdce se stal poslancem Sněmovny za ODS.

Tak se postupně rodila československá postkomunistická demokracie – se všemi svými klady i zápory. Tak jako všichni, mohu mít i já 1000 plus jednu výhradu, ale za sebe říkám: klady jednoznačně převyšují. Odmítám srovnávat nynější režim s režimem totalitním. Alternativou k polistopadovému kapitalismu není návrat ke komunismu, ale lepší kapitalismus.

Sedmnáctý listopad byl, a já se za to nestydím, splněný sen. Kolik času jsem věnoval přemýšlení o tom, jestli je vůbec možné, aby za mého života byla totalita nahrazena demokracií! Co jsme se o tom s přáteli v našem „Realistickém kabinetu“ nadiskutovali – a pak to přišlo. Jedinečné, vymodlené, fantastické. Asi jako když se na doživotí odsouzený nevinný člověk dostane na svobodu. Nejen za mříže, ale do svobodné společnosti. Jak pak se svobodou naloží je jiná věc – a o tom tento článek, pokud jde o další vývoj po 17. listoadu, vlastně ani není.

Kromě spousty přání jsem měl také jedno, které stálo na předním místě místě mého zájmu. Aby Československo znormalizovalo vztahy s Izralem, odhodilo Kremlem nadekretované zavilé nepřátelství a obnovilo s židovským státem diplomatické styky. Toto přání se mi záhy splnilo. A 9. května 1990 jsem se v Národním domě na pražských Vinohradech zúčastnil ustavujícího shromáždění Československé společnosti přátel Izraele. Kdo si pamatuje, jak se komunistická propaganda vůči Izraeli chovala, tak právě na tomto příkladu nejlépe porozumí tomu, jaký je rozdíl mezi diktaturou a demokracií.

Na začátku jsem psal o svých aktivitách kolem příjmu zahraničního rozhlasu. Ve dvaadevadesátém roce jsem byl účastníkem další události, za totality nemyslitelné. Začaly vysílat soukromé FM stanice a já jsem měl tu čest být užitečný po založení jedné z nich a působil jsem v ní jako spolutvůrce programu, moderátor a redakční spolupracovník osm let. (Než "zfúzovala" s jinou privátní stanicí, větším žralokem, a ve své původní podobě zanikla. Ale to bylo vlastně v pořádku. Byl jsem to já, kdo na půdě onoho rádia užaslé redaktorce dělil: Pravý kapitalismus nastane, až přijdou bankroty. Doufám, že to nebudeme my.)

Jsou to všechno jenom střípky. Kdybych se měl vyjádřit telegraficky: co bylo dobré na komunistickém režimu jako takovém? Odmítám cynické a oportunistické argumenty, že za socialismu byla soulož muže se ženou stejně fantastickým zážitkem jako za kapitalismu, a tak vlastně mezi oběma systémy žádný rozdíl není. Moje odpověď: na komunistické totalitě nebylo dobré vůbec nic. Na polistopadové demokracii je více dobrého než špatného – a její výhodou je, že může být lepší. Komunismus z principu lepší být nemohl – chtěl-li být, buď skončil pod pásy sovětských tanků (Maďarsko, ČSSR), anebo se rozpadl (SSSR).

Ten nejpodstatnější rozdíl mezi dobou před a polistopadovou je ovšem SVOBODA. Proto budu v pondělí 17. listopadu vzpomínat na dobu před 25 lety s pokorou a úctou. V soukromí, v tichém zamyšlení a s vděčností, že jsem mohl být malou součástí tohoto dějinného milníku.

Převzato se svolením autora z jeho blogu lubomirstejskal.blog.iDNES.cz